pátek 20. října 2017

Andrej Babiš je bezpečnostní hrozbou pro Českou republiku

Z tvrzení, že tvrdit, že nás čekají nejdůležitější volby do roku 1989 je klišé, se stalo klišé. Jenže by to mohla být pravda. Přestože předvolební průzkumy neukazují, že by se ANO mělo stát naprosto dominantní stranou české politiky, jeho pozice v současné politice se podle všeho výrazně posílí a já mám obavy, že to může mít neblahé důsledky pro budoucnost České republiky.

Andrej Babiš mi připadá hrozbou pro českou demokracii z důvodu, že řada systémů, které ho omezovaly a měly by omezovat v jeho autoritářských instinktech a zájmech postupně oslabuje. V první řadě by mělo Babiše omezovat jeho svědomí, ale mnoho věcí naznačuje, že Babiš není přesvědčený demokrat a demokracie je pro něj osobní hrozbou. Měli by ho omezovat voliči, jenže průzkumy ukazují, že ať udělá Babiš cokoliv, na preference ANO to nemá vliv. Měly by ho omezovat koaliční partneři, jenže ti nejspíše po volbách výrazně oslabí. V jeho ambicích by ho mohlo omezovat i vlastní hnutí, jenže Babiš a ANO jsou jedno.




Víra v demokracii


Přes všechny mé výhrady ke jmenovaným, věřím, že Bohuslav Sobotka, Pavel Bělobrádek, Miroslav Kalousek i Petr Fiala mají respekt k liberální demokracii. Liberální demokracií myslím systém, kde nejen lidé volí v tajných volbách ale také systém, kde jsou chráněny osobní svobody, kde funguje nezávislá státní správa, a kde jsou politici pod reálným dohledem ze strany nezávislých médií, občanské společnosti a stíhatelní nezávislou policií a justicí.

Přestože náš politický systém není dokonalý, věřím, že tohoto ideálu liberální demokracie do značné míry dosahujeme. Zároveň věřím, že posílení pozice Andreje Babiše nás posunulo dál od tohoto ideálu, zejména protože Babiš nevěří, že na těchto věcech záleží. To naznačuje jeho přístup k médiím (viz níže) nebo kauza FAU, která vyznívá tak, že Babiš zneužil finanční správu pro nezákonné zlikvidování firmy stojící v cestě jeho ekonomických zájmům. ANO také navrhovalo a navrhuje výrazné zásahy do současného politického systému, které snad vždy směřují k centralizaci moci do rukou vlády (omezení projevů ve sněmovně, snaha výrazně zmenšit poslaneckou sněmovnu a zrušit senát, nahrazení poměrného systému většinovým, rozhodování o výběru soudců pomocí podzákonných předpisů, tzn. podle rozhodnutí ministra apod.). Přestože debata o určitých změnách je naprosto legitimní a zdravá, dohromady to působí znepokojivě.

Co víc, od té doby co je Andrej Babiš vyšetřován v kauze Čapí hnízdo, má jednoznačný zájem nezávislost policie a soudů omezovat, protože jejich nezávislé jednání může jej a jeho rodinu stát svobodu. Můžeme si myslet, že Andrej Babiš je machiavellistický cynik, ale nemám nejmenší pochybnosti, že miluje svoje děti a rodinu. A věřím, že pokud omezení vlády práva v ČR je to, co potřebuje udělat pro to, aby svou rodinu ochránil, tak se o to pokusí.

Mít za premiéra člověka, který se dostal k veřejným penězům podvodem není nebezpečné samo o sobě. Problém je, když se takový člověk dostane do situace, kdy pokřivení důležitých demokratických institucí je dostupný a atraktivní způsob, jak zachránit svůj krk a krky svých blízkých.


Svobodná média


Když Babiš pár měsíců před posledními volbami do poslanecké sněmovny koupil Mafru, během tiskové konference ve čtvrtek 27. 6. 2017 slíbil (video):
"Já můžu tady veřejně prohlásit na zdraví mojich čtyř dětí a dvou vnuček, že já v žádném případě nebudu nikdy zasahovat do práce redaktorů v Mafře."
Již v pátek ráno, tedy hned další den, volal do redakce Lidovek, která je součástí Mafry, aby zjistil, kdo je zodpovědný za to, že mu Lidovky nevěnovaly tolik pozornosti, kolik by mu podle něj patřilo.

Tohle samozřejmě není jediný známý incident, kdy Andrej Babiš navzdory přísaze na zdraví svých dětí a vnoučat zasahoval do práce redaktorů svých médií. Na nedatované nahrávce, kterou zveřejnila skupina Šuman, Andrej Babiš mluví s redaktorem MF Dnes Markem Přibylem o načasování otištění článků, které měly diskreditovat ministra vnitra Chovanec a ministra zdravotnictví Ludvíka (oba ČSSD).

Toto jsou případy, kdy Andrej Babiš jasně zasahoval do práce redaktorů Mafry, a o kterých se veřejně ví. Podle informací, které mám z jednoho dalšího média patřící pod Andreje Babiše, naštvané telefonáty se nevyhnuly ani jiným redakcím.

Vedle kauz dotýkajících se médií vlastněných Andrejem Babišem je také minimálně znepokojující incident, který se stal před dvěma týdny ve veřejnoprávním ČRo Plus. Z pořadu Kulatý stůl Názorů a odborníků byl odstraněn bod o výsledcích studentských voleb, které nedopadly pro ANO dobře. Novinářům, kteří byli do pořadu pozvání změnu oznámili až na poslední chvíli a bez řádného vysvětlení.

Neměli bychom zapomenout, že kontrola médií nemá podobu pouze rozčilených telefonáty do redakcí a koordinace vypouštění kauz. Tady jde také o autocenzuru lidí, kteří se obávají, že přijdou o práci. Lidé, kteří mají hypotéku a tři děti a pracují ve skomírajícími byznysu. Stojí za to si naštvat šéfa?

A teď pojďme spekulovat. Je nepředstavitelné, aby člověk, který má minimum respektu k nezávislé práci novinářů v holdingu, začal postupně oklešťovat svobodu tisku oficiálními cestami? Koneckonců, co by bylo tak špatného na vytvoření rady z nominantů blízkých ANO, která bude vydávat licence a pokutovat neférové zpravodajství? A co kdyby státem vlastněné společnosti přestaly inzerovat v médiích kritické k premiéru Babišovi a naopak začaly těžce inzerovat v médiích blízkých premiérovi a jeho spojencům? A co když důležitým inzerentům ve vlivných novinách bude premiérem naznačeno, že si nepřeje, aby tam nadále nakupovali reklamy? Vždyť oni po něm chtějí změnu zákonů, tak nebylo by fér, kdyby za to dostal premiér něco zpátky? Tohle není sci-fi, tohle je recept z maďarsko-polské kuchařky, jak se zbavit opozice. A věříte, že Babiš je jiný než Orbán a Kaczyński?


Kontrola veřejnosti


Andrej Babiš není bilionář ve stylu Henryho Forda nebo Stevea Jobse. Šéf Agrofertu nepřišel s revolučními nápadem, na kterém by zbohatl. Naopak. Andrej Babiš představuje typického komunistického šíbra, který se v divokých devadestákách dokázal transformovat z loajálního stoupence režimu (a pravděpobobného agenta StB) na kapitána kapitalistického průmyslu. Asi nikdo nevěří, že by toho dosáhl nebýt konexí v minulém režimuvlivných přátel v novém režimu. Tohle by měl být dostatečný důvod, proč by k němu čeští voliči mít minimálně obezřetní.

Ale navzdory Čapímu hnízdu, korunovým dluhopisům, ovlivňování médií a dalším kauzám je Babiš stále považován občany za jednoho z nejdůvěryhodnějších politiků a aféry neměly ani zásadní vliv na volební preference strany ANO. Babiš je ztělesněním toho, co lidi myslí, když říkají, že mají obavy z prorůstání velkého byznysu a politiky a jeho kauzy byly takového rozsahu, že by dokázaly zničit několik politických kariér. Z nějakého důvodu však kontrola voličů selhává a lidem to nevadí. Co by Babiš musel udělat, aby mu to voliči spočítali? Já opravdu nevím.

