Newsroom: "Amerika není nejlepší zemí na světě"

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Na HBO se 24. června vysílala první epizoda nového seriálu Newsroom. HBO má mimochodem na svém kontě hned několik oceňovaných seriálů - Hru o trůny a Impérium - Mafie v Atlantic City v současnosti, Vincentův svět a Rodina Sopránů v minulosti a  Temná věž a Američtí bohové snad v budoucnosti.

Synopse Newsroomu nezní příliš zajímavě: "Seriál se točí kolem televizního moderátora, jeho nové výkonné producentky, zaměstnanců redakce a jejich šéfa. Společně se vydávají na vlasteneckou a donkichotskou misi za cílem dělat pravdivé zprávy navzdory překážkám korporátní a obchodní sféry i osobních vztahů."

Že scénář bude silná stránka tohoto seriálu je ale cítit již z prvního traileru (nahoře). Není se čemu divit, právě scénář všech deseti epizod má na svědomí jeden z nejlepších současných hollywoodských scénáristů, Aaron Sorkin. Pro ty z vás, kteří mnoho scénáristů neznají, vězte, že jde o opravdovou hvězdu ukecaných dramat. Sorkin je například držitelem Oscara za nejlepší adaptovaný scénář za rok 2010 (The Social Network) či nominace na letošních oskarech za Moneyball.

V úvodu pilotního dílu moderátorovi v debatě přeskočí a neamericky vynadá Američanům, že se dělí na lůzry a idioty. Co víc, řekne, že Spojené státy již nejsou nejlepším národem na Zemi.

"... v případě, že se jednoho dne dostaneš k hlasovací urně, jsou věci o kterých bys měla vědět a jedna z nich je, že není žádný důkaz podporující tvrzení, že jsme nejlepší národ na světě. Jsem 7. ve schopnosti porozumění textu, 27. v matice, 22. v přírodních vědách, 49. v naději na dožití, 178. v kojenecké úmrtnosti, 3. v mediánu příjmu domácností, číslo 4 v počtu pracujících a číslo 4 v exportech. Vedeme světové statistiky jen ve třech kategoriích: počet uvězněných procent populace, počtu lidí kteří věří, že andělé skutečně existují a výdaji na obranu, přičemž utrácíme více než dalších 26 zemí v pořadí dohromady, z toho je 25 spojenců. Nic z toho samozřejmě není chyba dvacetileté vysokoškolačky, ale stejně, jste bez pochyby součástí nejhorší-tečka-generace-tečka-vůbec. Takže jestli se mě ptáš, co z nás dělá nejlepší zemi na světě, nemám, kurva, tušení o čem mluvíš. O Yosemitském národním parku?" 

Překvapující? Co je na tom pravdy?

První tři čísla (porozumění textu, matematika a přírodní vědy) zřejmě odkazují k výzkumu studentů PISA (Programme for International Student Assessment). Data z roku 2009 řadí v četbě USA na 17. místo (↓ 10), , na 30. místo (↓ 3) v matematice a na 23. místo (↓ 1) v přírodních vědách. Výzkum prováděn v 65 zemích a územích. Šlo vesměs o vyspělé země s vysokou úrovní vzdělání.

Data z roku 2011 o naději na dožití při narození řadí USA na 50. (↓ 1) místo z 221 zemí a území (před USA jsou například i nezemě jako Macao, Guernsey, Jersey,...).

Co se týče kojenecké úmrtnosti, Sorkin se ustřelil pořádně v neprospěch USA. Roku 2011 se USA řadily na 49. místo z 222 zemí a území. (↑ 129).

V mediánu příjmu domácností se USA minulý rok dělilo o druhé a třetí místo s Norskem. Před USA bylo už jen Lucembursko.

USA skutečně v objemu pracovní síly okupuje 4. místo (2011). Před USA je Čína, Indie a Evropská unie.

Loni byly Spojené státy v exportu číslo 3 (↑ 1). Opět je předběhla Čína a Evropská unie.

USA skutečně mají nejvyšší míru uvězněné populace (0,73 %).

Víra v anděly nebyla zřejmě nikdy mezinárodně srovnávána. Je ale pravda, že 75 % Američanů roku 2007 věřilo na anděly. To by byl pravděpodobně jeden z nejvyšších dosažených výsledků v západním světě (možná nejvyšší). Nesmíme ale zapomenout, že andělé jsou vlastní všem abrahámským náboženstvím.

Tvrzení, že USA má zdaleka nejvyšší vojenské výdaje je samozřejmě pravdivé (loni Spojené státy představovaly 41 % světových vojenských výdajů). Pokud jsou data na Wikipedii přesná (čerpají z respektovaného think tanku SIPRI), zemí, která vyrovnává americké vojenské výdaje je 20. Kolumbie. Tvrzení, že na 2.-27. místě jsou všichni, kromě jedné země američtí spojenci není překvapivé. Je potřeba se samozřejmě zeptat, kdo je spojenec a kdo není. O tom, že spojenci USA nejsou KLDR, Írán a Sýrie není potřeba ani chvíli pochybovat. Kdo jiný ale není spojencem? Čína? Rusko? Francie? Hranice mezi spojencem a ne-spojencem je velmi nejasná, ale USA rozhodně nestojí v mezinárodním systému samy. Hlavní postava seriálu nejspíše řadila mezi americké spojence právě i Rusko a Čínu, protože 25. místo tabulky vojenských výdajů obsadil Írán. Na kolik Čínu a Rusko považujete za spojence USA ponechám na Vás.

