pondělí 20. října 2014

Úvod do Pákistánu pro diváky Homelandu

První tři řady seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) se odehrávaly převážně ve Spojených státech. Čtvrtá řada ale věnuje velký prostor situaci v současném Pákistánu a pokud chcete vědět, co se vlastně v tom seriálu děje, je důležité alespoň trochu porozumět americko-pákistánským vztahům.

Tento článek jsem napsal pro neXtWeek.cz

Rozpadlý Pákistán

Napřed krátce o Pákistánu. Pákistán je země v jižní Asii, která sousedí na západě s Íránem a Afghánistánem a na východě s Indií. Krátkou hranici na severovýchodě sdílí i s Čínou. Pákistán vznikl roku 1947 jako stát, který sjednocoval muslimy, kteří žili v tehdejší britské kolonii Indie. Do roku 1971 patřila pod Pákistán také dnešní Bangladéš, která leží na opačné straně Indie.

Pákistán se zdá být nábožensky homogenní zemí. Drtivá většina, 97 % obyvatelstva, vyznává islám. Při pohledu na jednotlivé větve islámu, zjistíme, že poměr sunnitů k šíitům je někde mezi 2:1 a 9:1, což tvoří v Pákistánu určité problémy. Kromě větví islámu je Pákistán rozdělen i etnicky a jazykově, což vytváří  odstředivé tendence od vlády v Islámábádu. Toto vše a další faktory má za následek, že centrální vláda na nemalé části území není schopna efektivně vykonávat svou moc. Díky tomu se Pákistán řadí na 13. místo světového žebříčku Failed/Fragile States Index (Index selhávajících/křehkých států). Roztříštěnost Pákistánu se odráží i v názvu státu. Jak řekl v S04E02 ředitel CIA Lockhart, Pákistán je akronym pro původní provincie: Paňdžáb, Severozápadní pohraniční provincie (Afghánská provincie), Kašmír, Sindh a Balúčistán.

Etnické skupiny v Pákistánu a okolních zemích (zdroj)

Americké zájmy v Pákistánu

Proč vlastně Američanům záleží na tom, co se děje v Pákistánu? Tak v první řadě je Pákistán jaderná velmoc. Pákistánu se podařil první jaderný test v roce 1998 a jaderné zbraně mu slouží především jako prostředek odstrašení, proti Indii, další jaderné mocnosti. S Indií se Pákistán pře od 40. let o oblast Kašmíru na severovýchodě země. Stabilní a racionální vláda v Pákistánu je důležitým předpokladem pro to, aby nevypukla první jaderné války a aby se nešířily vojenské jaderné technologie.

Nového významu Pákistán nabyl po útocích z 11. září 2001 a následující americké invazi do Afghánistánu. Pákistán se kvůli své geografické pozici stal důležitou zemí z několika důvodů. Zaprvé kvůli zásobování (a stahování) aliančních sil z Afghánistánu. Přes Pákistán vede tzv. jižní zásobovací trasa. Zadruhé, pro zajištění dlouhodobé bezpečnosti Afghánistánu a porážku Tálibánu a al-Kajdy je nezbytné zničit infrastrukturu islamistů v obou zemích. Bez toho dojde jen k přesunu základen z jedné země do druhé a následujícímu přeskupení sil. Účinná kontrola afghánsko-pákistánské hranice (známá také jako Durandova linie) je rovněž důležitá pro přerušení pašeráckých cest mezi oběma zeměmi, po kterých proudí krom jiného také velké množství drog dotující teroristické organizace.

Ještě jedna poznámka pro všechny chytrolíny. Pákistán, podobně jako Afghánistán, nemá zajímavé zásoby ropy. U zemního plynu je situace trochu jiná. Má 27. největší prokázané zásoby na světě, což jej řadí kousek před Rumunsko.

Zásobovací trasy do Afghánistánu podle US  (zdroj)

Válka v severozápadním Pákistánu

Děj aktuálních epizod Homelandu se odehrává v kontextu války v severozápadním Pákistánu. Tato válka samotná je obtížně pochopitelná bez znalostí širších souvislostí, kterým se teď nebudu hlouběji věnovat. ale v zásadě lze říct, že zde bojují Spojené státy společně s Pákistánem proti Pákistánskému Tálibánu (TPP), balúčským separatistům a al-Kajdě a dalším islamistickým uskupením.

To bylo jednoduché, že? Teď to zkomplikujeme. Pákistánský Tálibán (TPP) a (afghánský) Tálibán, který vládl do roku 2001 většině Afghánistánu, jsou dvě odlišná uskupení. Tato odlišná uskupení mají různé cíle a různé spojence, ale na druhou stranu sdílí paštúnskou identitu a často i zájmy. Postoj k těmto dvěma Tálibánům také působí třenice mezi Pákistánci a Američany. Zatímco Pákistán neoficiálně prostřednictvím tajné služby ISI podporuje afghánský Tálibán, tak TPP je pákistánskou armádou vojensky potlačován. Američané ale otevřeně bojují proti oběma Tálibánům. Když tedy CIA drony likviduje afghánský Tálibán na pákistánské půdě, tak je oheň na střeše.