Kontrola koaličním partnerem


Zatímco v dosavadní koalici bylo ANO menším koaličním partnerem a spolupracovalo s dvěma tradičními politickými stranami, které jej mohly korigovat, po víkendu to tak už nebude. Co mě znervózňuje je, že tradiční strany jako ČSSD a KDU-ČSL by se i v přeskupené koalici ocitly ve výrazně slabší pozici a navíc by čelily riziku ze vzniku volební koalice mezi ANO a SPD a/nebo KSČM.

Co víc, po špatném výsledku se dost možná stáhne liberální volební lídr ČSSD Zaorálek do pozadí a o budoucnosti strany bude rozhodovat národně-konzervativní Chovanec, kterého za důvěryhodného garanta občanských svobod považovat nemůžu. Pokud se lidovci dostanou do sněmovny, tak pozice Pavla Bělobrádka asi ohrožena v krátkém období není, nicméně představa, že stranu v průběhu volebního období převezme Jiří Čunek mě taky nedělá klidným.

Kontrola vlastní stranou


Pokud předseda tradiční strany začne vymýšlet vylomeniny, nemusí počítat pouze s odporem zvenku, ale také odporem zevnitř. Když například Miroslav Kalousek začal v roce 2006 vyjednávat o koalici se sociálními demokraty a komunisty (mimochodem, přečtěte si, jak na to vzpomíná Škromi), stálo ho to křeslo předsedy lidovců. 

Andrej Babiš se ale ničeho takového nemusí bát. Ve hnutí ANO neexistují žádné názorové frakce. To není nezbytně špatné pokud je hnutí postavené na jasné představě, kam chce jít. Jenže ANO není postavené na ideách, ale na aktuálních názorech Andreje Babiše resp. jeho týmu volebních stratégů a PRistů. Schválně, dokážete si vybavit k jakým hodnotám se ANO hlásí? Být proti korupci, mít fungující a mít se líp jsou volební hesla, ne hodnoty.

Poslanci ANO jsou zcela závislí na Andreji Babišovi, nejen co se týče obsahu politiky, ale také materiálně. ANO je naprosto závislé na financích svého předsedy a v ANO neexistuje nikdo, kdo by jej mohl v jeho pozici byť jen teoreticky ohrozit. Pokud padne Babiš, padne ANO a s ním i všichni jeho členové. Tato závislost samotná by dělala z poslaneckého klubu ANO velice disciplinovanou sílu. Přestože si nedělám iluzi, že lidi kteří kandidují za ostatní strany jsou pouze altruističtí ideologové, ti alespoň věděli do jaké strany vstupují a za co kandidují. V případě kandidátů ANO tomu tak nebylo, takže s ještě větší jistotou než u ostatních stran můžeme u jejich poslanců očekávat, že si tam jdou pro koryta a udělají vše pro to, aby si je udržela, ať už to znamená pro českou demokracii cokoliv.

Závěrem


Netvrdím, že vítězství ANO ve volbách a jmenování Andreje Babiše předsedou vlády nezbytně povede k zásadnímu omezování svobod a oslabování demokracie. Přesto však vzhledem k vývoji v regionu (Polsko a Maďarsko), temperamentu předsedy ANO (ovlivňování novinářů, náznaky zneužívání finanční správy pro vlastní ekonomické zájmy, návrhy směřující výhradně k centralizaci moci) a obavám Andreje Babiše o svou vlastní svobodu a svobodu jeho blízkých (zejména kvůli kauze Čapí hnízdo, ale i kvůli dalším potenciálním kauzám) riziko, že nás očekává nepříznivý vývoj je poměrně vysoké. Proto bychom podle mého skromného názoru měli volit takovým způsobem, ať možnosti Andreje Babiše kontrolovat politický vývoj v ČR co nejvíce omezíme.


sobota 14. listopadu 2015

How and Why Not To Care About Terrorism

Terrorism is terrible. And that is the exactly its point. To spread terror in people's minds. However, it is not the most important threat. Car drivers and yourselves are bigger threats to your lives than terrorists. I am not saying we should stop mourning victims. But we should not get hysterical and demand drastic measures.


Putting terrorism into perspective


Take an example of France. Every year more than 3 000 people die in traffic-related accidents. And that is good news because the numbers are dropping fast (in the early 1970s it was 18 000). Every year about 10 000 people die by suicide in France. It is 28 people every day. So how many people in France died by the hands of terrorists in the last 20 years? When exculding the last night's attacks, it is 46.

(source of data)

It means that every two days more people commit suicide than died between 1995 and October 2015 in terrorist attacks in France. And you cannot just say, that those people wanted to die so it does not really count. Sure, we cannot save all of them, but such high numbers are a result of ineffective and underfunded mental health system. Those people needed our help, but we were not able to provide it. This is not true only for France but for all Western countries including Czech Republic and especially Lithuania.

When you look at the data, you can see that terrorists are not a real threat to the public at large. You may disagree with me, but is it any better to lose a member of your family or a close friend in a car accident than in terrorist attack? No. It is always devastating and I am not able to find any kind of solace in the fact, that the person who killed them did not want to do it. They are just gone and that is what matters.


We are not so smart


Actually, we are stupid. We all suffer from availability heuristic, the tendency to assume that information which is easy to recall is more important that the one which is not so easy to recall. And it is much more easier to recall that thousands died in 9/11 attacks that the thousands who died on the roads or depressed and alone in their empty apartments. I also suspect that for some reason we consider intentional threats more dangerous than unintentional even though the statistics say otherwise, even when controlling for availability.

Our mental shortcuts make us do bad decisions. We are willing to sacrifice a lot in the name of mitigation of the terrorist threat. Not just our money but also our liberties and privacy. We are not willing to invest so much in the name of road safety and mental health. In a quite narrow sense, our governments would probably do a service to a public safety by sending money from "hard security" resorts (Interior and Defense ministries) to "soft security" resorts (Health and Transportation ministries).


However there is one big problem with this narrow approach. Terrorism is not just a direct threat to human lives, but to the whole idea of liberal democracy. Terrorist are not the immediate enemies here. Populist domestic politicians can take advantage of these crises and establish illiberal regime hiding their true intentions behind security concerns. Both jihadists and xenophobic populist political leaders benefit from terrorist attacks. In the real world with fearful and irrational voters, maybe we need to sacrifice something in order not to lose it all. Only in a rational world, we could consider terrorist attacks as mere everyday facts of our lives, the same way we consider traffic accidents and suicides of people we do not know.


Defeat the terrorism, not terrorists


The strategy and motivations of terrorist attacks is more complicated, than most of you probably think. It is not really about killing people. It is not just about the hate they feel towards civilians. The essence of terrorism is not killing, but the fear itself. They want to intimidate masses. The want to spread distrust between Muslim population and the rest of society. They would welcome repression of Muslim communities by the Western governments and xenophobic thugs, because it brings them more recruits.

Many people call for military defeat of Islamic State as a proper reaction to these attacks. They want to defeat terrorist. Even though that might be a good idea, this is not really the way you can defeat terrorism. This way you can disrupt part of the infrastructure terrorists used for yesterday's attacks, however terrorism was here before IS and it will be here after IS. It could help reduce the risk of another successful attack, but I do not believe that the difference would be huge. We should also keep in mind, that Western boots on the ground in Syria and unavoidable "collateral damage" could actually increase the likelihood of radicalization of domestic Muslim populations and increase the risk of further terrorist attacks.

The only thing which makes terrorism work is the importance we attribute to it. Without the extraordinary attention we are giving to terrorism now, it would be a useless strategy. Terrorists love the attention because it helps them spread their message, get new supporters and ultimately get more money from wealthy donors. If our societies were able to accept terrorism as a "new normal", it would became obsolete. We should accept that we cannot save all the people like in many other cases. We will never achieve this goal, but caring a little less about terrorism should not be a step in the wrong direction. 

Three Crosses in Vilnius today (source, Thank You, Sude)

neděle 5. července 2015

Řecké referendum nedává smysl

Vzhledem k tomu, že jsem už publikovaný autor píšící pod hlavičkou Evropských hodnot, je asi na místě zmínit, jak to dělají všichni velmi vážní lidé, že veškeré názory na tomto blogu, jsou mé vlastní. To platí i pro mé postoje ke gramatice a pravopisu.

