Co studovat online a zadarmo?

Když mi před pár měsíci bratr ukázal kouzlo MOOC, moc jsem ho nedocenil. Zaregistroval jsem si kurz o spravedlnosti vedený z Harvardu a zapomněl na něj. Teď jsem jej objevil znovu a snad mi to vydrží déle.

(zdroj)

Co to vlastně MOOCs jsou? Doslova jsou to hromadné otevřené online kurzy (massive open online courses). V praxi jde o formu bezplatného vzdělání, která imituje vysokou školu. Tedy týdenní cyklus, termíny, přednášky, četba a cvičení. Na rozdíl od vysoké školy jsou většinou kurzy kratší (často kolem šesti týdnů), méně náročné (často nepotřebujete žádné základy v probíraném oboru) a v angličtině. Je to skvělá příležitost jak se seznámit se základy nějakého oboru, u kterého tušíte, že by vás mohl zajímat. Také zde můžete okusit, jak vypadá přednáška hvězdy v oboru jako je například Dan Ariely v behaviorální ekonomii či Michael Sandel v politické filosofii. Pokud si chcete prohlédnout skvělé Sandelovy přednášky s titulkami, běžte na VideaČesky.cz.

Tento blog a jeho stránka na Facebooku se věnuje především ekonomii a mezinárodní politice. Vedle toho občas i trošičku zabrousí do psychologie. I v těchto oblastech je nabízena celá řada kurzů.

Mezinárodní vztahy a bezpečnost

9/11 and Its Aftermath - Part I (7. září, Coursera)

David Schanzer z Duke University se bude věnovat dopadům útoků z 11. září 2011 na Spojené státy a svět a také teroristické síti al-Káida.

Terrorism and Counterterrorism: Comparing Theory and Practice (30. září, Coursera)

O teorii a praxi terorismu a boje proti němu povede kurz Edwin Bakker z Univerzity v Leidenu. Kurz by měl pokrýt ideové zdroje teroristů, taktiku a strategii, současné teorie a možnosti boje proti tomuto fenoménu.

Conditions of War and Peace (15. října, Coursera)

Kiiči Fudžiwara z Tokijské univerzity bude vést předmět, který se bude zabývat potřebnými podmínkami pro vypuknutí války a ustanovení míru. Bude se vyjadřovat například k teorii demokratického míru, která tvrdí, že demokracie spolu neválčí a destabilizaci zemí a podobně.

21st Century American Foreign Policy (20. října, Coursera)

Bruce W.  Jentleson z Duke University se bude ve svém kurzu věnovat soudobé americké zahraniční politice. Kurz je rozdělen do šesti týdnů v nichž se budou postupně probírat teoretický úvod, Asie, Blízký východ, Evropa, Amerika a Afrika.

Constitutional Struggles in the Muslim World (2. prosince, Coursera)

Byť se toto téma odlišuje od ostatních v této kategorii, vývoj ústavnosti v muslimském světě by měl být zajímavý pro lidi, kteří se zajímají o mezinárodní vztahy. Ebrahim Asfah z Kodaňské univerzity toto téma pokryje v oblasti od Maroka po Indonésii.

Ekonomie

Development economics (Marginal Revolution University)

Alex Tabarrok a Tyler Cowen, oba respektovaní ekonomové z George Mason University, udělali, mimojiné, na svých stránkách kurz o rozvojové ekonomii. V kurzu se řeší spousta věcí od vlivu geografie a institucí na hospodářský rozvoj, přes účinnost hospodářské pomoci až po problematiku privatizace vodních zdrojů. Tento kurz nemá žádný pevný start, konec ani žádné deadliny.

The Power of Micro/Macroeconomics: Economic Principles in the Real World (16. září 2013, Coursera)

Dvojice předmětů, která má vysvětlovat základy mikroekonomie a makroekonomie na příkladech ze skutečného světa. Oba kurzy vede Peter Navarro z University of California, Irvine.

Behavioural Economics in Action (14. října 2013, edX)

Behaviorální ekonomie je v současnosti asi nejvíce sexy subdisciplína v ekonomie. Tento předmět by se měl zabývat především možností malých a nenásilných "šťouchů" ze strany veřejných institucí zlepšit ekonomické rozhodování občanů.

Psychologie

Understanding the Origins of Crime (5. srpna 2013, Open2Study)

Aaron Sell z Griffith University, bude vysvětlovat původ kriminálního chování z úhlu pohledu evolučního psychologa. Úvodní video slibuje pořádnou zábavu.

Social Psychology (12. srpna 2013, Coursera)

Problematiku sociální psychologie přiblíží Scott Plous z Wesleyan University. Přestože tento kurz oficiálně ještě nezačal, již uvolnil materiály k prvnímu týdnu. Obrovským plusem toho kurzu je, že přímo na vás bude demonstrovat některé sociálně psychologické triky. Takže tvrzení, že vy jste vůči nim imunní, budou ihned vyvrácena. Například hned v první přednášce se dozvíte něco o "hindsight bias".

Think Again: How to Reason and Argue (26. srpna 2013, Coursera)

Walter Sinnott-Armstrong a Ram Neta z Duke University přinášejí kurz o argumentaci a uvažování. Předpokládám vysokou účast už jen kvůli podivně vtipnému úvodnímu videu. Mám podezření, že se tam nachází aspoň tucet logických klamů, který nejsem schopný odhalit.

Bastiat: Co je vidět a co není vidět

Možná jste si někdy položili následující otázku: "Byli Francouzi vždycky národem dotovaných stávkujících farmářů?" Eseje Frédérica Bastiata napovídají, že minimálně v první polovině 19. století podobné stereotypy mohly platit.

Frédéric Bastiat, který by dnes oslavil 212 narozeniny, byl významným stoupencem klasického liberalismu ve Francii a kritik tehdejších ekonomických a politických poměrů. Jeho vůbec nejznámější dílo je esej Co je vidět a není vidět (PDF, str. 99–147), vřele doporučuji k přečtení (případně shlédněte toto krátké video). Mimochodem, zde již na první stránce navrhuje užitečnou definici dobrého a špatného ekonoma. Podle něj "špatný se přidržuje viditelného účinku, zatímco dobrý bere v úvahu jak účinek viditelný, tak i ty účinky, které je nutné předvídat." 