K prvnímu dílu tohoto seriálu se ještě v příštích dnech vrátím. Po monologu citovaném výše začal mluvit i o tom, proč Spojené státy údajně kdysi byly nejlepší zemí na světě.

Druhou část naleznete zde.
...

Edit: Děj tohoto dílu seriálu se odehrává na přelomu května a června 2010.

Richard Milhous Nixon v popkultuře

Včera si Spojené státy a vlastně i celý svět připomínal čtyřicáté výročí od začátku největšího politického skandálu v amerických dějinách - aféru Watergate. Jen pro připomenutí - ten den byli zatčení "lupiči" navázaní na lidi okolo tehdejšího republikánského prezidenta Nixona v ústředí Demokratické strany. Následné vyšetřování vedlo k odhalení politických soupeřů, diskreditaci protivníků a další špíny řízené přímo z Oválné pracovny. Roku 1974 se Nixon pod velkým tlakem rozhodl rezignovat na funkci prezidenta, načež jej jeho bývalý viceprezident Gerald Ford omilostnil (více na ČT, cs/en wiki, Washington Post). Od té doby získávají sufix -gate mnohé, zejména politické, skandály a kontroverze. Za všechny Irangate, Antennagate, Cablegate, Zippergate, Reutersgate a Climategate.

Areál Watergate, po kterém je skandál pojmenován.

spoiler alert

Aféra Watergate měla mimojiné i ohromné kulturní dopady. Nejznámnější film věnující se aféře, Všichni prezidentovi muži, je podle ČSFD 7. nejlepším americkým filmem roku 1976. Před čtyřmi lety vznikl film Duel Frost/Nixon, který se věnoval sérii interview mezi komikem a moderátorem Davidem Frostem a Nixonem. Film byl adaptací divadelní hry, která byla založena na skutečných rozhovorech z roku 1977, které jsou k naleznutí i na Youtube.

Hoffman a Redford ztvárnili hlavní role investigativních novinářů ve Všech prezidentových mužích.

Právě aféra Watergate zajistila Nixonovi roli ultimátního záporáka v řadě filmů a seriálů a dokonce i v komiksu. V Bobbym (2006) je spojován s válkou ve Vietnamu (Nixon USA z Vietnamu vytáhl). Ve Watchmen (revoluční a geniální komiks /1986-7/ i výborný film /2009/) uzurpuje v alternativní dystopické minulosti moc na několik dalších volebních období. Ve Futuramě v nejedné epizodě také představuje záporáka. Ve Simpsonech je Nixon členem ďábelské Poroty proklatců (společně s vrahem prezidenta Lincolna, pirátem Černovousem, gangsterem Dillingerem či základní pětkou Filadelfie Flyers z roku 1976). Koneckonců i postava Milhouse van Houtena byla pojmenována po Nixonovi, protože to bylo "nejnešťastnější jméno jaké dokázal Matt Groening vymyslet".  V závěru Černýho dynamitu (2009) můžeme Nixona vidět bojovat s nunčaky proti hlavnímu hrdinovi. Ani ve Forrestu Gumpovi se nevzpomíná na Nixona v jeho nejlepších chvílích.  Nemám nejmenších pochyb, že ani Oliver Stone (přítel Huga Cháveze a Fidela Castra) ve svém filmu Nixon (1995) také bývalého prezidenta neukázal v pozitivním světle.

Nixonova podoba ve Futuramě

Kapitolou samou pro sebe by mohly být postavy s maskou Richarda Nixona (Nixon údajně úpatří mezi nejoblíbenější americké halloweenské kostýmy). Ty můžeme najít například v Návratu Temného rytíře (ten byl právě s Watchmen revolučním dílem v žánru komiksu /1986/) na tvářích členů kriminálního gangu, či v epizodě seriálu Městečko South Park na tváři muže, který sexuálně zneužíval drůběž.

"I knew it was you all along, Richard Nixon!"

Richard Nixon zemřel roku 1994 a pravděpodobně nezanechal mezi "obyčejným lidem" odkaz, jaký plánoval. Pokud byste byli Američané s trestuhodnou neznalostí vlastních politických dějin, kteří se občas dívají na televizi a potřebovali byste někoho, kdo by vám na chvíli pohlídal dítě, Richard Nixon by pravděpodobně nebyl vaše první volba. A opatrní byste nejspíš byli i v případě hlídání slepic přes víkend.

Zpět k prezidentským primárkám

Naposledy jsem psal o amerických primárkách skoro na den přesně před dvěma měsíci. Tehdy byl Romney jasně na koni a jediná otázka byla, jestli se náhodou trojici Gingrich, Santorum a Paul nepodaří zablokovat Romneymu cestu k přímé nominaci na konventu strany. Že získá nejvíce delegátů ze všech kandidátů, o tom nebylo sporu, ale scénář, kdy by nedostal polovinu všech delegátů byl reálný.