Co se týče taktiky, tak přímá účast USA v konfliktu je omezená na dronové útoky a omezené operace elitních jednotek. Během jedné z těchto operací, v květnu 2011, měl tu čest se s americkými Navy SEALs setkat i sám Usáma bin Ládin. Dronová kampaň v Pákistánu není ani zdaleka bez problémů. Zatímco někdy Pákistán útoky bere na vědomí a implicitně schvaluje, když dojde k velkým ztrátám na životech civilistů, tak se čelní představitelé Pákistánu nebojí USA kritizovat za porušování mezinárodního práva. O extrémní nepopularitě programu mezi civilisty snad ani není třeba se zmiňovat.



Homeland a realita

Zdá se, že Homeland je inspirován realitou. Dronový útok na Haissáma Hakkáního, který jsme viděli v prvním díle, nese určité podobnosti s útokem z 18. srpna 2008. Tehdy se USA neúspěšně pokusili střelami z dronu zabít Džaláluddína Hakkáního a jeho syna Siradžuddína. Tito dva do dnešních dní vedou jedno z nejefektivnějších islamistických teroristických hnutí, "Hakkáního síť", která má blízko k afghánskému Tálibánu. Během zmiňovaného útoku zemřela celá řada civilistů včetně Džaláluddínových dvou žen, sestry, švagrové a osmi vnoučat. Celkový počet obětí tohoto útoku byl 23 osob. Ve stejné vesnici byl rovněž v listopadu 2013 dronem zabit Hakimulláh Mahsúd, tehdejší lídr TPP. Protože se Pákistán v té době připravoval na mírová jednání s Mahsúdem, tento útok podstatně zvýšil napětí v americko-pákistánských vztazích. Hádám, že fiktivní Haissám Hakkání je postaven na předloze těchto tří skutečných osobností.

Kdo zná pákistánské reálie, tak by neměl být překvapený ani prozrazením identity fiktivního šéfa základny CIA v Pákistánu, Sandyho Bachmana. K této trestající taktice pákistánská ISI přistoupila pravděpodobně již dvakrát. Poprvé v lednu 2010, kdy jeden kmenový vůdce, jmenoval muže, který měl stát za dronovým útokem, který zasáhl jedno rodinu. Podruhé v květnu 2011, pouhý týden po atentátu na Usámu bin Ládina, o kterém Američané předem pákistánskou rozvědku odmítli informovat. Narozdíl od Sandyho se ani jednomu z nich nic nestalo.

Tady žijí drony. Dande Darpa Khel na Google Maps.
Shrnutí

Pákistán je hluboce rozdělenou zemí, zejména po etnických liniích a určitou roli sehrává v poslední době také rivalita mezi šíitskou a sunnitskou větví islámu. Američané mají zájem na stabilizaci situaci v zemi jak kvůli Pákistánu samotnému, tak i kvůli sousednímu Pákistánu. Zájmy Američanů v Pákistánu jsou někdy v konfliktu se zájmy Pákistánu, což vytváří tření mezi formálními spojenci. Homeland vychází z reálných situací a proto si můžete na základě seriálu udělat alespoň mlhavou představu o situaci v této zemi.

neděle 31. srpna 2014

Neslušná slovíčka v konfliktu na Ukrajině

Je několik slov, kterým by se měl slušný člověk vyhnout, když mluví o konfliktu na Ukrajině. Tato slova ničí jakoukoliv diskusi, protože působí na emoce a špatně vystihují situaci. Nejčastější a nejvíce zavádějící z nich jsou označení terorista pro povstalce, junta pro ukrajinskou vládu a fašista pro kohokoliv kdo podporuje kyjevskou moc. Dneska se podíváme na první dvě z nich.

Terorista

Známé úsloví zní: "Pro někoho terorista, pro jiného bojovník za svobodu". Terorismus má až příliš mnoho definic. Některé jsou příliš široké, některé příliš úzké a některé dokonce oboje zároveň. Podle mě je jednou z dobrých definic terorismu ta, kterou vytvořil brněnský politolog Miroslav Mareš:

"Terorismus je použití agresivního a excesivního násilí (anebo hrozba použitím takového násilí), které je naplánováno s dominantním účelem vyslat vážné zastrašující poselství zřetelně většímu počtu lidí (cílovému publiku) než pouze těm, kteří jsou primárními násilnými akty nebo hrozbami bezprostředně poškozeni."
Když to přeložíme do češtiny, tak můžeme říct, že teroristům nejde o primárně o kontrolu území a ničení bojové síly nepřítele, jako spíše vzbuzování strachu a ničení bojové morálky na straně nepřátel. Toho se snaží teroristé dosáhnout například vybuchujícími auty na rušných ulicích nebo třeba i sestřelováním civilních letadel. Když už mluvíme o letadlech, tak i pokud se prokáže, že let MH17 byl opravdu sestřelen protiletadlovým systémem BUK, tak to nedělá z lidí s prstem na tlačítku teroristy. Teroristé mají nějaké požadavky, očekávají od druhé strany nějaké ústupky, apod. Lidé možná získali po pádu malajsijského letadla strach z létání, ale žádné konkrétní "zastrašující poselství" nebylo v případě MH17 vysláno.