Dnes v Řecku proběhne referendum, které má rozhodnout o budoucnosti Řecka a eurozóny a EU. Ono referendum je samo o sobě bizarní záležitostí a to hned z několika důvodů. Samotná otázka je špatně položená. V řečtině má přes 70 slov a ptá se občanů, jestli má vláda přijmout dva vysoce technické dokumenty. Tyto dva dokumenty navíc nejsou na stole k jednání nejpozději od úterní půlnoci, kdy vypršel druhý záchranný program pro Řecko. Samotné referendum se má konat osmý den po jeho vyhlášení, což nedává dostatečný prostor pro řádnou veřejnou diskusi o dopadech. I proto generální tajemník Rady Evropy (instituci nezávislé na EU) označil referendum za neodpovídající mezinárodním standardům.

(zdroj)

Jen pro srovnání: České referendum o vstupu do Evropské unie mělo 21 slov, ústavní zákon podle něhož se referendum konalo byl přijat více než půl roku před jeho konáním, a dokument na který odkazuje, je krátká smlouva mající deklaratorní charakter, kde většina prostoru je rezervována pro podpisy státníků. (Nutno však podotknout, že ona krátká smlouva odkazovala na ostatní komplexní právní dokumenty).

Úplně největší problém však je, že není jasné, jaký dopad jednotlivé výsledky referenda budou mít. V případě našeho referenda to bylo jasné. Buď chceme vstoupit a vstoupíme do EU nebo nechceme a nevstoupíme. V případě toho řeckého? Kdo ví.

Řecký premiér Tsipras vyzývá k hlasování "NE" (proti dokumentům), se slibem, že mu to dá větší páku při vyjednávání s věřiteli. Existují pochybnosti, jestli si to myslí i věřitelé. První signál, že se Tsipras mýlí je, že od středy přestala ze strany věřitelů vyjednávání, protože se čeká na výsledky referenda. Šéf euroskupiny (uskupení ministrů financí zemí platící eurem) Dijsselbloem varoval, že v případě volby "NE" nejspíše nebude pro Řecko nadále místo v eurozóně. A maltský zástupce v Radě guvernérů ECB řekl Reuters, že v závislosti na výsledku referenda by mohlo dojít k omezení přístupu či úplnému odpojení řeckých bank od programu ELA, přezdívanému finanční kapačky. To by mohlo mít destruktivní dopad na řecký bankovní systém, který je na tomto zdroji likvidity nyní zcela závislý. ECB sice nejspíše neudělá krok s takto zásadními politickými dopady hned po ohlášení výsledků referenda a počká na výsledky dalších vyjednávání, nicméně podceňovat moc této technokratické instituce by bylo velkou chybou.

Nepodceňujte moc sucharů z centrálních bank.
Mario Draghi, guvernér ECB (zdroj)

Pokud Řekové budou hlasovat pro přijetí dnes již irelevantních dokumentů, neznamená to, že dojde k dohodě. Právě naopak. Tsipras oznámil, že v případě výhry tábora "ANO" vláda padne ale nebude implementovat úsporná opatření:

"Pokud chce řecký lid pokračovat do nekonečna s úspornými opatřeními, které nám neumožní se odrazit ode dna [...] budeme to respektovat, ale nebudeme to my, kteří je zavedou."

Pokud Tsipras splní slib a Syriza bude držet jednotnou linii, není šance, že úsporná opatření projdou v dohledné době. Syriza kontroluje bez jednoho hlasu polovinu parlamentu. Koaliční partner Syrizy, ANEL už vyloučil ze své strany jednoho poslance, který veřejně prohlásil, že bude hlasovat v referendu za "NE". Neonacisté ze zlatého Úsvitu, kteří podpořili referendum budou stát společně se Syrizou a ANEL. Středo-pravá Nová demokracie, sociální demokraté z PASOK i To Potami a dokonce i komunistická KKE vyzvaly k volbě "ANO". Tyto strany však mají dohromady jen 121 hlasů a potřebují 30 dalších abych mohly schválit reformy a účast ve vládě, aby je mohly implementovat. Navíc se nabízí otázka s jakou vervou by implementovali reformy opoziční komunisté. Ať hlasování dopadne jakkoliv, naše současné vědomosti poskytují jen málo vodítek pro předpověď budoucího vývoje.

čtvrtek 7. května 2015

Pravidla hry na Albionu

Přestože se o každých volbách říká, že jsou přelomové, u dnešních britských by to mohla být pravda více než obvykle. Ať bude premiérem konzervativec Cameron nebo labourista Miliband, je pravděpodobné, že to povede k dezintegraci. Vítězství Camerona ohrožuje jednotu Evropské unie. V roce 2013 slíbil občanům na rok 2017 referendum o setrvání Velké Británie v EU. Vítězství labouristů naopak ohrožuje jednotu se Skotskem.

Předsedové stran:
Cameron (konzervativci), Miliband (labouristé)
Clegg (liberální demokraté), Farage (UKIP).

Volební systém


Jakoukoliv debatu o volbách je potřeba začít vysvětlením volebního systému, protože ten ovlivňuje volební výsledky a tedy i stavbu vlád či potenciální koalic. Zvláště pro Čecha, který je zvyklý u volbách do dolní sněmovny parlamentu na poměrný systém, můžou povrchně přijímané zprávy o volebních preferencích jednotlivých stran zastřít skutečný obraz toho, co se za kanálem děje.

Ve Velké Británii se pro volby do dolní sněmovny, používá v jednomandátových okrscích systém relativní většiny. Co to znamená? Celá Velká Británie je rozdělena do 650 okrsků, ze kterého je zvolen vždy jen jeden poslanec. Sněmovny do britské dolní komory tedy nepřipomínají naše volby do poslanecké sněmovny, kde z jednoho "okrsku" (kraje) se stane poslancem hned několik kandidátů většinou napříč stranami. Naopak jsou podobné našim volbám do senátu, ovšem s podstatným rozdílem. Zatímco u nás se volí dvoukolově a zvolen je pouze ten, kdo získá nadpoloviční většinu, v Británii stačí "relativní většina", tedy nejvyšší počet hlasů v prvním a posledním kole. Tento na první pohled logický volební systém ale dokáže produkovat překvapivé až možná absurdní výsledky při rozdělování mandátů.

Tento volební systém má typicky vést k vytváření stabilních jednobarevných koalic. Nevýhodou například je, že rozdělení křesel hrubě zkresluje nálady ve společnosti. Například labouristi Tonyho Blaira v roce 2005 získal 35,2 procent odevzdaných hlasů, ale 55 % křesel. Poražení konzervativci Michaela Howarda s 32,4 % hlasů získali pouze 30,7 % křesel. Ani nemluvě o liberálních demokratech, kteří s 22 % hlasů obsadili jen 9,6 % křesel. Oslabování malých stran ale není jediným důsledkem britského volebního systému. Za určitých okolností dokáže zdánlivě zanedbatelné strany vystřelit k zisku velkého počtu křesel. Nevíte jak? Čtěte dál.

Stranický systém


Jak jsme již naznačili, britskému stranickému systému dlouhodobě dominují dvě velké strany. První z nich je Labouristická strana/Strana práce, která reprezentuje sociálně demokratický směr v britské politice a druhá je Konzervativní strana, která zastupuje liberálně-konzervativní proud. Protože si voliči zpravidla dokážou na pravolevé ose vybrat a mají obavy z propadu hlasu při "volbě srdcem" v praxi si mnozí často vybírají pouze mezi labouristy a konzervativci.

Podíl konzervativců (modrá), liberálů (žlutá) a labouristů (červená)
na součtu hlasů odevzdaných pro tyto tři strany. Labouristi ani konzervativci
nemají dominanci navěky jistou, jak dokazuje úpadek liberálů v 1./4 20. století (zdroj).

Vedle konzervativců a labouristů existuje také několik "třetích stran". Během několika posledních dekád tuto roli hráli liberálové, dnes pod názvem Liberální demokraté, kteří rovněž obvykle získávaly třetí největší počet hlasů. Geneze liberálních demokratů je složitější. Tato strana vznikla roku 1988 sloučením staré Liberální strany odvozující svůj ideologický původ od whigů a Sociálně demokratické strany, která se na začátku 80. let byla vytvořena jako odštěpenecké pravé křídlo labouristů. Toto rozdělení na klasické liberály a sociální demokraty vytváří uprostřed strany řádné napětí. Nick Clegg, současný lídr strany patří mezi klasické liberály, kteří mají obecně blíže ke středu až pravici, nicméně podstatná část strany a voličů se cítí blíže labouristům. Před Cleggovým nástupem (2007) například předchozí vedení ostřelovala Blairovy labouristické vlády (1997-2007) zleva (nutno poznamenat, že Blairova "New Labour" byla více vpravo než nemálo evropských pravicových vlád). Odstoupení Clegga po očekáváném volebním neúspěchu může nasměrovat liberály výrazněji doleva.

