Zobrazují se příspěvky se štítkemjaderné zbraně. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemjaderné zbraně. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 20. října 2014

Úvod do Pákistánu pro diváky Homelandu

První tři řady seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) se odehrávaly převážně ve Spojených státech. Čtvrtá řada ale věnuje velký prostor situaci v současném Pákistánu a pokud chcete vědět, co se vlastně v tom seriálu děje, je důležité alespoň trochu porozumět americko-pákistánským vztahům.

Tento článek jsem napsal pro neXtWeek.cz

Rozpadlý Pákistán

Napřed krátce o Pákistánu. Pákistán je země v jižní Asii, která sousedí na západě s Íránem a Afghánistánem a na východě s Indií. Krátkou hranici na severovýchodě sdílí i s Čínou. Pákistán vznikl roku 1947 jako stát, který sjednocoval muslimy, kteří žili v tehdejší britské kolonii Indie. Do roku 1971 patřila pod Pákistán také dnešní Bangladéš, která leží na opačné straně Indie.

Pákistán se zdá být nábožensky homogenní zemí. Drtivá většina, 97 % obyvatelstva, vyznává islám. Při pohledu na jednotlivé větve islámu, zjistíme, že poměr sunnitů k šíitům je někde mezi 2:1 a 9:1, což tvoří v Pákistánu určité problémy. Kromě větví islámu je Pákistán rozdělen i etnicky a jazykově, což vytváří  odstředivé tendence od vlády v Islámábádu. Toto vše a další faktory má za následek, že centrální vláda na nemalé části území není schopna efektivně vykonávat svou moc. Díky tomu se Pákistán řadí na 13. místo světového žebříčku Failed/Fragile States Index (Index selhávajících/křehkých států). Roztříštěnost Pákistánu se odráží i v názvu státu. Jak řekl v S04E02 ředitel CIA Lockhart, Pákistán je akronym pro původní provincie: Paňdžáb, Severozápadní pohraniční provincie (Afghánská provincie), Kašmír, Sindh a Balúčistán.

Etnické skupiny v Pákistánu a okolních zemích (zdroj)

Americké zájmy v Pákistánu

Proč vlastně Američanům záleží na tom, co se děje v Pákistánu? Tak v první řadě je Pákistán jaderná velmoc. Pákistánu se podařil první jaderný test v roce 1998 a jaderné zbraně mu slouží především jako prostředek odstrašení, proti Indii, další jaderné mocnosti. S Indií se Pákistán pře od 40. let o oblast Kašmíru na severovýchodě země. Stabilní a racionální vláda v Pákistánu je důležitým předpokladem pro to, aby nevypukla první jaderné války a aby se nešířily vojenské jaderné technologie.

Nového významu Pákistán nabyl po útocích z 11. září 2001 a následující americké invazi do Afghánistánu. Pákistán se kvůli své geografické pozici stal důležitou zemí z několika důvodů. Zaprvé kvůli zásobování (a stahování) aliančních sil z Afghánistánu. Přes Pákistán vede tzv. jižní zásobovací trasa. Zadruhé, pro zajištění dlouhodobé bezpečnosti Afghánistánu a porážku Tálibánu a al-Kajdy je nezbytné zničit infrastrukturu islamistů v obou zemích. Bez toho dojde jen k přesunu základen z jedné země do druhé a následujícímu přeskupení sil. Účinná kontrola afghánsko-pákistánské hranice (známá také jako Durandova linie) je rovněž důležitá pro přerušení pašeráckých cest mezi oběma zeměmi, po kterých proudí krom jiného také velké množství drog dotující teroristické organizace.

Ještě jedna poznámka pro všechny chytrolíny. Pákistán, podobně jako Afghánistán, nemá zajímavé zásoby ropy. U zemního plynu je situace trochu jiná. Má 27. největší prokázané zásoby na světě, což jej řadí kousek před Rumunsko.

Zásobovací trasy do Afghánistánu podle US  (zdroj)

Válka v severozápadním Pákistánu

Děj aktuálních epizod Homelandu se odehrává v kontextu války v severozápadním Pákistánu. Tato válka samotná je obtížně pochopitelná bez znalostí širších souvislostí, kterým se teď nebudu hlouběji věnovat. ale v zásadě lze říct, že zde bojují Spojené státy společně s Pákistánem proti Pákistánskému Tálibánu (TPP), balúčským separatistům a al-Kajdě a dalším islamistickým uskupením.