(zdroj)

V celém eseji se autor věnuje nákladům obětovaných příležitostí (odsud pochází mezi ekonomy známý klam rozbitého okna) a přitom se umně strefuje do všech, kteří oponují volnému trhu, ať už jde o socialisty, protekcionisty, militaristy, luddity či milovníky subvencí "vysokého" umění. Správně jim vyčítá, že nedokáží pochopit problémy, které vyvstanou z jejich "řešení". Pro lepší čtivost Bastiatův text není prosycen jen ironickými poznámkami a povzdechy nad hloupostí jeho myšlenkových protivníků, ale také příklady, jak negativně dopadají zásahy do politiky na obyčejného Francouze Dobroděje Sedláčka (v překladu Jána Pavlíka).

Přestože má ekonomie po Bastiatovi asi 150 let výzkumu, jeho mnohé jeho teze neztrácejí na platnosti. Nakolik se dnešní ne-liberálové dokázali poučit z jeho lekce nechám na vašem posouzení. Ale určitě je záhodno si na něj vzpomenout, až vám někdo bude vysvětlovat, proč jsou důležité stravenky, nebo jak blahodárné bylo Hitlerovo zbrojení.

Na závěr si jen vypůjčím pár jeho citátů. 

"Stát je velká fikce, jejímž prostřednictvím se každý pokouší žít na útraty všech ostatních."

"Existují lidé, kteří si myslí, že loupež ztrácí veškerou svou amorálnost, jakmile se jí dostane legální formy. Co se mne týče, nemohu si představit okolnost více přitěžující."

 „Když se rabování stane způsobem života pro skupinu lidí ve společnosti, časem si pro sebe vytvoří právní systém, který to autorizuje, a morální kód, který to glorifikuje.“

„Neupírám socialistům jejich právo na vymýšlení sociálních konstrukcí, na jejich propagaci, obhajobu a na jejich zkoušení na sobě samých na své vlastní riziko. Upírám jim ale jejich právo na vnucování těchto projektů prostřednictvím zákona – mocí – a na to, aby nás nutili platit jim na ně prostřednictvím daní.“ 

Dronteho blog presents Fun with Maps

Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku má rád vlajky. Pokud patříte k té trestuhodné menšině, která nezná Sheldonův video podcast Fun wit Flags, či si jej chce jen připomenout, můžete se na něj podívat v díle s Amy, Wilem Wheatonem, Penny a LeVarem Burtonem. Jakkoliv mám taky rád vlajky, tak ještě raději mám mapy. Mapy jsou cool. Dokonce ještě víc než motýlci. Na mapách můžete vidět globální aktivitu na twitteru v reálném čase, globální vizualizaci přátelských sítí na Facebooku, či stereotypy ztvárněné bulharským grafikem Jankem Cvetkovem. Nejlepší jsou  ovšem mapy, se kterými si člověk může hrát. Pokud zaženu vzpomínky na učení se geomorfologických celků České republiky, interaktivita byla vždycky plus.

Geo Challenge

V době kdy Facebook zažíval v České republice pravděpodobně největší boom (asi okolo roku 2009), jsem spoustu času strávil u hry Geo Challenge. Tu už si dneska bohužel nezahraji, na stránce hry potkáme jen pozvánku ke hře Plants vs. Zombies. V Geo Challenge se hráč potýkal se čtyřmi disciplínami: 1) poznávání vlajek, 2) poznávání států podle tvaru území, 3) umisťování měst na mapě světa, 4) umisťování kulturních a technických památek na mapě světa. Jak tahle skvělá hra vypadala, když to někdo opravdu uměl, se můžete podívat na následujícím videu.

Přestože Geo Challenge již odzvonilo, dokázal jsem na internetu najít hru s názvem Geography Challenge, která do značné míry podobná třetímu kolu hry z Facebooku. Vedle toho lze řadu obdobných her o různé kvalitě najít na stránce Geography Map Games.

Starémapy.cz

Na konci března letošního roku se 9 českých institucí (5 knihoven, 3 univerzity, a 1 muzeum) rozhodlo dát digitalizované mapy dohromady a vytvořit webové rozhraní, které by umožnilo staré mapy spojovat s reálným světem pomocí Google Maps. Poté co zadáte alespoň pět shodných bodů mezi historickou mapou a Google Maps a ořežete mapu o legendu a okraje, vytvoří se vám projekce historické mapy na mapu současnou. Je to úžasně jednoduché a pro lidi, kteří mají rádi mapy je to alespoň prvních pár desítek hodin úžasná zábava. Můžete si svým způsobem vybrat i obtížnost. Nemusíte zpracovávat mapu, kterou vám web navrhl jako první, a klidně si nechte poslat další. Mapy Německa z 18. století jsou jednoduché. Pokud hledáte větší oříšek, najděte si starší mapy z německé oblasti, kde již sídla, řeky a jezera podstatně měnila název. Mezi nejtěžší patří kousky josefínské vojenské mapování, kdy jsem narazil jen na příhraniční oblasti Českých zemí. Hledat informace o českých názvech zaniklých obcí v pohraničí nemusí být jednoduché. Hledat je v němčině je už skutečně obtížné a bez Googlu a turistické mapy na Mapy.cz to nezvládnete. Můj osobní největší výkon bylo umisťování plánu bitvy u Groß-Jägersdorfu, o které píšu níže.

Na staremapy.cz nemusíte jen umisťovat body na mapy nové, ale můžete si například vyhledat i mapu, která zobrazuje vaše bydliště či rodiště a upravovat a zpřesňovat práci vašich předchůdců. Zejména velmi staré mapy mají velký problém s přesností, takže čím více bodu přidáte, tím výrazněji přesnější budou. Mimochodem, pokud opravdu máte staré mapy rádi, podívejte se na stránku partnerského projektu Old Maps Online, která vám ukáže všechny mapy v databázi, když si vyberete období a území.