V primárkách, které se konaly v den, kdy jsem napsal poslední článek (D.C., Maryland, Wisconsin) podle očekávání zvítězil Mitt Romney. O tři týdny později se měla konat sada primárek na východním pobřeží Spojených států - ve státech New York, Pensylvánie, Delaware, Connecticut a Rhode Island. Protože výzkumy ukazovaly na vyrovnané šance dvou nejsilnějších kandidátů v Santorumově rodné Pensylvánii a drtivé vítězství Romneyho v lidnatém New Yorku a ostatních státech, Santorum 10. dubna ukončil kampaň. Gingrich, který výrazně svou kampaň omezil již na konci března, ukončil kandidaturu 2. května a podpořil Romneyho.

Květnovým primárkám a kaukusům již zcela dominoval Mitt Romney. V Indianě, Severní Karolíně a Západní Virginie získal vítězství 8. května, 15. května pokračoval v Oregonu a Nebrasce, 22. května v Arkansasu a Kentucky a květnové tažení ukončil 29. května v Texasu. Ron Paul, jediný kandidát, který zůstal v poli se pravidelně umisťoval na 2. až 3. místě.

Právě v Texasu získal Romney konečně dostatečný počet delegátů, který by mu zajišťoval prezidentskou nominaci.

Pro nominaci potřeboval kandidát získat podporu 1144 delegátů. Romneyho jich teď podporuje 1191.

Volby podle počtu hlasů v okresech.

Volby podle počtu hlasů ve státech.

Volby podle počtu delegátů ve státech.

Závod ke dnu – napravení některých lží a omylů v dokumentu

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Včera večer jsem se rozhodl zajít na akci brněnského Protestfestu. Jak vám nejspíše došlo, jde o partičku radikálně levicových lidí, kteří se snaží zachránit svět před zkázou, kterou má na nás přivolat ďábelský kapitalismus. Lidi, kteří mě znají pravděpodobně ví, že bych šel na akci pod názvem "Co je vlastně v krizi a kdo komu co dluží?“ Krize ekonomická? Politická? Diskuze o krizi legitimity a roli občanské společnosti jen z důvodů pěstování kritického myšlení, trollnálady, či jen proto, abych si během obtížného zkouškového v cizí společnosti trošku zvedl sebevědomí.

Závod ke dnu / Robota

Navnadit pro následnou diskusi nás mělo promítání 80minutového dokumentu Závod ke dnu, který byl ve zkrácené verzi promítán na ČT jako Robota. Na diskusi byli pozvání levicový politolog z FSS MU Ondřej Císař, hippík Jakub Patočka a anarchokomunista Ondřej Slačálek. Podle složení bylo zřejmé, že organizátoři neusilovali o kritickou diskusi o základních tezích dokumentu, ale spíše intralevicovou debatu o partikuláriích.

V roli expertů ve filmu byli levicový filosof Václav Bělohradský, levicový sociolog, environmentalista, politolog, socioekonom, vysokoškolský profesor a publicista Jan Keller, favoritka KSČM a levicová ekonomka na VŠE Ilona Švihlíková a levicový rozvojový ekonom Tomáš Tožička. Jako hosta označují na plakátu marxistického ekomoma Richarda Wolffa. I zde jde vidět, že jde o "dokument s názorem", nikoliv o představení problému z různých pohledů. Film se točí především kolem nezaměstnaných v jedné jesenické vesnici, kde byla zavřena dlouhodobě prodělečná pobočka OP Prostějov. V následujících odstavcích se ale budu věnovat oněm expertům ve filmu.

Bělohradský, luddité a Obama 

Celý dokument začíná meditativními futuristickými a do značné míry prázdnými hnědými proudy z úst Bělohradského (pokud nyní mluvím o hnědých proudech, mluvím o Bělohradského názorech na cokoliv, nejen na fašismus). Na to řekne první neuvěřitelnou hovadinu filmu, totiž že stroje můžou za to, že lidé ztrácejí práci. Na jeho obranu je možné říct, že podobnou blbost jsme mohli slyšet nedávno i od nejmocnějšího muže planety. Pokud si někdo nemyslí, že luddité, Obama a Bělohradský jsou ekonomičtí analfabetové, jsou dvě stě let za ekonomy. Zřejmě si neuvědomují, že pokud by ta teze byla pravdivá, již dávno bychom byli bez práce všichni. Více například zde.

Obama se domnívá, že smartphony způsobily nezaměstnanost formanů,
obsluhy telegrafů, telefonních přepojovatelek a dalších.

Švihlíkové pohádka o Henrym Fordovi a efektivnostní mzdy

Illona Švihlíková se zase rozhodla šířit mýtus Henryho Forda. Co se v tomto příběhu tvrdí? Že Ford zvýšil na začátku roku 1914 mzdy svých zaměstnanců na dvojnásobek, aby si mohli koupit jeho auta, což mělo vést k dalšímu rozvoji podniku. Pěkná pohádka, kterou sám Ford pomáhal šířit. Jak to ale bylo ve skutečnosti?

V první řadě zaměstnanci pro Fordův podnik nepředstavovali velkou klientelu. V roce 1913 měl Ford 14 000 zaměstnanců, ale vyrobil 170 000 aut. Pokud se zamyslíte nad tím, jak dlouho by musel dělník na auto šetřit, jak často si kupoval nové a kolik jich jezdilo kolem první světové války v USA po silnicích, dojdete k závěru, že nešlo o žádná závratná čísla.