Skvělý plakát liberálů. Vlevo labouristický stínový ministr financí Ed Balls,
vpravo ministr financí George Osborne z Konzervativní strany (zdroj).


Novou stranou na pravici britského spektra je Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) s velmi známým a charismatickým předsedou Nigelem Faragem. UKIP je především silně euroskeptický, což mu umožnilo získávat solidní počet hlasů i mandátů ve volbách do Evropského parlamentu. Poslední volby z roku 2014 dokonce ve Spojeném království vyhrál. Jinak má strana v ekonomických otázkách libertariánské sklony, ale zcela nelibertariánsky je velmi kritická v imigraci a je ochotna brnkat i na nacionalistické struny.

Poslední z větších stran jsou Zelení, kteří jsou jednoznačně levicová a sociálně liberální strana podporující ekologickou politiku.

Celnárodní hlasování v UK 2010-2015. Poslední výzkumy naznačují těsné
vítězství konzervativců (modrá) před labouristy (červená), UKIPem (fialová),,
liberálními demokraty (žlutá) a zelenými (hádejte jaká). (zdroj)

Volební systém ještě jednou


Pokud vidíte graf nahoře a uvažujete v logice poměrném systému, asi si představujete, že konzervativci a labouristé dostanou výrazně více mandátů než ostatní, na třetím místě se s určitým náskokem před liberálními demokraty a zelenými usídlí UKIP. Jenže většinový systém takto nefunguje. Z těchto stran opravdu budou mít nejvíce konzervativci s labouristy, po nich však budou následovat liberální demokraté a o nízké jednotky křesel bude bojovat UKIP a Zelení. A před liberály se objeví ještě další strana, kterou jsme zatím nezmiňovali. Skotská národní (SNP).

Rozložení křesel podle posledních projekcí.
326 potřeba pro většinu (zdroj).

Jak jsme již vysvětlili dříve, většinový volební typicky zvýhodňuje velké strany na úkor malých. To však nemusí být vždycky pravda. Ve většinových volebních systémech není ani důležitá pouze popularita myšlenek, které strana hlásá, také správná koncentrace voličů. Tento faktor stojí za tím, že liberální demokraté i skotští nacionalisté, každý zvlášť, budou mít mnohonásobně větší váhu ve Westminsteru než UKIP. To by platilo i kdyby liberální demokraté s SNP měli dohromady po celém Spojeném království méně hlasů než Farageova rozptýlená strana.

Příklady SNP a liberálních demokratů ukazují na odlišné způsoby, jakými způsoby můžou strany tuto výhodnou (nebo alespoň "ne-tolik-penalizující") koncentraci získat. U SNP je to jasné, ta získává body asi na jediném regionálním tématu, které dokáže skutečně zaujmout. Národ. Pokud jsou vztahy napjaté, tahle strategie může u malých okrsků fungovat. SNP není v tomto ohledu unikátní, ve Walesu funguje Plaid Cymru a v Severním Irsku Sinn Féin. Tyto strany však rozhodně takových úspěchů jako SNP nedosáhnou.

U liberálních demokratů je důležitá tradice a historický vývoj, kdy v určitých regionech došlo k odlišnému štěpení politických stran než v jiných. Liberální strana má například tradičně vysokou podporu na jihozápadním cípu Anglie, v Cornwallu. Tato odlehlá část Anglie nebyla nikdy příliš průmyslově rozvinuta, což mělo za následek, že se zde nevytvořily silné odbory, které by podporovaly labouristy. Navíc kulturní a náboženské odlišnosti oproti zbytku Anglie a Británie zajistily větší oblíbenost tolerantních liberálů. V cornwallské se tedy vedle konzervativců jako druhá strana etablovala nikoliv labouristická, ale právě liberální.

Kdo najde na Cornwallu odboráře, dostane bludišťáka (zdroj).

Koaliční matematika


Sestavování koalic po volbách bude nejspíše velmi obtížné. Žádná strana nejspíše nebude schopna postavit jednobarevnou vládu. Hledání dostatečného počtu hlasů pro partnerství liberálních demokratů s vítězem voleb s vysokou pravděpodobností také nebude stačit. Nabízí se tedy možnost levicové spolupráce (ať už půjde o koalici či menšinovou vládu) mezi labouristy a levicovou SNP. Jenže obavy z toho, že by Milibandova vláda stála na hlasech SNP, která usiluje o oddělení Skotska je pro mnohé nemyslitelné. Pokud bychom se britská politika dostala do tohoto očekávaného patu, dovedu si představit "německé řešení". Přestože ani jeden předseda o tom nechce mluvit, velká koalice mezi dvěma hlavními stranami není nemožná. A mohla také zabránit obávané dezintegraci. Zaprvé by mohlo dojít k zaražení chystaného referenda o výstupu z EU, které podle mě není v zájmu ČR. Zadruhé by to vedlo k odstavení SNP od moci a zbavení jejího vyděračského potenciálu.

pondělí 23. března 2015

Singapur je mu pomníkem

Tuto noc zemřel jeden z největších státníků 20. století, Harry Lee Kuan Yew. A je docela pravděpodobné, že jste jeho jméno nikdy neslyšeli. Lee Kuan Yew se stal roku 1959 ve věku 35 let premiérem Singapuru a v této pozici vydržel až do roku 1990. Lee je hlavní strůjcem nepravděpodobného singapurského úspěchu a jen málo vůdců v hrálo tak klíčovou, dlouhodobou a (převážně) pozitivní roli v dějinách svého národa. Protože jsem se Singapuru hodně věnoval během svého bakalářského studia (první bakalářka byla o obchodní politice Singapuru) a získal jsem vůči bývalému premiérovi hluboký respekt, rozhodl jsem se napsat tento článek.

(zdroj)

Cesta vzhůru


Lee Kuan Yew se narodil roku 1923 v etnicky čínské anglofonní rodině v tehdejší britské korunní kolonii Úžinové osady, dnešním Singapuru. V dětství se mu dostalo na Singapuru špičkového vzdělání. Dále pokračoval v právech v britském Cambridge, kde obdržel dvojité vyznamenání první třídy.

Po návratu na Singapur roku 1949 se začal Lee pomalu angažovat v politice. Roku 1954 spoluzakládal Stranu lidové akce (People's Action Party, PAP). PAP vznikla jako pragmatická aliance "pivo chlastajících buržoustů"ze střední třídy s anglickým vzděláním a prokomunistickými odboráři. Zatímco buržousti potřebovali odbory, aby oslovily čínské masy (etničtí Číňané tvoří většinu singapurské populace), odboráři potřebovali zástěnu, protože komunistické strany byl zakázány. Lee se stal generálním tajemníkem strany a s podporou singapurské vlády zkonsolidoval svou pozici. Když roku 1957 hrozilo PAP, že se dostane pod vliv prokomunistických odborářů, tak singapurská samospráva zatkla čelní představitele levicového křídla a bylo po převratu.

Po drtivém vítězství PAP ve volbách 1959 se Lee stal premiérem Singapuru. Cesta ze Spojeného království k nezávislosti byla přerušena krátkou epizodou v letech 1963-1965, kdy se Singapur dostal do unie s Malajsií. Po roce 1965 lze mluvit u Singapuru o nepochybném ekonomickém úspěchu s dosti pochybným záznamem politických a osobních svobod.

(zdroj)

Ekonomický zázrak


Singapur se stal společně s Jižní Koreou, Tchaj-wanem a Hong Kongem jedním z původních čtyř asijských tygrů. Ekonomický úspěch Singapuru je fascinující. Na Gapminderu můžete rozvoj malého ostrovního státu porovnat s Portugalskem, se kterým mělo roku 1960 stejnou startovní pozici, nebo bývalým koloniálním pánem, Velkou Británií. Singapur je v současné době je podle IMF třetí nejbohatší zemí na světě a nezdá se, že by měl začít stagnovat. Debata o příčinách tohoto zázraku není uzavřená a stále vzbuzuje kontroverze. Proto můžete zcela normálně vidět chválit singapurský model liberály i socialisty.