Má bitva u Groß-Jägersdorfu

Názvy obcí na mapě byly v němčině, protože se nacházely v tehdejším Východním Prusku. V té části Východního Pruska, které je dnes součástí Kaliningradské oblasti, ruské exklávy sevřené mezi Baltským mořem, Polskem a Litvou. Aby to nebylo tak jednoduché, některé obce, včetně samotného Groß-Jägersdorfu, již byly srovnány se zemí, což jsem ale zjistil až poté, co jsem porovnával německé a ruské názvy obcí, které jsem si předtím musel vyhledat na wiki. I samotné srovnání německých a ruských názvů pro mě představovalo překážku, protože Google ukazuje názvy menších měst jen v azbuce, kterou neovládám, zatímco já jsem měl k dispozici překlad do ruštiny v latince. A samozřejmě i němčina prošla určitým vývojem, takže jména na mapě dokonale neodpovídala ani názvům na Wikipedii. S pomocí Google Translator (, který čte i azbuku) a i troškou nepříliš přesných popisků, kde měl Groß-Jägersdorf ležet, jsem nakonec i nezbytný pátý bod umístil.

Geoguessr

Geoguessr je fantastická návyková hra, která využívá Google Street View. Milují ji Joshua Keating z Foreign Policy Magazine, xkcd a stovky tisíc dalších lidí. V čem spočívá? Když vstoupíte na stránku, jste vyhozeni na náhodný konec světa a vy se máte uhádnout, kde jste. To se může zdát jako nemožný úkol, ale důsledným uvažováním a s určitými znalostmi geografie můžete dosáhnout překvapivě vysoké přesnosti. HuffPost dává pět chytrých tipů, jak se správně zorientovat a tipnout správně vaši polohu. Vedle nich se mi ještě osvědčilo sledovat kvalitu silnic (poznáte Německo od Polska a Austrálii od Botswany) a architekturu (ošklivá paneláková sídliště ukazují spíše na postkomunistické země). Pokud vás zajímá, jak uvažuje kartograf z National Geographic, který se s hrou setkává poprvé, přečtěte si tento článek na Slate.

Kontinent jsem trefil, skutečná lokace
ovšem byla 1629,531 km východně.

Čeští prezidenti dělají díru do světa

Zatímco české premiéry, v jejichž rukou by se měla koncentrovat největší politická moc, postupně upadají do zapomnění (otestujte si studenty ESF MU), prezidenty si zpravidla pamatujeme. To má jistě mnoho společného i s faktem, že prezidentů naše země, v porovnání s premiéry, zažila poměrně málo.

Čeští prezidenti, na rozdíl od premiérů, navíc udělali i díru do světa. Václav Havel se stal symbolem boje proti komunismu a od roku 1989 se bez jeho citace neobejde žádná americká kniha zabývající se demokracií. Na jeho řeč v únoru 1990 se sešly obě komory amerického Kongresu a ocenili ji téměř tříminutovým potleskem. Havel se za svého života umisťoval v žebříčcích nejvlivnějších světových myslitelů a po své smrti se stal letištěm.

Za Havlem stojí předsedové obou komor Kongresu,
před ním asi 500 amerických stojících a tleskajících zákonodárců (zdroj)

Klaus, otec českého kapitalismu, se sice stal populární postavičkou, která při ratifikaci Lisabonské smlouvy držela v šachu celou Evropskou unii, ale globální význam Klausovi dodala až chilská aféra s protokolárním perem. Té si všimla ABC, CNN i Jay Leno. Nejpopulárnější verze videa s Klausovým manévrem má nyní necelých 3,5 milionu shlédnutí.

(zdroj)

O svůj okamžik slávy očividně usiluje již dlouho i prezident Zeman. Na počátku se mu ale nedařilo. Když jsme Američanům vysvětlovali, že nás nemají kvůli útokům v Bostonu bombardovat, pozornost na sebe strhl velvyslanec Gandalovič a Zemanův dopis Obamovi zapadl. Když v Rakousku tvrdil, že sudetští Němci mohou být rádi, že jsme je nepopravili, všiml si toho jen The Economist. Rozhodl se změnit strategii a místo lokálních témat cílit na témata globální. Okamžik světové slávy si vysloužil až virózou, kterou chytl na ruské ambasádě při oslavě Dne vítězství předchozí den (a pravděpodobně noc; a možná i ráno). Darebáci vidí za zhoršenými motorickými schopnostmi a ospalostí Zemanův alkoholismus. My však víme, že náš prezident by se nikdy neukázal poblíž korunovačních klenotů opilý. Tento fakt ovšem nezabránil jednomu ruskému komikovi, aby o Zemanovi napsal a zarecitoval báseň. Vedle článků ve světových médiích (HuffPost, Washington Post, Washington Times, The Gazette, The Telegraph, Daily Mirror, The Sun, Die Welt, Bild, ABC,...) si prezident vysloužil i tchajwanské video s mandarínským voice-overem a anglickými titulky. Nejsledovanější Zemanovo video má sice stále jen přes 700 000 shlédnutí, ale Zeman má stále ještě minimálně necelých 5 let na poražení Klause. Držme mu palce.

Česká republika v indexech (II.)

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

V prvním díle této série jsem zaměřil srovnání České republiky se světem v ekonomických ukazatelích. Pro tentokrát se zaměřím na ukazatele, které se soustředí spíše na českou politiku v mezinárodním srovnání.

Democracy index (Index demokracie)

Pravděpodobně nejznámějším ukazatelem demokracie je Democracy index vydávaný každoročně Economist Intelligence Unit. Celkové hodnocení Democracy indexu se skládá z pěti dílčích ukazatelů:  volební proces a pluralismus, fungování vlády, politická participace, politická kultura a občanské svobody. Lze tedy vidět, že index nám hodnotí nejen samotný průběh volby a politickou soutěž, ale také svobodu či efektivitu vládnutí, které nemusí mít s demokracií v užším smyslu vůbec nic společného. 

Česká republika se umístila vedla velmi dobře. Podle posledních veřejně dostupných dat z roku 2010, je naše demokracie na 16. místě ze 167 zemí. To nás řadí bezpečně do 26-členné skupiny "plných demokracií", Z evropské sedmadvacítky jsme se umístili na 10. místě a nechali jsme za námi všechny státy Visegrádské čtyřky (ČR, SR, POL, HUN) nebo také například Francii. ČR velmi dobře skórovala v kategoriích volebního procesu a pluralismus a občanských svobod. Poněkud slabšího hodnocení jsme se dočkali u politické kultury. Dolů nás především táhla malá efektivita vládnutí a nízká míra politické participace.