Kyjevská vláda slovo terorista evidentně nadužívá. Separatisté neužívají teroristických taktik a nesledují teroristickou strategii. Název "protiteroristická operace", který pro válku na východě země Kyjev užívá je zavádějící a jejím cílem je vzbudit (další) negativní emoce vůči povstalcům.

Nutno poznamenat, že ne všechny způsoby porušení válečného práva jsou nutně terorismem a tedy, když odmítám slovo terorista po povstalce, neznamená to, že schvaluji způsob jakým bojují.

Takhle válka na Ukrajině nevypadá (zdroj)
Junta

Prorusky orientovaný internet a Vladimír Putin často referují o kyjevské vládě jako o juntě. Když se řekne junta, tak každému asi naskočí spojení "vojenská junta", tedy politický systém, kdy stát řídí skupina vojenských důstojníků. Jedním z nejznámějších příkladů junty byla Pinochetova v Chile nebo nedávno rozpuštěná junta v Myanmaru/Barmě. Poslední junta vznikla nedávno, v květnu letošního roku, když po dlouhé politické krizi v Thajsku vojáci provedli puč a sestavili "Národní radu pro mír a pořádek".

Takhle vypadá junta (zdroj)
Pro Jaceňukův kabinet se prostě termín junta nehodí. Pokud byl v porevoluční ukrajinské vládě nějaký voják, tak to byl vždy maximálně ministr obrany. I pokud se podíváte například na fotky členů Yaceňukova únorového kabinetu, najdete tam pod číslem 8 první a poslední vojenskou uniformu. Podobně jak u "terorismu" separatistů platí i u "junty", že kdo používá tento název, tak je buď blbej nebo navedenej.

Takhle vypadá civilní vláda (zdroj)
O fašistech zase příště...

úterý 15. dubna 2014

Jak moc dopředu Putin myslí?

Dějiny jsou posety pomníky generálů a politických vůdců, kteří dosáhli skvělých taktických úspěchů, ale selhali ve strategii. Hannibalovy taktické úspěchy v Itálii během druhé punské války neodvrátily další porážku Kartága. Napoleonovi bylo dobytí Moskvy málo platné. Britsko-francouzsko-izraelské získání průplavu v době suezské krize nezabránilo jeho eventuálnímu a nevratnému znárodnění Egypťany. Nemám pochyby, že v době získání taktických vítězství byli vítězové vnímání rovněž jako chytří či dokonce geniální stratégové. Ale jejich strategická krátkozrakost se nakonec projevila. V souvislosti s krymskou, a v současné době východoukrajinskou krizí, není problém na oslavu či alespoň uznání Putinova génia narazit.

Putin si užívá a krátce bude užívat podpory, která se vůdci dostává v dobách mezinárodních krizí. Krym pro Rusko získal a dokud bude Putin prezidentem není pravděpodobně síla, která by jej vrátila Ukrajině (a po Putinovi dost možná taky ne). Nyní se ale zdá, že vládce Kremlu nasedl na tygra ruského nacionalismu a expanzionismu. Putin může dobýt kusy Gruzie a Ukrajiny a možná sebrat i sever Kazachstánu a pokusit se o Estonskou a Lotyšsko. Může ale Putinovo Rusko vyhrát v dlouhém období?

Závislost na exportu ropy a plynu

Ruské vyhrožování znárodněním zahraničního kapitálu v zemi (jako odpověď na případné sankce) a opět projevená ochota použít dodávek plynu jako politickou zbraň (tentokrát jen proti Ukrajině) může mít v dlouhém a možná i středním období vážné negativní dopady na ruskou ekonomiku. A to i bez ohledu na případné evropské sankce. Ruský státní rozpočet je asi z poloviny závislý na příjmech z prodeje ropy a zemního plynu, což znamená, že je vládce Kremlu velmi citlivý na změny cen energetických surovin. Ruské vyhrožování přináší tlak na větší diverzifikaci energetických zdrojů pro Evropu. To znamená, že Putinovo chování urychlí budování terminálů na zkapalněný zemní plyn pro východní Evropu, a urychlí se jednání o prodeji amerického plynu do Evropy a zrychlí investice do energetické infrastruktury. Evropa také může využít svých vlastních zásob břidlicového plynu, přičemž nadějně to vypadá zejména v Polsku, kde (mimochodem prý legitimní) obavy z dopadů na životní prostředí hrají tváří v tvář ruské hrozbě až druhotnou roli. Ruskem vyprovokované krize se tedy obrátí proti němu samotnému v podobě nižších cen energetických surovin.