Liberálové budou upozorňovat, že Singapur je podle Index of Economic Freedom druhou nejsvobodnější ekonomikou na světě. V žebřířku Ease of Doing Business je dokonce první. Socialisté budou správně poukazovat, že singapurská vláda kontroluje většinu půdy, většinu bytů a domů a že SOEs (veřejně vlastněné podniky) mají nezvykle vysoký podíl na tvorbě HDP. Nikdo nemůže popírat, že zde alespoň v některých oblastech socialismus skvěle funguje.

Úspěchy a problémy Singapuru (zdroj)

Politické rozpaky


Lee nemá zodpovědnost pouze za fenomenální rozvoj hospodářství, ale také za hybridní režim, který na Singapuru vznikl. Přestože se na něj nemusíme dívat se sympatiemi, obdiv je na místě. PAP vládne na ostrově padesátým šestým rokem a nejspíše ještě nějakou dobu vládnout bude. Pozice PAP je o to úctyhodnější, že neexistuje žádná jiná bohatá země, která by byla nezávislá na exportu ropy a zároveň nedemokratická. Politické svobody jsou vážně omezené. Opozice bývá zastrašována, voliči bývají politicky vydíráni, gerrymandering je na denním pořádku a média jsou náchylná na tlak elit. Vláda PAP si však udržuje svými hospodářskými výkony vysokou míru legitimity a pravděpodobně by vyhrála se spolehlivým náskokem i v plně svobodných volbách.

Nedemokratický charakter nevede ke korupci a klientelismu jako v mnoha jiných případech. Právě naopak, Singapur podle Corruption Perception Index sedmou nejméně zkorumpovanou zemí na světě. Politický systém umožňuje PAP rekrutovat kádry na základě meritu a vybudovat pravděpodobně nejtechnokratičtější systém správy na světě. A úspěšně.

Do singapurského parlamentu má prezident možnost nominovat několik nestranických osobností. Jednou z nich byla i
Miss Singapore Universe 2000 Eunice Olsen (zdroj)

Konzervativní modla


Dnes zemřelý premiér nejenže ustanovil ekonomický systém, který obdivují liberálové i socialisté, ale také zavedl ve své zemi konzervativní pořádky. Rákosky jsou normálním výchovným nástrojem v trestním právu, školách i domácnostech. V Singapuru se téměř nic nesmí a pokud něco uděláte, dostanete pokutu. To platí třeba i pro žvýkání žvýkaček. Proto také Singapur získal dvojsmyslnou přezdívku "fine city". O konzervatismu singapurské společnosti a elit svěčí i to, že teprve před osmi lety byl de-kriminalizován orální a anální sex mezi heterosexuálními a lesbickými páry. Gayové mají zatím smůlu.

Leeho konzervatismus a důraz na "asijské hodnoty" autority (kolektivismus, autorita, loajalita, harmonie,...) je paradoxní.  Tento anglicky vzdělaný státník, který se naučil čínsky teprve v dospělosti a mládí strávil hraním tenisu, šachů a kriketu, byl dlouholetým labouristickým ministrem Georgem Brownem označen za "nejlepšího zatraceného Anglána na východ od Suezu." Přes proponování asijských hodnot mu zůstalo označení banán. Tedy žlutý napovrchu, bílý uvnitř. 

(zdroj)

Multikulti společnost


Zatímco u nás konzervatismus je v příkrém rozporu s multikulturalismem, v Leeově státu to tak není. "Rudá tečka v zeleném moři", jak se někdy Singapuru přezdívá, si zakládá na své náboženské a kulturní toleranci. Dobré vztahy s mnohem většími muslimskými sousedy jsou totiž zcela zásadní pro přežití této čínské exklávy v muslimsko-malajském regionu. Na Singapuru je tedy i možné setkat se s polygamií, toto privilegium (čí?) má však jen muslimská komunita.

Sám Lee považoval multikulturalismus za jednu ze dvou hlavní příčin singapurského úspěchu.Jen pro zajímavost, druhým faktorem, který podle dlouholetého premiéra umožnil fenomenální růst Singapuru je klimatizace. Vážně.



Král je mrtev, odkaz žije dál


Lee Kuan Yew dokázal nepravděpodobné a jeho vliv daleko přesahoval hranice malinkého asijského státu. Například pro pekingským elitám se unikátní model autoritativní vlády, politické stability a hospodářského rozvoje líbí a rádi by jej replikovaly. Ekonomické úspěchy Singapuru a dalších tygrů přivedly i ostatní země k liberálním reformám. A obratná diplomacie umožnila malému ostrovu často hrát větší roli, než jaká by mu zdánlivě patřila.

S Leem odchází klíčová osobnost moderních asijských dějin a možná nejschopnější politik druhé poloviny 20. století.

(zdroj)

pondělí 16. března 2015

Divoká spekulace o Rusku

Ještě dneska včera odpoledne jsem zpochybňoval tezi, že byl Putin svržen. Zejména, že byl svržen siloviki, jestřábí politickou strukturou, tvořenou (bývalými) členy bezpečnostních složek a ozbrojených sil. O tomto scénáři psal třeba Putinův bývalý ekonomický poradce Illarionov. Teď mi již tato hypotéza připadá relativně přijatelná.

Domníval jsem se, že silovici nemají co nabídnout. Ruská populace válce není tolik nakloněná jak si mnozí myslí. Jasně, připojení Krymu vyvolalo téměř všeobecné nadšení, ale jen proto, že nikdo neumíral. Otázka přímé invaze na Ukrajinu je dost odlišná. V říjnu 2014 se dělal v Rusku průzkum (celá zpráva v ruštině, překlad klíčové tabulky v angličtině), který ukazoval poměrně malou podporu pro otevřenou vojenskou intervenci. Zároveň se Rusko stále potácí v solidních makroekonomických problémech, ze kterých by Rusko dostalo snad jen raketové vystřelení cen ropy. Silovici se tedy nezdají jako skupina, která by dokázala dát odpověď na nejdůležitější otázky, kterým Rusové čelí. Pokud ovšem nevymyslí důležitější otázku. Jako třeba, co udělat s těma baltskýma trpaslíkama.

Co se skrývá za absencí Putina na veřejnosti nevíme. Nejspíše za tím bude nějaká nemoc nebo něco podobného. Třeba Putin zakopl o koberec a již brzy jej uvidíme s holí podobně jako to bylo u mladého Kima nebo starého jezevce. Ale s každým dalším dnem a po včerejším požáru Novoděvičího klášter jsou alternativní scénáře stále méně přitažené za vlasy.

Mezi hrstkou zbývajících Voloďových přátel začaly být hole cool (zdroj a zdroj)

Představte si následující narativ: Po neúspěšném pokusu o moskevský majdan po vraždě Borisa Němcova, se Američané pokusili zaútočit přímo na milovaného (86 % podpora) vůdce ruského lidu Vladimíra Vladimiroviče Putina. Další cíl? Pravoslavná církev.


Takový příběh by mohl dát (novým silovickým?) elitám příležitost zmobilizovat masy, zrušení zbývajících svobod Rusů, zlikvidovat v politických procesech vnitřní opozici a zajistit podporu pro expanzivní politiku. Jestli Putin bude nadále prezidentem nebo ne na tom nezáleží. Buď bude hrdina nebo bude mučedník, jehož vizi bude jeho následovník (?) naplňovat. Přestože Putin nedokázal vytvořit ideologii, která je podle politologů nezbytným prvkem totalitárních režimů, možná jsme svědky přípravy sociálního prostředí pro tuto změnu.

Samozřejmě, tohle nejspíše nebude pravda. Zapálení věže Novoděvičího kláštera byla s nejvyšší pravděpodobností technická chyba při rekonstrukci a dost možná z toho nebudou Západ ani opozice obviňováni. Putin se možná již brzy objeví na veřejnosti živý a zdravý a nikdy se nedozvíme, proč se ztratil. Do té doby ale pojďme spekulovat.

sobota 28. února 2015

Jak mě hejtovali kremloboti

Můj poslední článek o rusko-ukrajinské válce vyvolal překvapivě velké množství reakcí. Ne, že by se ze mě stala internetová celebrita. I když vlastně tak trochu jo.