Democracy Index v roce 2010 (zdroj)

Freedom in the World (Svoboda ve světě)

Dalším hodnocení svobody vydává Freedom House pod názvem Freedom in the World. Ten hodnotí zvlášť politická práva a občanské svobody. Politická práva se skládají z hodnocení volebního procesu, politického pluralismu a participace a fungování vlády. U občanských svobod je sledována svoboda projevu a vyznání, práva na sdružování, vláda práva a osobní práva. Hodnocení se pohybuje na ose od 1 (nejlepší) do 7 (nejhorší). Hodnocení bývají užívány buď celé nebo půlová čísla.

Česká republika má od roku 2005 dokonalá hodnocení jak u politických práv tak i u občanských svobod. Ani jedno není v Evropské unii úplnou samozřejmostí. Itálie a Irsko a Řecko získaly v posledních letech v některém ohledu dvojkové hodnocení a u zemí, které vstoupily do EU od roku 2004 vidíme dvojky poměrně často.

Stav v roce 2013. Zelené země jsou hodnoceny jako svobodné,
žluté jako částečně svobodné a fialové jako nesvobodné. (zdroj)

Failed States Index (Index selhávajících států)

Tento ukazatel vydávaný think tankem Fund for Peace a časopisem Foreign Policy hodnotí do jaké míry stát selhává. Tento index také slouží k odhadu, které země jsou nejvíce náchylné k občanské válce.  Index se skládá ze 12 dílčích ukazatelů pokrývající společenskou, ekonomickou i vojensko-politickou oblast.  Jsou to tyto: demografické tlaky, uprchlictví, existence pomstychtivých skupin či paranoia, chronický odliv "mozků", nerovnoměrný rozvoj jednotlivých skupin, strmý hospodářský pokles, kriminalizace a delegitimizace státu, postupné zhoršování veřejných služeb, zrušení vlády práva a široké porušování lidských práv, nekontrolovatelné bezpečnostní složky, vzestup skupinových elit, intervence vnějších aktérů.

Ze 177 hodnocených zemí je Česká republika na 23. místě. Opět máme lepší celkový výsledek než ostatní země Visegrádské skupiny a porazili jsme třeba i Japonsko nebo Itálii, na druhou stranu stojíme například za Portugalskem. V perspektivě Evropské unie jsme přesně uprostřed, na 14. místě. Podle dat z roku 2012 je největším problémem ČR "strmý hospodářský pokles", byť v našem případě by bylo přesnější mluvit o stagnaci. Česká republika loni dosáhla vůbec nejlepšího výsledku od roku 2006, kdy byla do žebříčku zahrnuta.

FSI slovně rozlišuje státy do pěti skupin: velmi bezpečné, bezpečné, hraniční, ohrožené a kritické. ČR byla zařazena. Naše skóre nás řadí k "bezpečným" zemím.

Mapa světa s hodnocením selhání státu (zdroj)

Závěr

Democracy Index řadí Českou republiku k nadstandardním demokraciím v Evropské unii, studie Freedom in the World nás hodnotí jako jednu z velmi demokratických a svobodných společností a Failed States Index nás řadí mezi průměrně stabilní evropské země. Pokud bychom očekávali od naší země výsledky odpovídající její hospodářské úrovni, měli bychom být překvapení, že ČR se nenachází na 16. místě v EU a 36. místě na světě. V žebříčcích Democracy Index a Failed States Index, které umožňují srovnání, si vedeme mnohem lépe.

O zákazu kouření v restauracích II.: Kouření a lidská práva

První část tohoto článku najdete zde.

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Charly v druhé polovině své článku Private property? napadl kouření v restauracích jako porušování lidských práv. To demonstroval na příkladech nekuřáka, který vstoupil do nekuřácké restaurace a zaměstnance kuřácké restaurace.

Kouření v restauracích v lidskoprávních dokumentech

Listina základních práv a svobod

Pro Českou republiku je nejdůležitějším lidskoprávním dokumentem Listina základních práva a svobod,. která má právní sílu ústavního zákona. Článek 11 (3) stanovuje:

"Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem."

Tento článek dává zákonodárci volnou ruku ve stanovování míry poškozování zdraví. Že kouření v restauracích je porušováním lidských práv z něj nevyplývá.

Článek 26 (3):

Budova ÚS ČR (zdroj)

"Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. (...)"

Tento článek bývá samozřejmě vykládán pružně, protože by odporoval jakékoliv regulaci pracovního trhu. Např. zákaz kuřáckých restaurací by omezoval právo číšníků a servírek získávat si zde prostředky pro své životní potřeby. Ustanovení minimální mzdy zase zakazuje málo kvalifikovaným pracovníkům přijmout nižší než stanovenou mzdu. Btw: O potenciálně škodlivých dopadech takových regulací mluví například Milton Friedman. Realita je trochu složitější, ale o tom snad někdy příště.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech

Článek 6 (1) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech předkládá právo na svobodný výběr povolání.

"Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva."

S předchozím článkem je v kolizi hned následující článek 7.

"Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, které zajišťují zejména: (...) b) bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky; (...)"

V podstatě jde o stejný problém jako u LZPS.

Všeobecná deklarace lidských práv

Všeobecná deklarace lidských práv, která však není pro Českou republiku, na rozdíl od ostatních zmiňovaných dokumentů, závazná, v článku 23 (1) obsahuje toto vágní ustanovení:

Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.

Evropská úmluva o lidských právech

Budova ESLP (zdroj)

Dalším zajímavým dokumentem mezinárodního práva je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Evropská úmluva o lidských právech). Tato úmluva je chráněna Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Dva odstavce článku 1 Dodatkového protokolu EÚLP obsahuje garantuje právo pokojně využívat svého majetku, ale připouštějí v nezbytných případech jeho využívání upravit.

1.  Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

2.  Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

V článku 1 Protokolu se nepíše, že kouření by bylo proti lidských právům, ale jen to, že zákaz kouření proti lidským právům není.

Evropská sociální charta

Posledním a zcela nejpřímějším dokumentem, který dává kouření v pracovním prostředí do souvislosti s lidskými právy je Evropská sociální charta. Charta přiznává pracujícím práva na "bezpečné a zdravé pracovní podmínky", přičemž na stát uvaluje povinnost "odstraňovat rizika, která jsou spojená s nebezpečnými nebo nezdravými povoláními, a tam, kde nebylo dosud možné odstranit nebo dostatečně snížit tato rizika, poskytovat buď zkrácení pracovní doby nebo dodatkovou placenou dovolenou pracovníkům v takových povoláních," a přijímat opatření zaměřená zejména na: "1. v co nejvyšší možné míře odstranění příčin nemocí, 2. poskytování poradenských a vzdělávacích služeb na podporu zdraví a zvýšení odpovědnosti jednotlivce v záležitostech zdraví, 3. co největší prevenci epidemických, endemických a jiných nemocí a úrazů."

