Zobrazují se příspěvky se štítkemBlízký východ. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBlízký východ. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 17. prosince 2012

Češi, státnost Palestiny a evropský konsensus

Když jsme se stali jedinou zemí Evropské unie, která hlasovala proti přijetí Palestiny mezi nečlenské země OSN (Palestina předtím byla "entitou" podobně jako například Maltézští rytíři), pravděpodobně to bylo lidmi, kteří čtou jen titulky zpráv o zahraniční politice, chápáno tak, že jsme se vystoupili proti evropskému konsensu.


Novinové titulky zněly takto: "Češi byli z EU jediní proti novému statusu Palestiny v OSN, všímá si list" a "OSN nepřímo uznalo Palestinu. Česko se jako jediný stát EU postavilo proti". Tyto titulky jsou správné, ale nezmiňují jednu podstatnou věc. Že ani zbytek EU nehlasoval jednotně.


Když v OSN probíhá hlasování, stát se může zachovat třemi způsoby - hlasovat pro, hlasovat proti, zdržet se hlasování. Z členských zemí EU bylo 14 pro, 1 proti, a 12 zemí se zdrželo. EU tedy rozhodně nehlasovala jednotně a je rozdělená zhruba na poloviny.

(Nyní se hodí vložit jednu technickou poznámku. Valné shromáždění rozhoduje 2/3 většinou. Ty 2/3 se počítají z přítomných a hlasujících zemí. Země, které se rozhodnou nehlasovat, tedy snižují hranici absolutního počtu potřebných hlasů pro to, aby byl návrh přijat. Nehlasování tedy není de facto hlasování proti a skutečně jde o určitou střední cestu.)

Hlasování Evropských států o Palestině. Všimněte si, že Chorvatsko,
které vstoupí v létě 2013 do EU se také zdrželo hlasování (zdroj). 
Pokud bychom se tedy nesoustředili na to, kdo hlasoval PROTI a podívali se místo toho na to, kdo NEhlasoval PRO, jakákoliv představa o evropském konsensu se rozpadá. Můžeme si to přepočítat i na hlasy v institucích EU. Podporu státnosti Palestiny projevili reprezentanti pouhých 48 % populace EU, 48% členů Evropského parlamentu a 52 % států (a tedy i procent Evropské komise a Evropské rady). V případě Rady EU, která má na starost Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, by podpora palestinské státnosti získala většinu pouhého jednoho hlasu z 345. Vzhledem k hlasovacím mechanismům Rady, které vytvářejí tlak na konsensuální rozhodování, je tento hlas velice dalek účinné většiny.

Nakonec jsme zůstali jedinou zemí EU, která explicitně odmítla státnost, ale nemuseli jsme jí být. Roku 2011, když se hlasovalo o členství Palestiny v UNESCO, jsme proti tomuto návrhu hlasovali společně s Německem, Nizozemskem, Švédskem a Litvou. V tomto hlasování se očekávalo, že alespoň Německo, nejmocnější členský stát EU, bude opět zvedat ruku s námi.

Nejsem zastánce názoru, že je třeba hlasovat s ostatními zeměmi jen proto, že jsme členy EU. To platí zejména v případě kde není žádný názor v Unii dominantní. Společná zahraniční a bezpečnostní politika má rozhodně smysl. ČR ale nebyla ze strany EU k žádnému konkrétnímu hlasování v OSN ani zavázána a ani jí nebylo žádné stanovisko doporučeno. V EU prostě neexistuje v této otázce dostatečná shoda a právě proto měly všechny země naprosto volné ruce. Pokud si nenecháme vnutit mediální zkratku, že jsme hlasovali prot Evropě, snad budeme vůči české zahraniční politice alespoň smířlivější.

sobota 1. prosince 2012

Jak se nedívat na (izraelsko-palestinský) konflikt

Mám pocit, že většina mých spolužáků z mezinárodních vztahů zbožšťuje Henryho Kissingera, miluje realistickou školu, bytostně nesnáší wilsonovský idealismus a má minimálně rezervovaný vztah k otázkám lidských práv. Proto je zvláštní sledovat, kolik z nich je stále ochotno uvažovat o mezinárodní vztazích v pojmech spravedlnosti a křivdy. Na některých se nedávné události na Blízkém východě odrazily překvapivě silně emocionálně a v ojedinělém případě dokonce i fyziologicky. :)

Kdo je v právu?

S raketovým přestřelkami mezi Izraelem a Gazou se opět vynořily hádky o tom, která strana je v právu. Situace se opakovala po hlasování o přiznání statusu státu Palestině na Valném shromáždění OSN. Ještě předtím, než se ujasní, co otázky "Kdo je v právu? A na co?" vlastně znamenají, v obou táborech se již vytahují "těžké zbraně". Na jedné straně stojí obvinění z židozednářského spiknutí, na straně druhé odsouzení Palestinců coby národa teroristů.
A samozřejmě nemusíme zůstat u tak hloupých argumentů a můžeme se začít bavit o minulosti. Citovat Balfourovu deklaraci, vzpomínat na pogromy a šoa, debatovat o skupování pozemků v Palestině Židy a o tehdejším chování Židů vůči palestinským Arabům, o postoji obou národů k mírovému dělení území před vyhlášením Izraele, o výstavbě osad atd. Ty hádky či diskuse jsou zajímavé a určitě je nezbytné vědět, co jednotlivé strany trápí nejvíc. Budovat mír na spravedlnosti nejde. Není nám na dosah, opravdu.