Jsem rozházený po několika sítích. Píšu sem na Blogger, mám účet na G+, na Facebooku, kde mám i stránku k tomuto blogu a dokonce vlastním i účet na Twitteru. Mám účty i jinde a mí skalní fanoušci/stalkeři si mě určitě najdou.

Twitterovou "celebritou"


Dneska chci psát o Twitteru. Kdosi kdysi výstižně Twitter popsal následujícími slovy:

(zdroj)

Přesně taková je i má zkušenost s Twitterem. Protože je ale většina mých tweetů pouze automatickými reposty věcí z FB, tak mě to nikdy netrápilo. Vždy když na Twitteru dostanu notifikaci, tak je to malý svátek. Dělá mi totiž velkou radost, že moje názory zajímají tak významné instituce jako například e-shop s prkny Skejtys.cz, cestovka Landea Spa Dovolená, nebo tnsbilety, což je polská stránka, která nejspíše prodává jízdenky.

Proto mě dost překvapilo, když se mi najednou krátce po sdílení článku objevilo na Twitteru notifikací devět. Víte kolikrát se mi to stalo předtím? Přesně tak. Ani jednou. To byla má hvězdná chvilka. Bohužel jsem zjistil, že jediný komu se článek líbil, byl don Frolimo. Reakce dalších 4 lidí byly čistě negativní. Tyto příspěvky už byly autory smazány, ale určité relikty ve formě mých a Frolimových tweetů tam lze stále najít.


Tak mě zajímalo, co za lidi si mě byli ochotni vyhledat a seznámit mě se svým pohledem na věc. Zahrál jsem si na investigativce. Přišel jsem na zajímavé věci.

Ruská informační válka


Začněme ze široka. Rusko v souvislosti s Euromajdanem, anexí Krymu a válce v Donbasu rozjelo masivní informační (a zejména) desinformační kampaň. Tu Rusko vede dlouhodobě i v Česku. Viz zpráva BIS za rok 2013:
Pro vedení otevřených, poloutajených i utajených vlivových operací potřebují ruští či čínští zpravodajští důstojníci české občany: vybraní jim vědomě či nevědomě pomáhají (přístupové a vlivové sítě) a většina z nich se nechá ovlivňovat. Při budování přístupových a vlivových sítí v ČR jsou pro Rusy i Číňany důležití novináři, členové parlamentních politických stran, státní úředníci, lobbisté, networkingové organizace, organizace zaměstnavatelů či zaměstnanců (resp. jejich vedení) a v neposlední řadě také aktivisté a jejich nevládní organizace.
Jak píše zpráva, Rusko postupuje v Česku jak otevřeně, tak skrytě. Její propagandu šíří například Hlas Ruska, který přímo pod kontrolou ruské vlády. Solidní pokrytí, zejména v anglické mutaci, má i ruská veřejnoprávní stanice RT (Russia Today). O skrytých metodách ruské informační války můžeme spekulovat. To zkusilo např. Echo24 ve svém článku o Aeronetu, chronicky konspiračního proputinovského webu. Možná si myslíte, že články na tom webu jsou tak absurdní, že je nikdo s půlkou mozku nemůže brát vážně. V tom případě nemáte zcela upřímně kremlofilní vysokoškolsky vzdělané kamarády.

Ruská propaganda jde ale ještě dál a využívá placené trolly. Jediné ruské opoziční investigativní noviny Novaja Gazeta infiltrovaly v září 2013 jednu z těchto trollícg farem a na povrch vypluly dokumenty, které popisují fungování těchto skupin. Buzzfeed ve svém obsáhlém článku píše:
The documents show instructions provided to the commenters that detail the workload expected of them. On an average working day, the Russians are to post on news articles 50 times. Each blogger is to maintain six Facebook accounts publishing at least three posts a day and discussing the news in groups at least twice a day. By the end of the first month, they are expected to have won 500 subscribers and get at least five posts on each item a day. On Twitter, the bloggers are expected to manage 10 accounts with up to 2,000 followers and tweet 50 times a day.
Já jsem přesvědčen, že "obětí" útoku českých trollů placených Kremlem, kremlobotů, jsem se stal.

Mí kremloboti


Šly po mně čtyři účty. Jana Zatloukalová (@SoJanina), Hergotfix (@Hergotfix), Petra Johnová (@PetraJohnová) a v menší míře také Devla miro!, jejíž účet byl již zrušen (@ohlax). Projděme si první tři hezky popořadě.

Jana Zatloukalová aka @SoJanina

Začněme Janou Zatloukalovou. Jana je podle popisu účtu religionistika, orientalistka a překladatelka, která se zajímá o starověký a současný Blízký východ. Když se podíváte na její účet, tak zjistíte, že celé dny nedělá prakticky nic jiného, než postuje fotky z Blízkého východu. Mešity, destičky s klínovým písmem, sochy a tak. Jen fotky s anglickým a občas arabským popisem. Takže se o Blízký východ asi zajímá. Vzhledem k jejímu obrovskému zaujetí, je zvláštní, že nikde na internetu nic o Janě Zatloukalové s podobnými zájmy nenajdeme. Zvlášť u překladatelky. Má představa o profesionálních překladatelích je taková, že je pro jejich živnost extrémně důležitá vyhledatelnost. Ale co já vím o tomto trhu...

Na účtu Jany vedle sdílených obrázků mešit můžeme vypozorovat ještě její účast v diskusích. Přestože Jana pravděpodobně obvykle během několika hodin po proběhnutí názorové výměny své příspěvky maže (jako v mém případě), když se podíváme dostatečně do hloubky v záložce Tweety a odpovědi její aktivitu objevíme. Takže jaké názory projevuje na Twitteru? Tady hejtuje Obamu. Tady píše, že výzvy k vyzbrojení Ukrajiny jsou výzvy k válce a měly by být trestné. Tady společně s Hergotfixem přesvědčuje místopředsedu KSČM Dolejše, že anexe Krymu a válka v Donbasu je ok. Tady bojuje proti nové studené válce a TTIP. A nezbytnou poznámku o Pravém sektrou najdete zde. Vzhledem k tomu, že její hlavní zájem spočívá především v islámského světě, je překvapivé, že se mu na Twitteru věnuje podstatně méně než otázce Donbasu.

Janin profil ožil po dlouhé době 22. ledna 2015.
Zajímavější informace, než se zdá.

Hergotfix aka @Hergotfix

Hergotfix se popisuje jako paleontolog a nohsled účtu @sutrolog. Charakter jeho příspěvků je velmi podobný jako u Jany výše. Skoro žádné názory, ale spousta obrázků. Hergotfix se nedrží jen palentologie, ale brouzdá různě mezi slony, šimpanzi, žraloky, mravenci a občas i zkamenělinami. Musím říct, že Hergotfix spravuje svůj profil zodpovědněji, více se snaží a občas tam propašuje i nějaké zajímavosti. Ale někdy vás prostě tweet ležící mezi fotkou Jericha a trilobita praští do nosu.


Hergotfix je celkově uvěřitelnější a sympatičtější účet. Třeba jeho nápady jak léčit antivaxx hysterii jsou přinejmenším inspirativní. K uvěřitelnosti přidává i tato konverzace s dlouhodobějším účtem.

Hergotfixův účet ožil – wait-for-it – 22. ledna 2015. 

Petra Johnová aka @PetraJohnova

Petra je podle popisu bioložka, ale narozdíl od Jany a Hergotfixe obrázky ve velkém nesdílí. Její účet je obecně docela pasivní ale i z toho mála co natweetovala se zdá, že má názory i na jiné věci než biologii a rusko-ukrajinskou válku.

Krom toho její účet ožil, překvapivě, 22. 1.

Blbí nebo navedení?


Z toho, co byl schopen z jejich twitterových účtů schopen vydolovat, se nedá tvrdit, že ti lidé jsou skutečně kremloboti. Možná, že to nedělají za peníze, ale jen ve svém volném čase. Ale těch zvláštností je podle mě přece jen moc. Protože opakování je matka moudrosti, připomeňme si, že všechny tři účty byly po různě dlouhé době aktivovány právě 22. ledna 2015. Dva z těchto účtu tweetují poněkud nestandardně (stále samé obrázky). Majitelka jednoho účtu, orientalistika a překladatelka, není překvapivě na internetu k nalezení. To sice platí i pro další dva účty, ale u nich bych jejich dohledatelnost tolik nepředpokládal. A nakonec, hejtující tweety všech tří účtů byly po několika hodinách postupně smazány. Proč? Obrázek níže by to mohl napovědět.