Kolize

Jakožto ne-právník si nejsem zcela jist výše zmíněné kolize rozřešit. Na základě kurzů základů práva se domnívám, že se uplatňuje pravidlo lex specialis derogat generali (zvláštní úprava má přednost před normou obecnější) v prospěch práv na bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky (a v neprospěch práva na svobodnou volbu povolání).  Lex posterior derogat priori (úprava pozdější má přednost před úpravou dřívější) by se možná dal aplikovat mezi články jednoho dokumentu, protože úpravy, které by se daly interpretovat v podporu zakázání kouření se nachází až pod články hájící soukromé vlastnictví a svobodnou volbu povolání.

Každopádně v Charlyho prospěch mluví (pouze v případě zaměstnance, nikoliv návštěvníka kuřácké restaurace) maximálně MPHSKP a ESCh. Proč si myslím, že by nás to přesto nemělo trápit, napíšu v dalším příspěvku.

Kontrolní mechanismy

Je však zajímavé, že přestože tyto dokumenty často mají kontrolní mechanismy - LZPS má Ústavní soud, EÚLP má Mezinárodní soud pro lidská práva a ESCh má Evropskou komisi pro sociální práva - a přesto, alespoň co se mi podařilo najít, Česká republika nečelila ze strany těchto institucí kritice, že díky absencí zákazu kouření v restauracích porušuje lidská práva. (To může být nedostatečnou rešerší a jsem velmi ochotný ustoupit v případě, že se mi někdo doloží opak.) Nejsem si jist jestli je tím, že čeští protikuřáčtí aktivisté jsou neuvěřitelně pasivní, či tím, že k těmto stížnostem nejsou žádné oprávněné důvody.

Co jsou lidská práva?

Možná ale čtenáři tohoto textu mají vlastní pojetí lidských či přirozených práv a lidská práva považují za něco víc, než jsou jen články sepsané, podepsané a ratifikované v dokumentech výše. Pokud tomu tak je, napadá mě jen jedno další pojetí lidských práv. Totiž chápání lidských práv jako nějaké "skutečné" přirozené objektivní transcendentní skutečnosti. (Z tohoto základu vychází také výše vypsané dokumenty. Stačí si přečíst preambule LZPS nebo VDLP.) Nemyslím si, že pro ateisty (většina čtenářů), kteří by měli být k jakékoliv transcendenci skeptičtí, by mělo být takové pojetí lidských práv přijatelné. Je zcela na místě říct, že lidská práva jsou asi tak skutečná jako božstva. Přesto chápu jak nesmírně lákavé pro většinu lidí toto chápání lidských práv je. Dává munici odpůrcům nacistů, kuřáků v restauracích a komunistů. Přičemž ke 2/3 z nich mám velmi silný osobní odpor. Ti všichni se protiví nějakému nadřazenému principu a proto jsou špatní. Je to sice hezké, ale postrádá to jakýkoliv argument. Pokud však stále věříte v lidská práva, nesmutněte. Podle SMBC takto vypadá 99 % filosofických debat.

Pokud jsem skutečně těmi dvěma pojetími lidských práv (1. právně závazné normy; 2. přirozené principy) vyčerpal veškeré možnosti, debata o nich a kouření se může vydat třemi směry:

1. Pokud jsou lidská práva pouze právní normy, jde o právnickou debatu, ke které si necítím být dostatečně erudovaný. Nechci se do ní pouštět, a i kdyby mi bylo nespornými právními argumenty dokázáno, že neexistence zákazů kouření v restauracích vede k porušování lidských práv, můj jediný závěr by byl, že máme v našem právním řádu více špíny, než jsem si myslel.
2. Pokud existují nějaká přirozená lidská práva, potřeboval bych předložit argumenty, které by mě donutily tomu uvěřit. A nejen to. Potřeboval bych vysvětlit, proč vedle práva na život a práva nežít v otroctví (které by mezi lidská předpokládám patřily) jsou také práva vztažená k problému kouření v restauracích.
3. Otázka lidských práv nemá v debatě o kouření v restauracích co dělat. Nepřímé přirovnání kuřáků a některých hospodských k Pol Potovi či Karadžićovi prostě není košér.

Závěr

Domnívám se tedy, že pokud odmítneme nadpřirozenost lidských práv (ano, včetně práva na soukromé vlastnictví, které tu hájím), tak bychom měli také přestat operovat s termínem lidská práva. Technicky vzato je ta debata legitimní, ale ta dvě slova jsou zatížena takovým emocionálním nábojem, že působí spíše jako apel na city, než seriózní argument. Kromě toho, že to ukazuje do jaké absurdní šíře se debata o lidských právech dostala. Ve své argumentaci v dalších částech se budu soustředit na otázku, zdali je či není zákaz nebo absence zákazu kouření v restaurací v souladu se zásadou "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého", ke které se hlásí i Charly.

Zakaria: Budoucnost svobody

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Se svým spolubydlícím jsem udělal výborný obchod. Za půjčku Fukuyamova Konce dějin a Huntingtonova Střetu civilizací jsem dostal nepoměrně tenčí knihu Budoucnost svobody od jednoho z nejvlivnějších současných politologů Fareeda Zakarii. 

Zakariova kniha upozorňuje na vztah demokracie či demokratizace a svobody. Na rozdíl od mnohých aktivistů a politiků odmítá být nekritickým fanouškem demokratického zřízení a varuje, že demokracie nezřídka přináší trpčí plody než režimy nedemokratické. Zároveň upozorňuje na to, co dělá některé nedemokratické režimy "lepšími" než režimy demokratické.

Fareed Zakaria (zdroj)

Demokracie a/vs. svoboda

Co vlastně máme rádi na demokracii? Jde o samotný fakt, že 51 % populace můžeme vnutit svou vůli celé společnosti? Nebo že o našem životě rozhoduje jiná většina? To totiž společně s minimální svobodou slova, svobodou shromažďování a existencí oficiální opozice, jsou postačující předpoklady pro označení zřízení za demokratické.