To bylo jednoduché, že? Teď to zkomplikujeme. Pákistánský Tálibán (TPP) a (afghánský) Tálibán, který vládl do roku 2001 většině Afghánistánu, jsou dvě odlišná uskupení. Tato odlišná uskupení mají různé cíle a různé spojence, ale na druhou stranu sdílí paštúnskou identitu a často i zájmy. Postoj k těmto dvěma Tálibánům také působí třenice mezi Pákistánci a Američany. Zatímco Pákistán neoficiálně prostřednictvím tajné služby ISI podporuje afghánský Tálibán, tak TPP je pákistánskou armádou vojensky potlačován. Američané ale otevřeně bojují proti oběma Tálibánům. Když tedy CIA drony likviduje afghánský Tálibán na pákistánské půdě, tak je oheň na střeše.

Co se týče taktiky, tak přímá účast USA v konfliktu je omezená na dronové útoky a omezené operace elitních jednotek. Během jedné z těchto operací, v květnu 2011, měl tu čest se s americkými Navy SEALs setkat i sám Usáma bin Ládin. Dronová kampaň v Pákistánu není ani zdaleka bez problémů. Zatímco někdy Pákistán útoky bere na vědomí a implicitně schvaluje, když dojde k velkým ztrátám na životech civilistů, tak se čelní představitelé Pákistánu nebojí USA kritizovat za porušování mezinárodního práva. O extrémní nepopularitě programu mezi civilisty snad ani není třeba se zmiňovat.



Homeland a realita

Zdá se, že Homeland je inspirován realitou. Dronový útok na Haissáma Hakkáního, který jsme viděli v prvním díle, nese určité podobnosti s útokem z 18. srpna 2008. Tehdy se USA neúspěšně pokusili střelami z dronu zabít Džaláluddína Hakkáního a jeho syna Siradžuddína. Tito dva do dnešních dní vedou jedno z nejefektivnějších islamistických teroristických hnutí, "Hakkáního síť", která má blízko k afghánskému Tálibánu. Během zmiňovaného útoku zemřela celá řada civilistů včetně Džaláluddínových dvou žen, sestry, švagrové a osmi vnoučat. Celkový počet obětí tohoto útoku byl 23 osob. Ve stejné vesnici byl rovněž v listopadu 2013 dronem zabit Hakimulláh Mahsúd, tehdejší lídr TPP. Protože se Pákistán v té době připravoval na mírová jednání s Mahsúdem, tento útok podstatně zvýšil napětí v americko-pákistánských vztazích. Hádám, že fiktivní Haissám Hakkání je postaven na předloze těchto tří skutečných osobností.

Kdo zná pákistánské reálie, tak by neměl být překvapený ani prozrazením identity fiktivního šéfa základny CIA v Pákistánu, Sandyho Bachmana. K této trestající taktice pákistánská ISI přistoupila pravděpodobně již dvakrát. Poprvé v lednu 2010, kdy jeden kmenový vůdce, jmenoval muže, který měl stát za dronovým útokem, který zasáhl jedno rodinu. Podruhé v květnu 2011, pouhý týden po atentátu na Usámu bin Ládina, o kterém Američané předem pákistánskou rozvědku odmítli informovat. Narozdíl od Sandyho se ani jednomu z nich nic nestalo.

Tady žijí drony. Dande Darpa Khel na Google Maps.
Shrnutí

Pákistán je hluboce rozdělenou zemí, zejména po etnických liniích a určitou roli sehrává v poslední době také rivalita mezi šíitskou a sunnitskou větví islámu. Američané mají zájem na stabilizaci situaci v zemi jak kvůli Pákistánu samotnému, tak i kvůli sousednímu Pákistánu. Zájmy Američanů v Pákistánu jsou někdy v konfliktu se zájmy Pákistánu, což vytváří tření mezi formálními spojenci. Homeland vychází z reálných situací a proto si můžete na základě seriálu udělat alespoň mlhavou představu o situaci v této zemi.

neděle 15. ledna 2012

Íránská výzva pro antiamerikanisty

Má Írán vojenský jaderný program?

O úsilí Íránu získat jaderné zbraně není třeba příliš pochybovat. Ve zprávě Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) z 8. listopadu 2011 se mimo jiné neobvykle ostře a jasně píše:

"Zatímco některé aktivity popsané v příloze mohou mít jak civilní, tak i vojenské užití, ostatní jsou specifické pro vývoj jaderných zbraní."