Pokud mezinárodní ekonomii zprimitivníme na jednoduché heslo, můžeme říct, že abychom si mohli dovolit importy, musíme exportovat. V současné době asi 2/3 ruských exportů tvoří energetické suroviny. V důsledku snížení cen energetických surovi klesne hodnota exportu, dojde k oslabení rublu, což bude mít dva následky: 1) zvýšení cenové konkurenceschopnosti ostatních exportů na světových trzích a 2) zdražení veškerého zahraničního zboží (což povede při hledání alternativ i ke zdražení domácího zboží).

Struktura celkových ruských exportů. Z kategorie "Mineral fuels" tvoří 77 % exporty ropy
a 19 % exporty plynu. Zbytek (4 %) tvoří uhlí, koks, brikety a elektřina (zdroj)


Posilující se hrozby

Za normálních okolností je možné považovat snížení závislosti na exportech energetických surovin za chvályhodnou změnu. Na exportech nerostů postavené bohatství je z několika důvodů nezdravé, ale o tom snad někdy jindy. Pokud k tomu ale dojde za současných podmínek, Rusku hrozí vážné potíže. Za normálních okolností by k postupné restrukturalizaci ekonomiky došlo za pomoci zahraničního kapitálu, který by identifikoval komparativní výhody ruské ekonomiky a vhodné investiční sektory. Bohužel, v době, kdy vyhrožujete znárodněním zahraničních investic, vám tyto zdroje kapitálu chybí. Investovat bude jen někdo, kdo očekává rychlou návratnost investic, čehož dosáhnete tak možná drahými investičními pobídkami, nebo někdo kdo věří, že má zvláštní vztahy s elitou. Pokud se Rusko bude muset spoléhat na kapitál vlastní, transformace bude velmi pomalá a bolestivá. Politická nestabilita, která klidně může být průvodním jevem restrukturalizace ekonomiky může ještě posílit nedůvěru v ruskou vládu ze strany investorů. Proto se hrozby, jimž se Rusko vystavilo vzájemně posilují.

Putinův mix výhružek zpochybňuje bezpečnost dodávek i zahraničních investic, což se může stát pro ruskou ekonomiku smrtící. Ruští občané možná můžou být na chvíli na svého prezidenta-dobyvatele hrdí, ale v dlouhém období je více než anexe Krymu a případně východu Ukrajiny bude zajímat jestli mají dobře placenou práci, dostupné léky a také trochu toho západního luxusu.

Jestli se má Rusko stát exportérem zboží, musí vyřešit své problémy s
infrastrukturou. Značka na kraji silnice ale naznačuje, že už se na tom pracuje (zdroj). 


Nebo je to jinak?

Nabízí se ještě druhé vysvětlení. Možná se Putin chová rozumně, protože očekává, že k oslabení závislosti Evropy na Rusku dojde bez ohledu na jeho chování. Pokud má měnit status quo, musí to udělat dříve než přijde o trumfy, které v rukách drží. Rusko buduje produktovody do Číny, kde poptávka po "krvi průmyslu" rychle roste. Putin tedy bude mít brzy pro své surovinové exporty alternativní a rostoucí trh. Potřeba zahraničního kapitálu nebude akutní a po několika letech se na celou epizodu s dobýváním východní Evropy zapomene a pojede se "business as usual".

neděle 16. března 2014

Příliš mnoho červených linií

Dne 25. října 1854 se v rámci krymské války odehrála bitva u přístavního města Balaklavy, dnešního dne součásti města Sevastopole. Slabá vojenská jednotka čítající 4,5 tisíce mužů z Británie a Osmanské říše čelila více než pětinásobné přesile Rusů. Přístup do přístavu chránil 93. horalský pěší pluk o síle 500 mužů a hloubce pouhé dvě řady. Velitel jednotky před střetem s ruskou kavalérií údajně řekl svým mužům: "Odsud není kam ustoupit. Musíte zemřít tam, kde stojíte." Pětistovka Skotů v sukních přitakala, že pokud to bude třeba, tak tam zemřou. Část ruské kavalerie se proti skotským červenokabátníkům skutečně vydala, ale po dvou neúspěšných nájezdech to vzdala. Zpravodaj The Times popsal formaci britské pěchoty jako "úzký červený pruh završený linií oceli", tedy puškami s bajonety. To bylo nakonec shrnuto do idiomu "(tenká) červená linie", která je dodnes součástí anglosaského strategického slovníku. Červenou linií je od té doby označována fyzická nebo abstraktní hranice, jež musí být za každou cenu uhájena.