Domnívám se, že co většina z nás má skutečně ráda na demokracii je to, co Zakaria nazývá ústavní liberalismus. Mezi nejdůležitější prvky ústavního liberalismu podle Zakarii patří vláda zákona, právo na soukromé vlastnictví, oddělení jednotlivých složek moci (zákonodárná, výkonná, soudní), a svoboda projevu a shromažďování. Údajné největší ctnosti demokracie nemají ve skutečnosti s demokracií nic společného a do značné míry jsou vůči ní v opozici.

Jaké tedy existuje napětí mezi ústavním liberalismem a demokracií? Zatímco smyslem demokracie je koncentraci a užití moci, jádrem ústavního liberalismu je o omezení moci. Nadšení zastánci demokracie můžou požadovat hlasování všech o všem. Jedno náboženství pro všechny (popř. jeho úplný zákaz), výčet povolených sexuálních praktik, pravidelné hony na etnické nebo náboženské menšiny, znárodňování a kolektivizace či likvidace třídních nepřátel, to vše může být čistě výsledkem demokratické volby. A právě naopak, osobní a ekonomické svobody mohou být chráněny liberálními autokraty.

V době prvního vydání Zakariovy knihy (2003) nebylo pro běžného čtenáře žijícího na Západě napětí mezi demokracií a ústavním liberalismem zcela zřejmé. Ve všech zemích byly tyto charakteristické prvky "západního stylu vlády" pevně spojeny. Termín liberální demokracie, s jehož realizací v jejich národní politice měli všichni zkušenost působil jako pleonasmus. A přestože reálný svět měl zkušenost s neliberálními demokraciemi (např. Venezuela) i (relativně) liberálními autokraciemi (např. Hongkong), tato slovní spojení mohla znít jako nesmysly.

Dva roky od začátku Arabského jara a s růstem protiislámských sentimentů si širší veřejnost víc než kdy předtím uvědomuje, že vztah mezi svobodou a demokracií není jednoduchý. A že volba pro demokracii nemusí být volba pro svobodu.

Hugo Chávez nebyl jen další latinskoamerický diktátor.
Volby a hlasování vyhrával i regulérně. (zdroj)

___________________________________________________________________

Causa Sýrie

S podporou demokracie v zahraničí bychom tedy měli zacházet opatrně. O jak nepříjemnou volbu mezi svobodou a demokracií může jít si můžeme doložit na dnešní Sýrii. Pokud tedy máme skutečný zájem o zlepšení života lidí v této zemi, musíme si stanovit priority. Chceme-li podpořit demokratizaci Sýrie, pravděpodobně je správnou volbou podpora rebelů. Pokud nám jde o svobodu všech syrských občanů, měli bychom vážně věnovat otázce, jestli není náhodou současný prezident Bašár Asad náš člověk. Skutečnost, že jej podporují například menšinoví křesťané (10 % populace), by tomu mohla nasvědčovat.

Situace je samozřejmě v mnohem složitější. S rostoucí délkou konfliktu se snižuje pravděpodobnost, že se v příštích dekádách znesvářené skupiny usmíří. Zároveň je ve hře bezpečnost Izraele (Asad podporuje libanonský Hizballáh, na druhou stranu nová islamistická vláda může být ještě horší), vliv Íránu na Blízký východ, stabilita Libanonu,...

Demokracie? Možná. Svoboda? Sotva. (zdroj)

___________________________________________________________________

Přímo, průhledně a bez politických stran

Zakaria ovšem nekončí kritikou u demokracie tím, že varuje před demokraticky zvolenými tyrany. Podle autora americká zkušenost dokazuje, že otevírání a demokratizace vlády vedla k dramatickému poklesu důvěry v celý systém.

Ačkoliv se dává za vzor země s přímou demokracií prakticky jen Švýcarsko (, které Zakaria považuje za historickou výjimku), existují i jiné státy, které prvky tohoto stylu vládnutí byly extenzivně užívány. V knize je nejvíce prostoru věnováno Kalifornii. Kalifornie se na přelomu tisíciletí, po 30 letech experimentování s přímou demokracií, dostala do situace, kdy neuvěřitelných 85 % rozpočtu bylo rozděleno na základě referend, což naprosto paralyzovalo vládnutí a paradoxně podkopalo důvěru v politiky. Zatímco politici si kdysi zvládli zachovat zdravý rozum, kalifornský lid si začal vládnout přímo a zcela nezodpovědně. Samozřejmě, že i tento příběh má své vítěze - ty lidi, kteří přestali korumpovat politiky a začali prosazovat pomocí zákonodárných iniciativ a propracovaného marketingu své zájmy v referendech.

Otevření legislativního procesu či veřejné hlasování vedlo podle Zakarii rovněž k nárůstu moci lobbistických skupin. Ukazuje se, že voliči se zas tak moc o tvorbu zákonů nezajímají. Kdo má ale obrovský zájem na hlasování každého jednoho poslance, jsou lobbisté. Lobbista ví, který politik "neposlouchá" a politik ví, že mu hrozí nedostatek zdrojů pro příští kampaň. Či naopak přebytek na účtu jeho oponentů. Koncetrované zisky a rozptýlené náklady v akci.

Spojeným státům se dokonce dokázalo i do značné míry dekonstruovat politické strany, tradiční cíl kritiků českého politického systému. Je-li jejich hlavními úlohami výběr stranického kandidáta pro volby a financování jeho kampaně, tak strany v USA do značné míry neexistují. Výsledkem tamního volebního systému, který je silně ovlivněn myšlenkami přímé demokracie, je postup radikálnějších kandidátů do druhého kola a prohloubení osobní závislosti na zájmových skupinách.

___________________________________________________________________

Důvěra v instituce v ČR

Zakaria upozorňuje, že čím má ústavní instituce méně demokratický charakter, tím má vyšší důvěru občanů. To platí i v ČR. Při sledování statistik v dlouhém období bychom zjistili, že nejnižší důvěru mají reprezentativní instituce. Senát, který je vybírán většinovou volbou (dnes ten typ volby dostal sexy název "přímá volba kandidátů") a Poslanecká sněmovna, na niž již mají větší vliv ony proklínané stranické sekretariáty.