Jaký důvod měl tedy Ford na zvýšení mezd zájem? Řekněme, že nemusel být super humanista (btw. o jeho oslabeném humanismu nám může něco napovědět například vydávání antisemitistické literatury, včetně Protokolů sionistických mudrců). Není obtížně najít i pragmatický důvod. Tomu důvodu se říká efektivnostní mzda - mzda vyšší, než rovnovážná.

Jaké následky může mít za určitých okolností mít vyšší než rovnovážná mzda dopady?

• Snížení fluktuace zaměstnanců – přestože měl Ford stálý stav 14 000 zaměstnanců, každý rok se u něj protočilo přes 52 000 (!) zaměstnanců. Uvažujte náklady na nábor a zacvičení či neefektivitu nových zaměstnanců a dojde vám, proč se mu může vyplatit radikální zvýšení mzdy oproti konkurenci. Toto byl zřejmě hlavní důvod, proč Ford do toho šel.
• Zvýšení pracovní morálky  – při vysoké mzdě než rovnovážné, jsou pracovníci více motivovaní si své místo udržet, pracují tvrději. Náklady příležitostí při ztrátě zaměstnání v případě mimořádně vysoké mzdy jsou také mimořádně vysoké.
• Lákání kvalitních pracovníků  – také kvalitnější pracovníci usilují o místa ve firmě, která nabízí vysoké mzdy. Ti se navíc také v takové firmě udrží.
• Za Forda mohla dávat smysl také "nutriční teorie". Bohatější zaměstnanec si může dovolit lepší stravu a lepší zdravotní péči. Lepší zdravotní charakteristiky vedou k lepším pracovním výkonům a snižují absenci. Tento argument dnes ve vyspělých zemích není možné užít. Vliv mzdy na zdraví je marginální (více Mankiw nebo Wiki).

Je zcela nezbytné upozornit, že efektivnostní mzdy nefungují za každých okolností a zároveň, že jim současní manažeři rozumí a užívají jich. Zároveň, k nepotěšení levičáků, efektivnostní mzdy vedou podle učebnic ekonomie k růstu nezaměstnanosti (byť se musím přiznat, že sám tomu mechanismu nerozumím a doufám, že mi jej někdo dole v diskusi vysvětlí).

Henry Ford je držitelem Velkého kříže Řádu německé orlice. Toto ocenění získal  od Hitlera za
antisemitskou publikační činnost a zařadil se mezi velikány své doby jako třeba
Benito Mussolini, Jozef Tiso či Francisco Franco. Já bych o takovou společnost nestál.

Sportovec Keller

Sociolog, environmentalista, politolog, socioekonom, vysokoškolský profesor a publicista Jan Keller vyjádřil v dokumentu své prapodivné názory na pozici sportovců v ekonomicky vyspělých zemích. Keller to vysvětluje teorií lidského kapitálu. Tvrdí, že sportovci jsou pro společnost symbolem výborné akumulace lidského kapitálu a dává je do opozice k nezaměstnaným (, které podle něj společnost vidí jako lidi, kteří neakumulovali dostatek lidského kapitálu). Kvůli této koncetraci lidského kapitálu jsou vzorem pro zaměstnance, jak by měli sami na sobě pracovat. Toto jim má dle Kellera zaručovat vysoké platy.

Já se přiznám, že nerozumím, jak souvisí bytí vzorem pro zaměstnance s výší mzdy. Podle mě mají sportovci vysoké platy, protože vyprodávají stadiony. Z toho jsou odvozeny mzdy za účast na sportovních kláních, příjmy z reklam apod. A proč vyprodávají stadiony? Spíše bych se ptal antropologů a sociobiologů, než sociologa, environmentalisty, politologa, socioekonoma, vysokoškolského profesora a publicisty.

Sociolog, environmentalista, politolog, socioekonom, vysokoškolský profesor a publicista
Jan Keller předvádí svůj lidský kapitál. Skutečná kalokagathia.

Tožičkovy úvěry

Co se týče Tožičky, nemám pocit, že by řekl něco tak provokativně hloupého jako například Bělohradský. S ním mám spíše hodnotový problém. Tožička v jedné části dokumentu tvrdí, že by měly na trhu existovat určité preferované skupiny aktérů (zaměstnanci), kteří by měli zvláštní podmínky při nákupu podílu ve firmách a ty by měly být podporovány státem např. kofinancováním úvěrů.

Otázkou je, proč mají velké firmy nižší úvěry. Je to především proto, že banky v ně mají vysokou důvěru. Pokud je to proto, že některé firmy banky dokonce vlastní (jak tvrdí Tožička), těžko poté mluvit o skutečných úvěrech, daná firma prostě čerpá ze svých vlastních zdrojů, se kterými operuje jen poněkud odlišným způsobem.

Opravdu si ale myslíte, že by se z veřejných peněz (z peněz, které se od vás na tuto politiku musí vybrat navíc/méně na daních) měly podporovat riskantní půjčky? Já si myslím, že by tomu tak být nemělo. Tožička zřejmě ano.

Důvěryhodný management podle Tožičky. Odvaha jim rozhodně nechybí.