Obraz Tenká červená linie od Roberta Gibba z roku 1881 (zdroj)

Obamovy červené linie

Nejznámější červená linie Obamovy administrativy byla narýsována v Sýrii. Americký prezident několikrát řekl, že překročením červené linie by bylo použití chemických zbraní a takové chování by vedlo k "enormním následkům", či že by to byl "game changer". USA po chemických útocích v Sýrii dělaly víceméně pořád to samé a došlo k jakémusi chemickému odzbrojení Asadova režimu.

To však nebylo jediná situace, kdy ostrá slova vedla k ničemu či téměř ničemu. Rusku Spojené státy vyhrožovaly, že nevydání Snowdena bude mít bezpochyby negativní dopad na vzájemné vztahy a Rusko bude muset nést následky. A nic se nestalo.

V Afghánistánu Obama varoval prezidenta Karzáího, že nepodepsání bilaterální bezpečnostní dohody bude mít za následek stažení amerických vojsk z Afghánistánu. A Karzáí nepodepsal. Výsledek? Prodloužení deadlineu pro podepsání dohody. A podobné případy bychom našli třeba i v Ugandě a nebo Egyptě.

(zdroj)


Západní reakce na Krym

Bez osmi měsíců 150 let po bitvě u Balaklavy začala krymská krize. Americký prezident opět začal chřestit čelistí a 28. února oznámil, že "Spojené státy budou stát s mezinárodním společenstvím v tvrzení, že za jakoukoliv vojenskou intervenci na Ukrajině bude nutné zaplatit." A jak prezident slíbil, tak i splnil. Stojí společně s mezinárodním společenstvím v tvrzení. Nic víc, nepočítáme-li odřeknutí účasti na summitu G8 v Soči a omezení vydávání víz pro osoby, které "ohrožují svrchovanost Ukrajiny".

Putin reagoval na americké varování tak, že požádala parlament o svolení užít ozbrojené síly Ruské federace na území Ukrajiny, dokud se v této zemi neznormalizuje společensko-politická situace". A poté na Krym začala proudit další ruská vojska.

Americký ministr zahraničí Kerry řekl, že se Putinovi může stát, že se dostane do situace, kdy budou zmrazena aktiva ruských podniků či amerických podniků stahujících kapitál z Ruska. Za jakých okolností by se to mělo stát však nikdo neví.

Ale nejde jen o Američany. Podobně aktivní pant a pasivní paže měli i evropští představitelé. A měla by to být právě EU a evropské státy, které povedou hlavní vyjednávací linii. Tento nepořádek se přece děje před našimi, ne americkými vraty.

Evropská "ministryně zahraničí" Ashtonová 1. března označila chování Ruska za nepřijatelné a dva dny později vyzvala Rusko ke stažení vojenských sil. Více než na výzvy a kritiku se EU zatím nezmohla. Nakonec nejtvrdší slova zazněla z úst Merkelové, která slíbila Putinovi "vážné škody, ekonomické i politické", pokud se Rusko bude držet svého kurzu vůči Ukrajině. Dodala, že teritoriální integrita Ukrajiny není téma k diskusi. Evropská unie však kromě zrušení jednání o preferenčním vízovém jednání s Ruskem dosud nic neudělala a čeká se, co bude výsledkem pondělního jednání.

(zdroj)

Chybná strategie

Dávat ultimáta a nakonec se neodhodlat k trestným krokům je chyba. A Spojené státy tuto chybu udělali pod Obamou hned několikrát. Ona to není jen obyčejná hloupost, je tom navíc nebezpečná hloupost. Pokud se takto chováte, vaší oponenti nikdy netuší, kdy jste ochotni ustupovat a kdy už vaši červenou linii myslíte vážně. Pokud Putin získal pocit, že eskalací konfliktu může dosáhnout čehokoliv si zamane, není to chyba jen jeho zahraničně-politické agresivity ale rovněž slabosti USA a EU.

Z těchto problémů se může vytáhnout Západ dvěma způsoby. Buď může začít dodržovat své sliby, nebo své sliby a garance omezí a umožní vytvoření sfér vlivu. Ani jedna možnost není zadarmo, ale současným chováním dodává Západ celému světu pocit, že není o moc víc než jen papírový tygr. Stejně jako Rusko sledovalo, jak se USA zachovalo v Sýrii, tak nyní Čína sleduje chování Spojených států na Krymu. A cena za špatnou reakci může být vysoká.

úterý 4. března 2014

"Vojenské přesuny" na Krymu

Zahraniční korespondent Guardianu Jonathan Steele napsal článek v němž kritizuje "hysterickou reakci" Západu na "ruské vojenské přesuny na Krymu". Já dokážu být na svém blogu jízlivý a ironický, ale nemyslím, že bych vynikal vulgaritami. O Steeleově článku je ale jednoznačně možné říct, že to je sračka. Sračka, sračka, sračka.