První číslo ukazuje, kolika uživatelům se můj tweet zobrazil,
druhé počet interakcí. Třetí je podíl těchto dvou čísel.
Typický počet zobrazení v pozdějších dnech byl cca 20, interakcí 0.

Zdá se, že si lidé za těmi účty uvědomili, že jediným výsledkem toho, že mě hejtovali, byla propagace onoho příspěvku. Možná to nejsou skuteční kremloboti a opravdu jsem pod rozlišovací úroveň těch placených. Ale stejně se budu opatrně držet Beršidského břitvy:
“If it looks like Kremlin shit, smells like Kremlin shit, and tastes like Kremlin shit too — then it’s Kremlin shit.”

Poznámka 2. dubna 2015: Trolující účty postupně přestaly tweetovat. První skončil 12. 2., další 28. 2., poslední 19. 3.

sobota 7. února 2015

Lekce z Clausewitze o Ukrajině

Po včerejším jednání francouzského prezidenta Hollanda a německé kancléřky Merkelové v Moskvě o situaci na Ukrajině se francouzský prezident vyjádřil takto:
"Myslím, že je to jedna z posledních šancí... Jestliže se nám nepodaří dosáhnout trvalé mírové dohody, velmi dobře víme, jaký bude scénář. Má jméno, říká se tomu válka"
A já se přirozeně ptám, co tím, sakra, Hollande myslí? Chce říct, že na Ukrajině teď neprobíhá válka? Že je snad příměří? Vždyť se bojuje a fronta se pomalu pohybuje směrem na západ. A intenzita bojů opět roste. Jen se podívejte na mapy níže.

Mapa bojů na východní Ukrajině. Vlevo je situace k 6. lednu, vpravo k 6. únoru 2015.
Pro srovnání doporučuji otevřít proklikem na datum obě mapy v nových záložkách
a poté střídavým výběrem záložek sledovat změny.

Opravdová válka


Ve válce v Donbassu podle OSN zemřelo už přes 5 000 lidí. Mnohem více bylo zraněno a přes milion lidí bylo nuceno opustit své budovy. A ano, mezi obětmi bojů jsou i ruští turisté.



Pokud by Hollande tvrdil, že na Ukrajině není válka, tak je evidentně mimo realitu. Ale to zřejmě neměl na mysli. To lze odhadnout i z jeho varování před odletem do Moskvy.

„Nyní jsme ve válce, a ta válka by se mohla stát totální válkou.”

Takže se zdá, že tím Hollandovým scénářem z první citátu je opravdová či snad totální válka. Co to ale znamená? Chce snad francouzský prezident říct, že je připraven, v případě pozvání z Kyjeva, poslat francouzské vojáky bojovat o Doněck? Blbost.

Páky na Kreml


Západ má po ruce další nástroje mimo válku, kterými může eskalovat konflikt, pokud si to bude přát. Sankce můžou být širší. Evropa může použít jadernou zbraň mezi ekonomickými sankcemi, odříznutí ruských bank od systému SWIFT. Nebo prostě začít vyzbrojovat Ukrajinu smrtícími prostředky, nejen helmami, neprůstřelnými vestami a spacáky.

Západ má ještě pěkných pár triků v rukávu. Ale pokud není ochoten je na Moskvu vytáhnout, jakékoliv varování před eskalací do totální války je nevěrohodné a... trapné. O tom, že separatisté na východě mají přímou a rozsáhlou podporu Ruska není pochyb. Rusko je v tom konfliktu až po uši a rozhodně nejde o vnitřní ukrajinskou záležitost. A Ukrajina prohrává? Proč by tedy neměl Západ podpořit stejným způsobem i Ukrajinu? Alespoň do té míry, aby dokázaly zastavit postupující vojska DLR a LLR.

Západní politici se nejspíše obávají, že vyzbrojení Ukrajiny by donutilo Rusko buď zvýšit ruskou podporu povstalcům, nebo by vedlo k velké a otevřené invazi na Ukrajinu. Pokud si odmyslíme jaderné zbraně a ropu a plyn, Rusko nemá kam jinam eskalovat. Ale má co ztratit. Přes veškeré stereotypy o ruské duši, která údajně trpělivě snáší strádání a represi, myslím, že posledních třicet let nám říká něco jiného. Ekonomický kolaps Sovětského svazu znamenal politický kolaps Sovětského svazu. A ekonomický kolaps Jelcinova Ruska předcházel vzestupu Putinova Ruska. Ruska, které vyrostlo rostoucích cenách ropy, vyšších mzdách a kvalitnějším spotřebním zboží. Nikoliv na masochistickém utrpení. Kreml si toho je snad vědom a nebude riskovalo naprostý rozvrat ekonomiky, jen kvůli tomu, že Západ Kyjevu poskytl výzbroj.

KALova karikatura pro The Economist z března 2014,
kdy byly ceny ropy ještě nahoře (zdroj)

Putin chce mír


Merkelová před pár dny v Budapešti prohlásila, že "věří, že tento konflikt nemůže být vyřešen vojensky". To je výborný názor, pokud ji zastávají všechny strany konfliktu. Problém s touto pozicí krásně shrnul James Nixey z Chatham House:
“If you think that the only solution is a diplomatic solution while Russia is trying to impose a military solution then you’re going to lose.”
Jak vidíme na mapách, tak Ukrajina je v defenzívě. A pokud zároveň budou ukrajinská vojska ustupovat a Západ bude mluvit o diplomatických řešeních, dostáváme se do situace, kdy je konečně si připomenout Clausewitze:

"War serves the purpose of the defense more than that of the aggressor. It is only aggression that calls forth defense, and war along with it. The aggressor is always peace-loving (as Bonaparte always claimed to be); he would prefer to take over our country unopposed. To prevent his doing so one must be willing to make war and be prepared for it. In other words it is the weak, those likely to need defense, who should always be armed in order not to be overwhelmed. Thus decrees the art of war."

Ano, i Putin rozhodně upřednosňuje jednání na Ukrajině. Čím déle, tím lépe. Hlavně, když to bude znamenat, že se Západ nepokusí řešit problém vojensky.

Pokud se vám nechtěl číst celý citát,
tady máte to podstatné v jiném překladu (zdroj)

Jak se peče dohoda 


Z hodin, které se věnovaly řešení konfliktu a z dějin mezinárodních vztahů, si pamatuji dvě důležité poučky. První poučka je, že nejdůležitější fází konfliktu, je tzv. mrtvý bod. Tj. situace, kdy si jsou obě strany vědomy, že nedokážou dosáhnout všech svých cílů (získat zpět pod kontrolu Donbass vs. získat /dočasnou/ nezávislost a uznání), a že prodlužování konfliktu není v zájmu ani jedné strany. Právě v této situaci dojde nejspíše ke stabilní dohodě. Pokud by došlo k dohodě, kdy má jedna strana očividně navrch a ona dohoda nerespektuje její potenciál, tato strana dohodu dříve či později poruší. Druhá poučka je, že na konci válka nezáleží na ničem víc, než na tom, kde stojí jací vojáci. Asi nejslavnějším příkladem je srovnání "procentuální dohody" mezi Stalinem a Churchillem s rozdělením světa po druhé světové válce.

Procentuální dohoda: Kus papíru, který má
menší význam než jeden otisk vojenské boty
sovětského vojína (zdroj)

Dokud Ukrajině nebudou dodány prostředky pro účinnou obranu, DLR, LLR a Rusko nebudou mít důvod ukončit ofenzivu a začít vážně jednat o ukončení konfliktu. Navíc se s postupem času posiluje jejich vyjednávací pozice. Ani jedno není dobře.

S čím včera do Moskvy přiletěla Merkelová s Hollandem nikdo neví. Což je asi dobře. Pokud dali Putinovi dobrou nabídku, které obsahovala jak cukr tak bič, tak by mohli mít šanci na úspěch. Dokud nebyla Putinovi veřejně dána žádná ultimáta, může svou podporu rebelům z Donbassu stáhnout a uplatnit svůj vliv na ně, aniž by riskoval velké ztráty na prestiži. Pokud se tak ale nestane a Berlín s Paříží by měli něco udělat. Přijít s novým a bolavým kolem sankcí, vyslovit podporu americkým dodávkám zbraní či se do vyzbrojování přímo zapojit. Jestli se nic podstatného nestane, Západ zvládá tuto krizi špatně.

pondělí 20. října 2014

Úvod do Pákistánu pro diváky Homelandu

První tři řady seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) se odehrávaly převážně ve Spojených státech. Čtvrtá řada ale věnuje velký prostor situaci v současném Pákistánu a pokud chcete vědět, co se vlastně v tom seriálu děje, je důležité alespoň trochu porozumět americko-pákistánským vztahům.