Ďábel je v detailech, vlku

Do sestřihu pro Českou televizy se nedostal "hostující" marxista Wolff, ale jeho tvrzení byla zajímavá, až pro mě neuvěřitelná. Když mi přítel na telefonu během přestávky mezi promítáním a debatou z důvěryhodných zdrojů potvrdil, že reálné mzdy (tedy mzdy očištěné o inflaci) ve Spojených státech od 70. let nerostly, ba možná i dokonce klesaly, musel jsem vymyslet způsob, jak z této neočekávané a nepříjemné situace ven. Po chvíli dezorientace jsem si vzpomněl na kurz makroekonomie a na problémy při výpočtu inflace. Vy, kteří jste podobný kurz neabsolvovali, ani jste tomu nevěnovali čas při samostudiu, vězte, že existuje několik metod výpočtu inflace. Každá vám dá dost odlišné výsledky, nedá se říct, že některá metoda by byla lepší či horší. Nejčastěji se prostě používá ta, která nejvíce potvrzuje vaši tezi. To samé nejspíše udělal Wolff.

Poté jsem oprášil i čerstvě pozapomenuté znalosti z ekonomie práce, že odměny za práci nejsou tvořeny jen mzdami, ale také benefity (pojištění aj.). O tomto ale lépe a podrobněji ve videu níže. 

Wolff navíc tvrdil, že ten rostoucí rozdíl mezi produktivitou a reálnými mzdami představuje čistý zisk pro majitele firmy. Domnívám se, že to není pravda. Kromě výše zmíněných faktorů a financování výzkumu a vývoje může IMHO tu mezeru plnit daňová politika, ekologická a bezpečnostní regulace a jistě celá řada dalších věcí, které nejsem schopen právě vymyslet. Tyto faktory neovlivňují produktivitu práce, ale zároveň negativně ovlivňují efektivitu trhu. K celé problematice reálných mezd a produktivity dále například Gregory Mankiw či Russel Roberts.

Volební mapy + Co čekat v D.C., Marylandu a Wisconsinu

Na úvod přináším mapku, která popisuje současnou situaci, podle vítězství ve státech (podle počtu získaných hlasů, nikoliv delegátů)

Tmavě odstíny barev znázorňují vítězství kandidátů do superúterý včetně (Romney - oranžová, Santorum - zelená,
Gingrich - fialová), světlé odstíny pak vítězství v období mezi superúterým a dneškem (včetně Paulových žlutých Amerických Panenských ostrovů).

__________________

Nyní stejná mapa, která znázorňuje vítězství podle okrsků. Za pozornost stojí např Ohio, kde Santorumovi nebylo moc platné vítězství ve většině okrsků.

Oranžová - Romney, zelená - Santorum, fialová - Gingrich, žlutá - Paul

__________________

Další mapa ukazuje srovnání modrých a červených států, s průběžnými výsledky voleb. Předpoklad je, že modré státy (tedy ty státy, které tradičně v prezidentských volbách podporují demokrata) budou volit umírněného Romneyho, kdežto červené státy (státy, které tradičně v prezidentských volbách podporují republikána) konzervativního Santoruma či Gingriche. Fialové státy (tedy státy, kde je situace v rámci posledních čtyřech prezidentských voleb vyrovnaná) budeme ignorovat.

Modrá barva - modrý stát, zvítězil Romney; oranžová - červený stát, zvítězil Romney;
červená barva - červený stát, kde vyhrál Santorum nebo Gingrich; zelená barva - modrý stát, kde zvítězil Santorum

Můžeme vidět, že používání modrých a červených států jako analytického nástroje není úplně dokonalé. Je ale možné najít ve výjimkách nějaké pravidlo? Minimálně v případech Idaha, Wyomingu a Arizony (ty oranžové státy na západě) ano. V těchto státech je silná mormonská minorita. Mormoni patří mezi nejkonzervativnější (čti nejrepublikánštější) voliče a jsou politicky aktivní. Přesto, pokud soupeří o stranickou nominaci mormon (tedy Romney), podpoří ho raději než konzervativnějšího protikandidáta. Oranžový stát na východním pobřeží je Virginie. Zde se kvůli nesplnění podmínek pro zápis na kandidátní listinu nezúčastnili Santorum ani Gingrich volby. Santorumovo vítězství v lehce modré Iowě bylo velmi těsné, poprvé byl dokonce vyhlášen vítězem Romney, po přepočtu byl ale nakonec za vítěze označen Santorum. Minnesotu a Aljašku, poslední státy, které odporují mému předpokladu, není možné jednoduše vysvětlit.

__________________

Nyní krátce k dnešním primárkám. Budou se konat tři - ve Washingtonu, D.C., sousedním Marylandu a Wisconsinu.

Wisconsin je oranžový a Maryland zelený. Washington, D.C. je stísněn mezi Marylandem a Viginií.

Pokud by byl D.C. byl stát a ne federální distrikt, by byl ze všech států nejmodřejší. Podobně Maryland patří mezi bezpečně modré státy. Určité naděje má Santorum jedině ve Wisconsinu, který má blíže třeba blíže k typicky fialovým státům jako Florida či Ohio, než třeba právě k Marylandu.

Červený útvar je celý Washington, D.C. Vodní plocha na  východě je zátoka Chesapeake.
Je viditelná i na větší mapách výše.

Podle průzkumů bude Romney v Marylandu získá okolo 50 % hlasů. Santorumovy zisky se odhadují zhruba na polovinu Romneyho výsledku. Odhady z D.C. jsem nenašel, ale domnívám se, že by zde mohlo být vítězství Romneyho ještě výraznější. Ve Wisconsinu měl na konci února měl drtivou převahu Rick Santorum (odhady mu přisuzovaly až 51 % hlasů), ale časy se změnily. Podle posledních odhadů by měl dostat Romney 39-43 % hlasů, druhý Santorum 31-36 %. Konečné výsledky se dozvíme během zítřka.