"Vojenské přesuny" jako označení pro to, co Rusko provádí na Krymu je naprosto neadekvátní. Diplomaté můžou užívat eufemismy, pokud usoudí, že je pro to vhodná doba. Taková je politika a jako takovou ji také musíme brát. Novináři, dle mého názoru, stojí v úplně jiné pozici a jejich prací by mělo být informovat objektivně, co to jenom jde. A klidně si otevřít hubu.

Co Rusové dělají na Krymu nejsou jen vojenské přesuny. To, co se děje, je prostá a sprostá okupace části území Ukrajiny. Ruská federace dosud ani neuznala nezávislost Krymu, proto nelze mluvit o mezinárodní výpomoci na žádost nezávislé vlády. Okupace byla dosud převážně v rukou neoznačených milic. Výzbroj, výstroj, proviant, profesionální chování a i ruský (rusko-ruský, ne ukrajinsko-ruský) akcent silně naznačují, že milice bez insignií jsou z podstatné části tvořeny ruskými vojáky a bývalými členy Berkutu.* Samotní ozbrojenci odmítají sdělit odkud pochází, což má asi za cíl vytvořit atmosféru, kdy je kyjevské vládě naprosto jasné, že jsou okupováni Rusy, zatímco užitečným idiotům v Guardianu a ruským diplomatům na půdě OSN to dá prostor pro hodnověrné popření toho, co všichni ví.

Kluci jsou oblečení v maskovacím vzoru Flora Digital
ruských ozbrojených sil. Sice můžete koupit v
každém armyshopu, ale... (zdroj

Ale ani oficiální ruské síly nezůstávají pozadu. Na Krym jich dojelo několik tisíc a nechrání pouze svou základnu. Podle zpráv mají obsazovat vojenská zařízení, blokovat cesty, blokovat ukrajinské loďstvo v přístavu a snad i vyzývat ukrajinské vojáky ke složení zbraní nebo dokonce vyhrožovat útokem. Rusko dnes už ani nepopírá, že jejich ozbrojené síly jsou rozmístěny po celém poloostrově a už se ani netváří, že jde o ochranu vlastních základen. Nyní má jít o ochranu lidských práv, jako kdyby Rusům na Krymu hrozily nějaké masakry.

Když Duma Putinovi povolila použít ozbrojené síly na Ukrajině (nejen na Krymu!), bylo to do doby, než dojde k "normalizaci společensko-politické situace". To, že se v Dumě chystá nový anektovacího zákon, který má usnadnit začlenění dalšího území do federace snad nechává na pochybách o plánech Putina jen toho nejzabedněnějšího vola. Flagrantnější porušení nezávislosti Ukrajiny bez střelby si lze jen těžko představit.

Machiavelli tvrdil: "Slib daný byl nezbytností minulosti, slib porušený je nezbytností současnosti." Přesně takový je přístup putinovského Ruska k minulým závazkům. V Budapešti (1994) Rusko společně s USA a Velkou Británií slíbilo, že pokud se Ukrajina vzdá svého jaderného arzenálu, ani jedna velmoc nebude ohrožovat její územní celistvost a politickou nezávislost (viz příloha níže). Že spoléhat na východní přísliby se nevyplácí, se ukazuje dnes. Těžko si představit, že by Rusové dělali takové psí kusy na dvorku jaderné mocnosti. A to by nebylo Putinovo, kdyby neporušilo svůj slib hned dvakrát. Ještě širší závazky dalo Rusko Ukrajině o tři roky později ve smlouvě o přátelství. Ono to vypadá, že Rusko přišlo na to, na co přišlo už hodně lidí při brouzdání po Facebooku. Totiž, že nemá některé své přátele ani rádo.

*Na iDNES vyšel den po publikování tohoto blogpostu článek o původu milicí.

Níže předkládám části Budapešťského memoranda, ukrajinsko-ruské smlouvy o přátelství a články Charty OSN o tom, jak se mají řešit mezinárodní krize.
_____________


Článek 2

"The United States of America, the Russian Federation, and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, reaffirm their obligation to refrain from the threat or use of force against the territorial integrity or political independence of Ukraine, and that none of their weapons will ever be used against Ukraine except in self-defense or otherwise in accordance with the Charter of the United Nations."
_____________


Článek 3
"High contracting parties build the relations with each other on the basis of principles of mutual respect, sovereign equality, territorial integrity, inviolability of borders, peaceful settlement of disputes, the nonuse of force or threat by force, including economic and different ways of pressure, the rights of the people freely to dispose of the destiny, non-interference to internal affairs, observance of human rights and fundamental freedoms, cooperation between the states, fair accomplishment of the taken international obligations, and also other universally recognized norms of international law."
_____________


Článek 4, paragraf 2
"All Members shall refrain in their international relations from the threat or use of force against the territorial integrity or political independence of any state, or in any other manner inconsistent with the Purposes of the United Nations."