O něco vyšší důvěru má obecně vláda, na kterou již ale lidé nemají přímý vliv a sestavuje se na základě sněmovní většiny. (Byť v současnosti již opoziční Senát vládu v důvěře válcuje.) O důvěře, kterou měl prezident by si mohly ostatní instituce jenom nechat zdát. Dokonce i v lednu letošního roku (tedy po podepsání amnestie) měl vyšší důvěru než Sněmovna, vláda i Senát. Jen připomínám, že Klaus byl zvolen na společných schůzích poslanců a senátorů. Tedy dost nedemokraticky a podle mnohých i dost nestandardně. To mu nezabránilo mít dlouhodobě důvěru alespoň dvakrát více občanů, než měly politické vlády (15-30 % vs. 50-70 %).

Ale tady nekončíme. Jakou důvěru mají nepolitické a rozhodně nedemokratické instituce? Členové Bankovní rady České národní banky jsou jmenováni prezidentem, ale nejsou mu odpovědní (prezident je nemůže za normálních okolností odvolat). Jaký to má dopad na důvěru? V současnosti je na 70 procentech. Ústavnímu soudu, který je podobně nedemokratický jako ČNB věří dlouhodobě 60-70 % občanů.

Bude zajímavé sledovat, jak se bude důvěra v prezidenta Zemana pohybovat v porovnání s prezidenty Havlem a Klausem.


___________________________________________________________________

Příliš demokracie

Demokracie není ani zdaleka synonymum pro dobrou vládu. Neměli bychom ale být vůči naší demokracii nepřiměřeně kritičtí. I u nás se demokracie ukázala jako dobrý partner pro ústavní liberalismus a individuální svobodu. A rozhodně to není tak špatné, abychom měli riskovat nástup nějakého autokrata. Na druhou stranu bychom neměli být spokojení příliš. Správný mix demokratických a nedemokratických institucí, jak jej navrhuje Zakaria v závěru své knihy, by mohl být inspirativní pro vytváření politického rámce v budoucnosti.

Neměli bychom zapomínat, že demokratizace demokracie není zaručeným receptem k lepší vládě. Přímočaré a jednoduché argumenty stoupenců demokratizace silně přeceňují schopnosti masy rozhodovat o směřování celé společnosti. Jako kdyby nikdy neslyšeli varování George Carlina: "Nikdy nepodceňujte moc hloupých lidí ve velkých skupinách."

(zdroj)

Polandball STRONG!

Jako u spousty lidí trpících prokrastinací, nejčastějším způsobem jak zabíjet čas, je prohlížení internetových memů. Pro mě, jako studenta mezinárodních vztahů, existuje i jeden, který dokáže částečně plnit i vzdělávací funkci. Mám na mysli Polandball. Jde o sérii komiksů, ve které jsou popisovány problémy a vztahy mezi zeměmi, Všechny státy jsou představovány tzv. countryballs - koulemi zbarvenými podle státních vlajek jednotlivých zemí. Podle názvu se dá odhadnout, že často je hlavním hrdinou právě Polsko.

Svět Polandballu (v plném rozlišení zde)

Vývoj

Polandball vznikl roku 2009 na Krautchanu, německé obdobě populárnějšího 4chanu. Postupně se rozšiřoval na další fóra i přes Facebook. V současnosti má Polandball na Facebooku přes 26 tisíc fanoušků. Nejstarší komiksy se soustředily především na komplikovaný vztah Polska k Rusku a Německu. S rostoucí popularitou memu se stává čím dál častěji, že Polsko se ve stripech vůbec neobjevuje.

Zahrnutím všech zemí světa však zvětšování počtu účastníků neskončilo. V současné době v komiksech vystupuje často i Evropská unie, mezinárodní organizace či nestátní aktéři. Nedávno jsem dokonce setkal i s mezinárodní organizací vzniklou ve světě Polandballu (C.A.C.T.), která bojuje proti nástrojům pro tvorbu kruhů. Většina kreslířů si holt na symetrii nikdy nepotrpěla.

Polandball nakonec začal expandovat i mimo politiku a na FB začala vznikat celá řada spin-offů. Takže se můžeme setkat i s kulatou variantou internetu nebo pekla. Zvláště Hellball bude zajímavé sledovat, protože dosud se tam objevoval řádně morbidní humor.

V červenci 2012 doplnily svět kolem tohoto memu také noviny Polandball News, které můžete najít i vpravo v mém blogrollu. Zatímco většina vytvořených stripů je fikcí, na PbN doplňují zprávy ze skutečného světa komiksem. Samozřejmě ve stylu Polandball.

(zdroj)

Hlavní prvky

Jedním ze dvou hlavních znaků komiksu je mizerná angličtina. To otevírá dveře pro tvorbu spoustě lidí, kteří anglicky neumí dokonale. Neznamená to však, že by polandballovská angličtina neměla žádná pravidla. Existuje několik vazeb, které se velmi často v jednotlivých stripech ukazují. Pravděpodobně nejstarší a nejpopulárnější je forma "X cannot into Y", původně vyjadřující polskou frustraci, že "Poland cannot into space". V této špatné angličtině jsou psány i komentáře na Facebooku u jednotlivých dílů.

Druhým a rovněž "demokratizačním" prvkem celého komiksu jsou velice nízké nároky na grafickou či uměleckou část komiksu. V podstatě jediné co k nakreslení jednoho stripu potřebujete je grafický editor (třeba i MS Paint) a nástroje tužka a vyplnit. Tělo countryballu se v podstatě skládá jen z (víceméně) kruhu, dvou očí a barev vlajky. Že to zvládnu i já můžete vidět v záhlaví této stránky.

Zatímco lámaná angličtina zůstává víceméně pravidlem, někteří nadanější fanoušci a tvůrci Polandballu si dávají při kreslení komiksů opravdu záležet. Nejlépe byly ztvárněny Byzanc, Chorvatsko, Írán nebo Kuba. Začínající český autor a nový admin facebookové stránky Czechball vydal toto pondělí jeden z nejlépe zpracovaných stripů vůbec.

(zdroj)

Charakteristiky countryballs

Polandball má celou řadu zajímavých prvků. V první řadě, ne všechny countryballs mají ve skutečnosti tvar míče. Izrael je ztělesňován, na počest židovské fyzice, hyperkrychlí, Kazachstán je z nějakého důvodu cihla, Singapur (často přejmenován na Tringapur) má tvar trojúhelníku a v poslední době bývá často používán jako hrot kopí. Atypická vlajka Nepálu bývá použita jako záminka pro stvoření nebezpečného monstra.