Jih, středozápad, Pacifik a Karibik aneb Tři týdny poté

Kvůli solidnímu vytížení ve škole jsem neměl moc času doplňovat výsledky amerických primárek a kaukusů. Pro ty, co sledují americké volby výhradně na mém blogu tedy dopřeji větší update výsledků. Nic moc víc.

Jak již z názvu vyplývá, primárky a volební shromáždění se konaly ve čtyřech regionech. S jistou mírou tolerance je možné státy a zámořská území rozdělit na jižanské (Alabama, Mississippi, Louisiana), středozápadní (Kansas, Illinois)  pacifické (Severní Mariany, Guam, Havaj, Americká Samoa) a karibské (Americké Panenské ostrovy, Portoriko)

Kansas (10. března)

Volby v Kansasu byly první, které rozdělovaly delegáty a kde získal Rick Santorum získal
nadpoloviční většinu hlasů. Celkově první takto drtivé vítězství zažil Santorum v Missouri.

Guam (10. března)

Kaukusy na Guamu ovládl suveréně Mitt Romney. Přestože šlo o velmi malé volby,
příspěvek devíti delegátů na Konvent strany není zanedbatelný.

Severní Mariany (10. března)

Podobně přesvědčivého výsledku jako na Guamu dosáhl Romney i v Severních Marianách.

Americké Panenské ostrovy (10. března)

Na Panenských ostrovech podle počtu hlasů poprvé zvítězil Ron Paul. Vzhledem k atypicikému způsobu hlasování
mu to nebylo mnoho platné. Delegáti, kteří přislíbili Paulovi podporu byli roztříštění, zatímco Romneyho
koncentrovaní do tří delegátů. Ostatní, kteří se před volbou nezavázali, po volbě přislíbili podporu Romneymu.

Alabama (13. března)

Alabama byl jedním ze států, kde by sám o sobě nemohl mít Romney šanci, přesto nebylo vyloučeno, že by byl nakonec tím třetím, kdo se směje. Výzkumy, které se konaly dva dny před volbami předpovídaly pořadí Romney, Gingrich, Santorum, Paul, pričemž všichni první tři se pohybovali mezi 29 a 31 procenty. Nakonec konzervativní voliči zřejmě taktizovali a podpořili Santoruma proti Gingrichovi.

Mississippi (13. března)

Situace v Mississippi byla analogická situaci v Alabamě. Zde dokonce Romneymu dávaly průzkumy ještě větší šanci.
Nakonec byl Romney poražen oběma hlavními konzervativními kandidáty, ale přesto si dokázal pravděpodobně
zajistit větší počet delegátů pro Konvent, než jeho soupeři.

Havaj (13. března)

Další tichomořské a bezproblémové vítězství pro Mitta Romneyho.

Americká Samoa (13. března)

Nenechte se mást číslem 6, Romney získal o něco více hlasů. V Americké Samoe se rozhodovalo kolektivně,
ale ne zcela jednomyslně. O devíti delegátech, ne zcela formálně (delegáti jako v mnoha dalších volbách nejsou přímo vázáni volit kandidáta, za kterého byli zvoleni) rozhodlo pouhých asi 70 lidí. Větší vliv na výsledky republikánských primárek nemá žádný jiný prostý volič než Samoan. Americká Samoa a Havaj završily Romneyho dominanci v Pacifiku.

Portoriko (18. března)

Výborného výsledku dosáhl Romney opět v Portoriku, kde získal všechny hlasy, které se rozdělovaly ve volbách.
Romney nemůže očekávat podporu jediného delegáta, jednoho z trojice zástupců Portorika v Republikánské národní radě.

Illinois (20. března)

Primárky v lidnatém Illinois podle očekávání vyhrál opět Mitt Romney.  Protože se ale vítězství počítají na delegáty a nikoliv na státy i zde byl pro Mitta Romneyho důležité zvítězit dostatečným rozdílem.

Lousiana (24. března)

Pro změnu drtivé vítězství si užil Santorum v Louisianě, kdy mu chybělo pouhý procentní bod do překonání hranice
poloviny odevzdaných hlasů. Romney zvítězil pouze v jediném okresu (zde zvanými farnosti/parishes) - New Orleans. Upozorňuji, že v některých volbých není počet delegátů konečný. Zejména je to pravda v Louisianě, kde se bude celkem rozdělovat 46 delegátů. Není pochyb o tom, že Santorum si ještě významně polepší. 

Volební superúterý – výsledky

Kvůli studiu vývoje slovenské důchodové reformy, jsem nestihl napsat odhady agentur na výsledky superúterý. Nevíte tedy, jak konečné výsledky byly málo překvapující. Vítězství ve státech si rozdělili Romney, Santorum a Gingrich v poměru 6:3:1. Superúterý podle odhadu New York Times na delegáty vyhrál přesvědčivě Romney s 211, druhý je Santorum s 84, třetí Gingrich s 72 a poslední je Paul s 22.
Romney, s výjimkou jednoho státu, vyhrál všude, kde měl rozumnou šanci. Santorum si udržel tvář a může se těšit na zástup konzervativních států, ve kterých bude favoritem. Média nejčastěji psala o tom, že Romney nedokázal Santoruma "knockoutovat" (viz NYT, CNN, Reuters). Dále jen s krátkými komentáři.