Článek 33
"The parties to any dispute, the continuance of which is likely to endanger the maintenance of international peace and security, shall, first of all, seek a solution by negotiation, enquiry, mediation, conciliation, arbitration, judicial settlement, resort to regional agencies or arrangements, or other peaceful means of their own choice.
The Security Council shall, when it deems necessary, call upon the parties to settle their dispute by such means."

Článek 39
"The Security Council shall determine the existence of any threat to the peace, breach of the peace, or act of aggression and shall make recommendations, or decide what measures shall be taken in accordance with Articles 41 and 42, to maintain or restore international peace and security."

pátek 7. února 2014

Olympiády a politika

Politika a sport (a olympiáda především) se prý nemají míchat. Realita byla ale vždy jiná. V dobré i ve zlém.

Starověké olympiády

Starověké olympiády se dávají za vzor. Během konání her se totiž vyhlásila ekecheiria, klid zbraní. Nakolik to bylo skutečně celořecké příměří a do jaké míry se vztahovalo jen na sportovce a návštěvníky her, je však předmětem sporu historiků. (Obecně mám za to, že verze dějin, která více připomíná dnešek a méně motýlky a štěbetající ptáčky, je zpravidla pravděpodobnější). Samotná svatyně Dia, která byla centrem olympijských her, se stala mnohokrát předmětem bojů mezi městskými státy Élis a Písou. Roku 364 se samotné hry dokonce staly centrem útoku ze strany Élidy. Původní olympiády však nebyly jen příležitostí jak napadnout překvapené nepřátele, ale také příležitostí k setkání se vrcholných politiků, jednání, domlouvání a vyhlašování nových vojenských aliancí.

V Olympii se nacházela i Diova socha od Feida,
jeden ze sedmi divů světa (zdroj)

Se hrami je rovněž spojena prestiž a s prestiží přichází politika. Takže například máme doložen příběh Sótada z Kréty, který, když vyhrál závod v dolichu (běh na cca 5 km), začal o sobě tvrdit, že je rodilý Efezan. Proč? Efezané mu zaplatili. Za odměnu byl z Kréty poslán do vyhnanství.

Epizoda Sótada je ovšem nic proti účinkování císaře Nerona. Ten měl během olympiády roku 67 vyhrát všechny soutěže, jichž se zúčastnil. To mělo platit i pro závod koňských čtyřspřežení (Nero ovládal desetispřežení), během něhož vypadl z vozu. (Zprávy ze života Nerona jsou chronicky nespolehlivé, tak tento konkrétní případ neberte příliš vážně.) Na některé talenty jsou i pravidla krátká.

Sportovci soupeřili nazí a natření olivovým olejem.
Jen tak mimochodem. (zdroj)
Moderní letní olympiády

(většina informací pochází z odsud)

Již během prvních moderních olympiád se dostávala politika na sportoviště. Irský skokan do dálky Peter O'Connor nechtěl být na olympiádě 1906 při udělování medaile viděn jako Angličan, takže vyšplhal do půlky stožáru s britskou vlajkou a mával vlajkou irskou.

O dva roky později se od individuální protestů pokračovalo na národní úroveň. Rusové protestovali proti samostatné finské výpravě, protože Finské velkoknížectví bylo pouhým autonomním státem v rámci Ruského impéria. Spor skončil kompromisem. Finská výprava nakonec šla samostatně, ale bez vlajky.

Po zrušených hrách v roce 1916, přišly hry 1920. Původně se měly odehrávat v Budapešti, ale nakonec byly přesunuty do Antverp. Byly pozvány všechny země s pěti výjimkami – Německem, Rakouskem, Maďarskem, Bulharskem a Tureckem. Prohrávat světové války se nevyplácí. Nepozvání Německa se opakovalo ještě roku 1924.

Asi vůbec nejkontroverznějšími hrami byly ty, které se konaly roku 1936. Hry byly uděleny Berlínu ještě před nástupem nacistů, ale to Hitlerovi nebránilo si udělat z olympiády oslavu nacismu a jeho osoby. Z německé reprezentace byli s jedinou výjimkou vyřazeni Židé. Árijce na hrách však překvapil Afroameričan Jesse Owens, který vyhrál čtyři zlaté medaile.

Největší troll olympijských her v Berlíne Jesse Owens (zdroj)
Olympiády 1940 a 1944 byly  kvůli válce zrušeny.

Olympiáda roku 1948 v Londýně byla dobrovolně bez účasti Sovětů a Japonci s Němci nedostali pozvánku. Československá gymnastka Marie Provazníková se stala první sportovkyní, která využila her k útěku z východního bloku.