Tento článek jsem napsal pro neXtWeek.cz

Rozpadlý Pákistán

Napřed krátce o Pákistánu. Pákistán je země v jižní Asii, která sousedí na západě s Íránem a Afghánistánem a na východě s Indií. Krátkou hranici na severovýchodě sdílí i s Čínou. Pákistán vznikl roku 1947 jako stát, který sjednocoval muslimy, kteří žili v tehdejší britské kolonii Indie. Do roku 1971 patřila pod Pákistán také dnešní Bangladéš, která leží na opačné straně Indie.

Pákistán se zdá být nábožensky homogenní zemí. Drtivá většina, 97 % obyvatelstva, vyznává islám. Při pohledu na jednotlivé větve islámu, zjistíme, že poměr sunnitů k šíitům je někde mezi 2:1 a 9:1, což tvoří v Pákistánu určité problémy. Kromě větví islámu je Pákistán rozdělen i etnicky a jazykově, což vytváří  odstředivé tendence od vlády v Islámábádu. Toto vše a další faktory má za následek, že centrální vláda na nemalé části území není schopna efektivně vykonávat svou moc. Díky tomu se Pákistán řadí na 13. místo světového žebříčku Failed/Fragile States Index (Index selhávajících/křehkých států). Roztříštěnost Pákistánu se odráží i v názvu státu. Jak řekl v S04E02 ředitel CIA Lockhart, Pákistán je akronym pro původní provincie: Paňdžáb, Severozápadní pohraniční provincie (Afghánská provincie), Kašmír, Sindh a Balúčistán.

Etnické skupiny v Pákistánu a okolních zemích (zdroj)

Americké zájmy v Pákistánu

Proč vlastně Američanům záleží na tom, co se děje v Pákistánu? Tak v první řadě je Pákistán jaderná velmoc. Pákistánu se podařil první jaderný test v roce 1998 a jaderné zbraně mu slouží především jako prostředek odstrašení, proti Indii, další jaderné mocnosti. S Indií se Pákistán pře od 40. let o oblast Kašmíru na severovýchodě země. Stabilní a racionální vláda v Pákistánu je důležitým předpokladem pro to, aby nevypukla první jaderné války a aby se nešířily vojenské jaderné technologie.

Nového významu Pákistán nabyl po útocích z 11. září 2001 a následující americké invazi do Afghánistánu. Pákistán se kvůli své geografické pozici stal důležitou zemí z několika důvodů. Zaprvé kvůli zásobování (a stahování) aliančních sil z Afghánistánu. Přes Pákistán vede tzv. jižní zásobovací trasa. Zadruhé, pro zajištění dlouhodobé bezpečnosti Afghánistánu a porážku Tálibánu a al-Kajdy je nezbytné zničit infrastrukturu islamistů v obou zemích. Bez toho dojde jen k přesunu základen z jedné země do druhé a následujícímu přeskupení sil. Účinná kontrola afghánsko-pákistánské hranice (známá také jako Durandova linie) je rovněž důležitá pro přerušení pašeráckých cest mezi oběma zeměmi, po kterých proudí krom jiného také velké množství drog dotující teroristické organizace.

Ještě jedna poznámka pro všechny chytrolíny. Pákistán, podobně jako Afghánistán, nemá zajímavé zásoby ropy. U zemního plynu je situace trochu jiná. Má 27. největší prokázané zásoby na světě, což jej řadí kousek před Rumunsko.

Zásobovací trasy do Afghánistánu podle US  (zdroj)

Válka v severozápadním Pákistánu

Děj aktuálních epizod Homelandu se odehrává v kontextu války v severozápadním Pákistánu. Tato válka samotná je obtížně pochopitelná bez znalostí širších souvislostí, kterým se teď nebudu hlouběji věnovat. ale v zásadě lze říct, že zde bojují Spojené státy společně s Pákistánem proti Pákistánskému Tálibánu (TPP), balúčským separatistům a al-Kajdě a dalším islamistickým uskupením.

To bylo jednoduché, že? Teď to zkomplikujeme. Pákistánský Tálibán (TPP) a (afghánský) Tálibán, který vládl do roku 2001 většině Afghánistánu, jsou dvě odlišná uskupení. Tato odlišná uskupení mají různé cíle a různé spojence, ale na druhou stranu sdílí paštúnskou identitu a často i zájmy. Postoj k těmto dvěma Tálibánům také působí třenice mezi Pákistánci a Američany. Zatímco Pákistán neoficiálně prostřednictvím tajné služby ISI podporuje afghánský Tálibán, tak TPP je pákistánskou armádou vojensky potlačován. Američané ale otevřeně bojují proti oběma Tálibánům. Když tedy CIA drony likviduje afghánský Tálibán na pákistánské půdě, tak je oheň na střeše.

Co se týče taktiky, tak přímá účast USA v konfliktu je omezená na dronové útoky a omezené operace elitních jednotek. Během jedné z těchto operací, v květnu 2011, měl tu čest se s americkými Navy SEALs setkat i sám Usáma bin Ládin. Dronová kampaň v Pákistánu není ani zdaleka bez problémů. Zatímco někdy Pákistán útoky bere na vědomí a implicitně schvaluje, když dojde k velkým ztrátám na životech civilistů, tak se čelní představitelé Pákistánu nebojí USA kritizovat za porušování mezinárodního práva. O extrémní nepopularitě programu mezi civilisty snad ani není třeba se zmiňovat.



Homeland a realita

Zdá se, že Homeland je inspirován realitou. Dronový útok na Haissáma Hakkáního, který jsme viděli v prvním díle, nese určité podobnosti s útokem z 18. srpna 2008. Tehdy se USA neúspěšně pokusili střelami z dronu zabít Džaláluddína Hakkáního a jeho syna Siradžuddína. Tito dva do dnešních dní vedou jedno z nejefektivnějších islamistických teroristických hnutí, "Hakkáního síť", která má blízko k afghánskému Tálibánu. Během zmiňovaného útoku zemřela celá řada civilistů včetně Džaláluddínových dvou žen, sestry, švagrové a osmi vnoučat. Celkový počet obětí tohoto útoku byl 23 osob. Ve stejné vesnici byl rovněž v listopadu 2013 dronem zabit Hakimulláh Mahsúd, tehdejší lídr TPP. Protože se Pákistán v té době připravoval na mírová jednání s Mahsúdem, tento útok podstatně zvýšil napětí v americko-pákistánských vztazích. Hádám, že fiktivní Haissám Hakkání je postaven na předloze těchto tří skutečných osobností.

Kdo zná pákistánské reálie, tak by neměl být překvapený ani prozrazením identity fiktivního šéfa základny CIA v Pákistánu, Sandyho Bachmana. K této trestající taktice pákistánská ISI přistoupila pravděpodobně již dvakrát. Poprvé v lednu 2010, kdy jeden kmenový vůdce, jmenoval muže, který měl stát za dronovým útokem, který zasáhl jedno rodinu. Podruhé v květnu 2011, pouhý týden po atentátu na Usámu bin Ládina, o kterém Američané předem pákistánskou rozvědku odmítli informovat. Narozdíl od Sandyho se ani jednomu z nich nic nestalo.

Tady žijí drony. Dande Darpa Khel na Google Maps.
Shrnutí

Pákistán je hluboce rozdělenou zemí, zejména po etnických liniích a určitou roli sehrává v poslední době také rivalita mezi šíitskou a sunnitskou větví islámu. Američané mají zájem na stabilizaci situaci v zemi jak kvůli Pákistánu samotnému, tak i kvůli sousednímu Pákistánu. Zájmy Američanů v Pákistánu jsou někdy v konfliktu se zájmy Pákistánu, což vytváří tření mezi formálními spojenci. Homeland vychází z reálných situací a proto si můžete na základě seriálu udělat alespoň mlhavou představu o situaci v této zemi.