Zároveň mají jednotlivé koule určité atributy. Seriózní Velkou Británii najdete většinou s cylindrem a zlatým monoklem, zatraceně cool Spojené státy se slunečními brýlemi, "badass" Finsko nosí u sebe nůž a lahev vodky, Polsko má prohozené barvy a operuje se záchodovým zvonem a Francie drží v rukách buď bagetu nebo bílou vlajku.

Komiksy také hodně hrají na stereotypy a odkazují na národní ambice a tragédie. USA jsou arogantní a slabé v geografii, Německo (či spíše jeho sousedé) mají problém se vyrovnat s nacistickou minulostí,  Polsko se ukazuje jako hrdý nekvalifikovaný dělník pracující pro Velkou Británii, Lotyšsko pořád mluví o bramborách, Nizozemsko je na drogách, Francie odmítá mluvit jiným jazykem než francouzštinou a Estonsko chce být počítáno mezi severské země.

Countryballs členských zemí NATO. Česko se vyskytuje
na tomto obrázku hned dvakrát. Jednou jako voják,
podruhé jako fotka v Playballu. (zdroj)

Vzdělání

Rovněž existuje celá řada polandballovských stripů, popřípadě i seriálů, které shrnují a vysvětlují nějaké dějinné období. K dohledání je například seriál o dějinách Spojeného království, nacistického Německa, Åland, Evropy jako celku a celá řada dalších. Pokud se třeba chcete dozvědět něco o stereotypech které panují mezi státy USA, klikněte zde.

Kde číst/sledovat/hledat

Nejjednodušší cestou, jak sledovat nové komiksy je asi sledování skupiny POLANDBALL na Facebooku. Pokud trávíte čas na Redditu, pak hledejte zde. Velkou zásobu komiksů, byť velmi kolísavé kvality, najdete i na Know Your Meme.

Mimochodem... Poland can into space.

Je Dennis Rodman novým Kissingerem?

Slíbil jsem si, že napřed musím vyvěsit druhý díl seriálu o kouření v restauracích, ale některé zprávy jsou příliš  bizarní na to, aby mohly být ignorovány. Jako například ta, že Dennis Rodman se vydal na soukromou "diplomatickou" cestu do Severní Koreje. Přestože to zní jako synopse k absurdní komedii, skutečně se to stalo.

Nepravděpodobná dvojka

Důvodů, proč mi ta situace připomíná Monty Pythony, je více. V první řadě cokoliv, co se děje kolem Severní Koreje je prostě absurdní. Jde o zemi, kde již 18 let vládne mrtvola (vážně, Kim Ir-Sen je věčný prezident). Narození jejího předchozího vůdce, Kim Čong-Ila, způsobilo změnu ročního období a dvojitou duhu. Navíc současného vůdce zřejmě nikdy nepřejde hlad.

(zdroj)

Další podivností je, že tímto "diplomatem" je právě Dennis Rodman. Jeden z největších bubáků světového sportu přijíždí do země, kde se tamní režim kontroluje i účesy svých občanů. Proto, aby náhodou dlouhé vlasy neodčerpávaly živiny z jejich mozků.

Nejlepší z celé cesty jsou ale Rodmanovy tweety. Například zmínil, že by bylo zajímavé, pokud by se potkal s tím "Gangnam Style dude", řekl že miluje Korejce včetně Kim Čong-una, protože jsou fanoušci basketbalu atp. Jestli chcete sledovat všechny komentáře, hledejte hashtag #WORMinNorthKorea.

Dennis Rodman (zdroj)

Pingpongová diplomacie

Další zvláštností je načasování, přestože si nemyslím, že by to byl záměr. Nedávno (10. února 2013) totiž zemřel Čuang Ce-tung. Kdo že to je? Stolní tenista, který pravděpodobně napomohl přiblížení Číny a Spojených států na počátku 70. let. Právě on se zasloužil pravděpodobně o největší úspěch sportovní diplomacie v dějiních.

Roku 1971 se konalo Mistrovství světa ve stolním tenise v japonské Nagoji. Jednoho dne americký reprezentant Glenn Cowan nestihl autobus svého týmu a ve spěchu nastoupil do autobusu čínské reprezentace. V autobuse jej obdaroval právě Čuang Ce-Tung malbou Žlutých hor na hedvábí. Po této události byli pozváni američtí hráči na návštěvu do Číny, která se také během měsíce uskutečnila a ukázala jasný zájem Číny o lepší vztahy s Američany. Do roku navštívil Čínu osobně a tajně Henry Kissinger (tehdy prezidentův poradce pro národní bezpečnost a architekt americké diplomacie). Během Kissingerovy návštěvy se připravila půda pro slavnou návštěvu prezidenta Nixona v Číně a jedinou operu, kterou bych rád viděl. Špatné vztahy mezi SSSR a Čínou a pragmatický postoj americké administrativy k oběma zemím následovně umožnil provádět tzv. trojúhleníkovou (triangulární) diplomacii, kdy při vyjednáváních byly obě země stavěny proti sobě. Důležitost oné události z Nagoji není třeba přeceňovat, k oteplování vtahů docházelo již dříve, to však nedělá načasování méně zajímavým.

Čuang Ce-Tung, Glenn Cowen a Žluté hory (zdroj)

Rodman a realismus

Je možné tedy najít podobnosti mezi pingpongovou diplomacií sedmdesátých let a současným výletem bývalého basketbalisty Chicago Bulls? Moc ne.

V první řadě americká vláda nehraje v Rodmanově případě žádnou roli (za Nixona v reakci na pozvání například omezila obchodní embarga uvalena na Čínu). Zadruhé význam Rodmanovy cesty není ani tak sportovní nebo diplomatický jako komerční. Tato návštěva byla zorganizována a doprovázena kontroverzním americkým lifestylovým magazínem Vice. Ten společně s HBO připravuje pořad o KLDR. Zatřetí, kdyby měla Severní Korea zájem o zlepšování vztahů s USA, pravděpodobně by si alespoň na chvíli oddechla od jaderných testů. Naděje na zlepšení vztahů v důsledku cesty jsou nulové.

Čínský místopředseda vlády (1998-2003) Li Lanqing
a Henry Kissinger hrající stolní tenis. (zdroj)