Roku 1956 odmítli přijet na olympiádu komunistická Čína na protest proti účasti reprezentace samostatného Tchaj-wanu. Španělsko, Švýcarsko a Nizozemsko se nezúčastnilo her na podporu Maďarska, které se stalo obětí vpádu sovětských vojsk poté, co oznámilo výstup z Varšavské smlouvy. Toho roku 45 Maďarů sběhlo z výpravy. V semifinále vodního póla se mezi maďarským a sovětským týmem vyostřila situace natolik, že začala téct krev a zápas musel být předčasně ukončen. Egypt, Irák a Libanon bojkotovali hry na protest proti Sinajské válce zahájené Izraelem. Na druhou stranu hry měly i jeden pozitivní politický aspekt. Východní i západní Německo bylo reprezentováno jednou výpravou.

Na římské olympiádě 1960 byl Tchaj-wan nucen nastoupit pod jménem Čínská Tchaj-pej. Místo toho raději šli bez jména a transparentem "Protestujeme".

Roku 1964 bylo kvůli segregaci ve sportu zrušeno pozvání jihoafrické výpravy.

Olympiádě v Mexiku 1968 předcházely protivládní protesty, jež byly místy i řádně krvavě potlačeny. Tommie Smith a John Carlos, afroameričtí sprinteři při hraní americké hymny zvedli zatnuté pěsti, znak hnutí "Černé síly". Oba běžci byli ihned poslání zpět do Států.

Hry roku 1972 se odehrávaly v Mnichově jsou v paměti především kvůli teroristickému útoku Černého září na izraelskou výpravu. Při pokusu o zajetí Izraelců byli dva ihned zastřeleni a zbylých devět členů izraelského olympijského týmu bylo zabito při neúspěšném pokusu o jejich osvobození.

Jeden z mnichovských útočníků (zdroj)
Roku 1976 přes dvacet afrických států bojkovalo hry, protože byla povolena účast novozélandské výpravě. Afričané měli na Nový Zéland spadeno, protože jejich národní rugbyový tým (přičemž rugby nebyl olympijský sport) podnikl turné po Jižní Africe. Tchaj-wan se nezúčastnil, protože mu nebylo dovoleno vystoupit pod oficiálním názvem Čínská republika.

Moskevské hry 1980 byly bojkotovány Spojenými státy a více než 60 dalších zemí se k nim přidalo na protest proti sovětskému útoku na Afghánistán. To nebyl protestům konec. Patnáct států nešlo na zahajovací ceremonii pod svou státní vlajkou, ale pod vlajkou olympijskou.

Moskevské hry se skoro obešly bez politické propagandy (zdroj)

Zrcadlovým obrazem moskevských her byly následující hry v Los Angeles, kde se ze zemí Varšavské smlouvy objevilo pouze Rumunsko.

Hry v Soulu 1988 se obešly bez účasti Severní Koreje, Kuby a Nikaraguy. Hry v Soulu však pravděpodobně podpořily a urychlily demokratický proces v Jižní Koreji. Ještě rok před odstartováním her byl jihokorejský režim Spojenými státy podporovanou diktaturou. Masové demonstrace, které propukly roku 1987 nebyly násilím potlačeny, ale vedly k uvolnění režimu a demokratickým volbám půl roku před zahájením her. Jedním z důvodů jistě byly obavy o ztrátu možnosti pořádat hry.

Na barcelonských hrách 1992 měla Jugoslávie vzhledem k válce zakázáno vystupovat jako jednotná výprava a její zástupci ale mohli soutěžit jen "nezávisle".

Na hrách v Atlantě 1996 vybuchla bomba, která mě za oběť dva lidské životy a 111 zraněných. Útočník vysvětlil, že bombu odpálil na protest proti legalizaci potratů v Alabamě a Georgii a perverznímu sexuálnímu chování.

V Sydney 2000 australská běžkyně Cathy Freemanová, Aboriginka, zapalovala olympijskou pochodeň. Mělo jít o symbolický projev lítosti za chování bílé většiny vůči původním obyvatelům Austrálie.

Hry v Pekingu byly centrem kritiky mnoha neziskovek, protože měly legitimizovat čínský režim a porušování lidských práv. I Tibeťané využili pozornosti, která byla věnována Číně ke zvýšení zájmu o jejich secesionistické snahy.

(zdroj)
Soči nebude jiné

Letní olympiády jsou prestižnější než zimní, ale Rusko a Soči je natolik kontroverzní, že se to bez nějaké té propagandy neobejde. Soči je situováno v poblíž Kavkazu, zdrojové oblasti ruských teroristů, kteří již pozornosti, která je hrám věnována využili. Mám na mysli samozřejmě bombové útoky ve Volgogradu z prosince loňského roku. Nejde jen o etno-nábožensko-teritoriální spory. Jako příležitost bojovat proti ruským zákonům, které diskriminují sexuální menšiny využili hry Google skrze svůj Doodle či německá reprezentace. Ke své vlastní prezentaci však her chce využít i ruský vládnoucí režim. Jestli přes všechny dosavadní problémy budou hry úspěchem, režim to pravděpodobně ještě posílí. Ale hry jsou teprve na začátku. A určitě ještě budou zábava.