Záměr Íránu získat jaderné zbraně byl poměrně zřejmý již od roku 2002, kdy i k překvapení světové veřejnosti (pravděpodobně ale ne západních zpravodajských služeb) přišla íránská zahraniční opozice se zprávou o budování utajovaných jaderných zařízení - zařízení na výrobu těžké vody a komplexu pro obohacování uranu. Jejich existence byla následujícího roku MAAE potvrzena. Protože jedním ze základním principů Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), jejíž je Írán signatářem, je právo na mírové využití jaderné technologie, bylo obtížně vysvětlitelné, proč Írán program tajil. Jako přirozené vysvětlení se jevila a stále jeví snaha o vybudování jaderného programu, který by porušoval režim daný smlouvu NPT mimo radary MAAE. Přes tvrzení mnohých politiků, že problém vývoje jaderných zbraních v Íránu se dá vyřešit jednáním (či popírají vůbec existenci nějakého problému), osm ztracených let, názory akademiků, ignorace rezolucí OSN a nedostatečná spolupráce Íránu s MAAE (která má za úkol kontrolovat plnění NPT) napovídá něco jiného.

Protiproliferační konsensus a embarga

V mezinárodní politice je několik věcí, na kterých existuje velmi široká shoda. Jednou z nich je, že by se neměl zvyšovat počet zemí disponující jadernými zbraněmi. Tento konsensus má svou institucionální (MAAE) i právní (NPT) oporu a nepřehlédnutelným aktérem je i Rada bezpečnosti OSN (pro osvěžení - stálými členy s právem veta jsou USA, RUS, FRA, GBR a CHI, deset dalších křesel rotuje). Právě Rada bezpečnosti přistoupila k íránskému programu "aktivně" a od roku 2006 vydala několik rezolucí. Součástí některých rezolucí byly i ekonomické sankce, které měly Írán odradit od obohacování uranu. Mimo sankcí OSN i vlády jednotlivých zemí (USA,  Japonsko, Izrael, Švýcarsko, EU jako celek, ...) zavedly svá jednostranná omezení v obchodu s Íránem.
Evropská unie se dokonce shodla na totálním zákazu dovozu íránské ropy, které bude nejspíše uplatněno za půl roku a částečně ho podpoří i Japonsko. Situace nekoordinovaně využije i Čína. Přestože Írán ropu určenou pro zablokované trhy nejspíše prodá v Asii, bude to za nižší cenu a jistě to výrazně zhorší již špatný stav íránské ekonomiky.

Do zemí EU jde 18 % íránského ropného exportu. Další grafiku k problematice najdete zde.


Hormuzský průliv

Asi 90 % ropy z Perského zálivu a 17 % celosvětově obchodované ropy procházející úzkým Hormuzský průlivem dělá z tohoto místa možná nejdůležitější "choke point" světa. Írán, po KLDR druhý nejdarebáčtější stát světa, leží na jedné straně průlivu a ovládá většinu klíčových a sporných ostrovů ležících v průlivu, z nichž některé získal více (Velký a Malý Tunb) či méně (Abu Musa) agresivní politikou vůči sousedům na druhé straně zálivu. Přítomnost na těchto ostrovech mu usnadňuje zablokování dopravy v průlivu (o mezinárodně-právních aspektech případné blokády se dočtete zde). Teherán již několikrát deklaroval ochotu a schopnost průliv uzavřít, na což upozorňoval zejména v souvislosti s embargy. Jak by na zablokování průlivu zareagovat svět?

Červeně popsané jsou sporné ostrovy v Hormuzském průlivu, které drží Írán

Strýčku Same, zachraň nás!

Írán nemůže v souladu s mezinárodním právem uzavřít průliv. Kapacity k tomu ovšem má a není důvod předpokládat, že právní stránka věci bude jeho rozhodování ovlivňovat. Když na ekonomický nátlak bude Írán reagovat vojensky, je zde stále místo na jednání? Je představitelný výsledek, se kterým by se spokojily všechny strany? Jak dlouho by tato jednání mohla trvat? Bude Saúdská Arábie a ostatní arabské země v Zálivu ochotny čekat na výsledky jednání? Jak bude reagovat Írán na hrozbu vojenského zásahu ze strany USA/NATO/GCC?
Pokud si realisticky odpovíme na předchozí otázky, zjistíme, že po zablokování průlivu bude vojenský konflikt prakticky nevyhnutelný. Rada bezpečnosti OSN rychle svěří NATO a partnerům mandát k prolomení blokády a omezenému zásahu i na pobřeží Zálivu. Další vývoj je obtížné předpovídat, ovšem je pravděpodobné, že se USA budou pokoušet najít podporu k úderu na jaderná zařízení, zejména těm na obohacování uranu, a že ji dostanou.
Je zcela bez pochyb, že pokud dojde k vojenskému konfliktu, Írán blokádu neudrží a bude v řádu dnů na hlavu poražen. Stejně tak je jasné, že naprostou většinu vojenské síly (a proporčně zcela neodpovídající globální distribuci zájmů v Perském zálivu) bude představovat Pátá flotila Spojených států a že bez účasti (či s proporční účastí) USA by bylo prolamování blokády mnohem delší, komplikovanější a především mnohem dražší pro světovou ekonomiku.