Aljaška

Aljaška patří mezi nejkonzervatvnější státy Unie. Romney přesto zabodoval.
Gingriche nevytáhla ani polozapomenutá polopodpora (z období primárek v Jižní Karolíně) od bývalé
guvernérky a kandidátky na viceprezidentku  Palinové.

Georgie

V Geogii přirozeně vyhrál její senátor Gingrich. Přestože Romney Santoruma
na hlasy nijak výrazně nepřekonal, dokázal ukořistit mnohem více delegátů.

Idaho

Ve státě Idaho se mohl Romney spolehnout na podporu od silné mormonské menšiny.

Massachusetts

Další povinné vítězství pro Romneyho. Massachusetts je jeho domovským státem
a právě zde působil jako guvernér.

Ohio

V Ohiu, jednom z nejvýznamnějších "fialových států" se konal nejsledovanější souboj.
Romney neporazil Santoruma ani o celé procento.

Oklahoma

V tomto jižanském státě je možné vnímat výsledek Romneyho
i jako úspěch. Zvlášť jestli  se potvrdí tento odhad delegátů.

Severní Dakota

V Severní Dakotě Ron Paul předběhl nejen Gingriche, ale i Romneyho
a dostal se na druhé místo. První vítězství ale zůstalo daleko.

Tennessee

Podle průzkumů mělo jít o těsný souboj mezi Santorumem, Romneym a Gingrichem.
Konzervativní voliči zřejmě nakonec racionalizovali a rozhodli se
podpořit Santoruma na úkor Gingriche.

Vermont

Mitt Romney i Ron Paul v Nové Anglii prosperují. Připomínám výsledky
ze států New Hampshire a Maine.

Virginie

Aby se kandidát mohl zúčastnit primárek ve Virginii, musel získat
ve státě 10 000 podpisů, přičemž minimálně 400 z každého z 11 kongresových
okrsků. Toto Santorum ani Gingrich nedokázali a dovolili Paulovi a Romneymu si rozdělit
koláč mezi sebe. I kdyby byli voleni všichni 4, Romney by s největší pravděpodobností vyhrál.

Superúterý – co, kdy, proč a kde

Co?

Volební superúterý (angl. Super Tuesday) je den amerických primárek, kdy se konají volby ve velkém množství státu zároveň.

Před čtyřmi lety si demokraté od superúterý slibovali, že rozhodne o jejich kandidátovi. Přestože se demokratické primárky konaly ve 22 státech (plus Americké Samoe), výsledky byly vyrovnané. Letos u republikánu rozhodně nemůžeme očekávat, že se o vítězi rozhodne. 

Kdy a proč?

Volební superúterý letos připadlo na 6. března. Toto datum není náhodné a vychází z Pravidel Republikánské strany. Tato stanovují různé termíny pro různé typy voleb a jejich cílem je dát i menším státům vliv na celkovou volbu. Pokud se začíná menšími volbami, mají také kandidáti se slabším finančním zázemím na začátku kampaně šanci během primárek vyrůst. Pokud by primárky začaly v Kalifornii, Texasu, New Yorku, kde by byli vázaní kandidáti a systém vítěz bere vše, volby by nejspíše vypadaly úplně jinak.

Tato pravidla určují, že:

1. Od prvního února se volí jen v "brzkých" státech: Iowa, New Hampshire, Nevada a Jižní Karolína.
2. Od prvního úterý v březnu se může volit ve všech státech – ale jen proporčním systémem.
3. Od prvního dubna jsou povoleny všechny typy voleb včetně systému vítěz bere vše.

Pokud vás mate, že se konaly primárky i na Floridě, v Coloradu, Minnesotě, Maine, Maine, Arizoně, Michiganu, Wyomingu a Washingtonu se konaly dříve, či  že v New Hampshiru a Jižní Karolíně se uplatňoval systém vítěz bere vše, vězte že státy byly buď potrestáty ztrátou poloviny delegátů, nebo nominace delegátů na konvent bude uskutečněna až po zítřku. 

Kde?

Volby se budou konat v deseti republikánských státech. Podle počtu delegátů: Georgia (76),  Ohio (66), Tennessee (58), Virginie (48) , Oklahoma (43), Massachusets (41), Idaho (32), Severní Dakota (28), Vermont (17). Kaukusy v Aljašce budou končit až 24. března a rozdělí 27 delegátů.

Wyoming a Washington aneb Superúterý za dveřmi

Na hodinách odpočítavajících čas do volebního superúterý svítí už jen desítky hodin a poslední zkouškou před současnou volbou v deseti státech byly dva státy na severozápadě - Wyoming (29. 2.) a Washingtonem (3. 3.). V ani jednom státu neprobíhaly klasické primárky, ale kaukusy (volební shromáždění).

Washington zelený, Wyoming modrý

Wyoming

Wyoming je sice jeden z větších státu Unie, ale je nejméně lidnatý. Jeho hlavní a největší město má asi stejně obyvatel jako Karviná, populace celého Wyomingu nedosahuje ani na polovinu Prahy. Svou politickou bezvýznamnost si zdařile kompenzuje Yellowstonským národním parkem. Kaldera ležící pod parkem totiž někdy v budoucnu pokryje USA sopečným popelem.

Jak jsem předeslal v předchozím textu, i zde zvítězil Mitt Romney. Druhý skončil Rick Santorum a relativně pěkný výsledek ukořistil i Ron Paul. Gingrich se může se svými 8 % jít zahrabat.

Washington

Stát Washington (neplést s městem Washington D.C.), sídlo nejobjemnější budovy na světě, ve svých kaukusech také vyslovil největší podporu Mittu Romneymu. Na druhém místě se ovšem odehrálo překvapení, když Ron Paul těsně porazil Ricka Santoruma. Gingrich opět jasně ztrácel na všechny ostatní kandidáty.

Arizona a Michigan aneb Konec Gingriche

S trestuhodným zpožděním  píšu o primárkách v Arizoně a Michiganu, které se konaly 28. února. Jak již vyplývá z titulku, situace se nevyvíjí pro Newta Gingriche vůbec dobře. Naopak Mitt Romney, zdá se, nabírá před superúterým (6. března) třetí dech. Kaukusům, které se konaly mezi 11. a 29. únorem ve Wyomingu se budu věnovat příště společně s kaukusy ve státě Washington, které se konají dnes. Prozradím, že i zde zvítězil Mitt Romney.

Oranžová Arizona, žlutý Wyoming a červený Michigan

Necelý týden před primárkami v Arizoně a Michiganu (22. února) se konala debata republikánských kandidátů. Jeden z předních bloggerů na Washington Post vyhlásil za vítěze Rona Paula a Mitta Romneyho, jako poraženého označil Ricka Santoruma.

Arizona

V tomto vyprahlém jižanském státě, který je známý zejména pro Grand Canyon přesvědčivě zvítězil Mitt Romney. Vítězství to bylo očekávané. V Arizoně tvoří mormoni nejen 4% procenta populace, ale také 14 % voličů. Romneyho popularita mezi mormony se dá srovnat asi jen s Obamovou popularitou u afroameričanů (Obama měl v prezidentské volbě 2008 podporu 95 % Afroameričanů, Romney získal v Arizoně 96 % a v Nevadě 88 % mormonských hlasů). Dalším důležitým faktorem, který zajistil Romneymu vítězství byla lednová podpora populárního arizonského senátora Johna McCaina, prezidentského kandidáta z posledních prezidentských voleb. Romney, poté co odstoupil před čtyřmi lety z boje o republikánskou nominaci, podpořil právě kandidaturu McCaina.

Výsledky jsou následující: Romney získal téměř polovinu odevzdaných hlasů, Santorum více než čtvrtinu, Gingrich získal 16 % a Paul nedosáhl ani na 10 %. V Arizoně platí systém "vítěz bere vše" a Romney tedy získává všech 29 delegátů.

Michigan

Zároveň s Arizonou probíhaly primárky i v Michiganu, státu automobilového průmyslu a Eminema. Ty byly ostře sledované, protože slibovaly napínavý souboj. Ve 13 z 15 průzkumů, které se konaly mezi 17. a 27. únorem byl rozdíl mezi oběma současnými hlavními kandidáty Romneym a Santorumem rozdíl pouze v rámci směrodatné odchylky. Pro Romneyho má Michigan navíc i symbolický význam. Narodil se v Detroitu, největším městě tohoto státu a jeho otec zde působil jako guvernér.

Kampaň byla poznamenaná kontroverzní Santorumovou výzvou směrem k demokratům, ať jej volí v otevřených primárkách (pro osvěžení, v otevřených primárkách můžou volit i voliči a členové jiných stran či nezávislí). Romney tuto výzvu označil za "pobuřující" a "nechutnou". Na jednu stranu, právě zapojení i jiných než registrovaných republikánských voličů je smyslem otevřených primárek. Na stranu druhou, pokud taková výzva přichází od kandidáta, který je se svými postoji na míle vzdálen od liberálních, vzbuzuje to jistá podezdření.

Romney nakonec i v Michiganu dosáhl vítězství. S 41 % hlasů porazil o 3 % Ricka Santoruma. S velkou ztrátou vyšly z výsledků Ron Paul (12 %) a Newt Gingrich (7 %). Z třiceti michiganských delegátů bude 16 Romneyho a 14 Santorumových.

Konec Gingriche?

Přestože jsem po primárkách na Floridě Santoruma odepsával, což se nakonec ukázalo jako omyl, myslím, že pochybování o šancích Newta Gingriche je nyní zcela na místě. Nezazářil (ani se nezaleskl) v Michiganu, Arizoně a nakonec ani ve Wyomingu. Pokud se podíváme do minulosti, na druhém místě byl naposledy v Nevadě. Nic od něj nemůžeme očekávat ve Washingtonu (tam je mírným favoritem Romney před Santorumem, Gingrich se může akorát snažit nezůstat poslední). Během rychle blížícího se superúterý pravděpodobně zvítězí v domácí Georgii, dále by mohl ukořistit maximálně 1 nebo 2 druhá místa. To mu jistě velké šance, pokud se nezjistí, že Rick Santorum je masový vrah nebo hůř (tj. má nemanželské dítě), do boje nedává. Jestli chce Gingrich do voleb ještě promluvit, měl by se kandidatury vzdát a podpořit jednoho z dvojice Santorum-Romney.