Další skvělá KALova kresba

Proč sledovat fotbal

Proč to nejde si můžeme ilustrovat na případě finále Mistrovství světa ve fotbale 1966. Pokud se dnes zeptáte Angličana či Němce, co se událo na tomto videu, pravděpodobně dostanete odlišné a naprosto upřímné odpovědi. Máme tendenci interpretovat situace v náš prospěch. Pokud tomu nevěříte a sledujete sport, všimněte si, že rozhodčí obvykle píská proti týmu, se kterým se silně identifikujete. Opravdu si myslíte, že právě fandíte těm nejušlechtilejším týmům? Pokud stále ano, tak si přečtěte tuto klasickou studii.
Pokud se nedokážeme shodnout, jestli byl balón celým objemem za čárou, či který tým více fauloval, jak obtížné může být pro lidi si udělat objektivní názor na konflikt, ve kterém umírali jeho příbuzní? A to pořád vycházíme z předpokladu, že obě strany mají stejné informace. Tak to ale ve skutečnosti nefunguje. Člověk si nejen vyzobává informace z obrazu, který je mu předložen, člověk si dokonce i vybírá ten obraz. A zpravidla je to ten, ve kterém je více k zobání. Pokud si pravičáci rádi potvrzují své názory v MF a levičáci v Právu, jak odlišná média sledují Palestinci a Izraelci? Existuje tedy někdo, kdo je schopen najít spravedlnost?

Gól na 3:2 ve finále MS Anglie vs. Německo
Jak řešit a neřešit konflikt

Pokud máme šlechetné záměry, první otázkou, kterou byste si měli položit je, zdali usilujeme o spravedlnost či kompromis, ergo stabilní mír. Tyto dva cíle jsou zpravidla nedosažitelné zároveň.
Pokud se rozhodneme pro spravedlnost, pravděpodobně ignorujeme naši neschopnost spravedlnost vůbec poznat. Z výše uvedených důvodů velmi pravděpodobné, že většina třetích osob bude vidět spravedlnost výrazně na jedné straně. A pokud bychom přiznali jakékoliv třetí osobě schopnost vidět objektivní spravedlnost, ta se zřídkakdy nachází přesně uprostřed a takto spravedlivé řešení by naštvalo strany nerovnoměrně.
Když se rozhodneme usilovat o kompromis, musíme se vzdát abstraktní myšlenky spravedlnosti. Nehledáme, co je správné, ale co je uprostřed. Kompromis není zbytečně nazýván situací, kdy žádná strana není spokojena. Pokud obě strany přesvědčíte, že druhá na vašem návrhu řešení nevydělala o mnoho víc než ta první, máte vyhráno.

Jak se podle Blbouna dělá mír
Hledat ponaučení

Po hlasování Valného shromáždění, které drtivou většinou zařadilo Palestinu mezi "skutečné", ale nečlenské státy OSN, izraelská vláda ústy svého předsedy oznámila výstavbu tří tisíc bytových jednotek na Západním břehu. Právě izraelské osady na palestinském území jsou jednou z největších překážek k míru na straně Izraele a nyní se ukázaly jako hmatatelný důkaz, že je třeba hledat cestu přes kompromisy. Nevím, které státy hlasovaly na Valném shromáždění na základě morálních imperativů a které státy byly pod tlakem židovské, arabské, ropné či finanční lobby či politických zájmů. Pokud je ale někdo nadšený z toho, jak je tento výsledek spravedlivý, měl by si uvědomit, že jde o krok zpět od mírového uspořádání Izraele a Palestiny.

Jak se podle Blbouna dělá konflikt

neděle 15. ledna 2012

Íránská výzva pro antiamerikanisty

Má Írán vojenský jaderný program?

O úsilí Íránu získat jaderné zbraně není třeba příliš pochybovat. Ve zprávě Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) z 8. listopadu 2011 se mimo jiné neobvykle ostře a jasně píše:

"Zatímco některé aktivity popsané v příloze mohou mít jak civilní, tak i vojenské užití, ostatní jsou specifické pro vývoj jaderných zbraní."

Záměr Íránu získat jaderné zbraně byl poměrně zřejmý již od roku 2002, kdy i k překvapení světové veřejnosti (pravděpodobně ale ne západních zpravodajských služeb) přišla íránská zahraniční opozice se zprávou o budování utajovaných jaderných zařízení - zařízení na výrobu těžké vody a komplexu pro obohacování uranu. Jejich existence byla následujícího roku MAAE potvrzena. Protože jedním ze základním principů Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), jejíž je Írán signatářem, je právo na mírové využití jaderné technologie, bylo obtížně vysvětlitelné, proč Írán program tajil. Jako přirozené vysvětlení se jevila a stále jeví snaha o vybudování jaderného programu, který by porušoval režim daný smlouvu NPT mimo radary MAAE. Přes tvrzení mnohých politiků, že problém vývoje jaderných zbraních v Íránu se dá vyřešit jednáním (či popírají vůbec existenci nějakého problému), osm ztracených let, názory akademiků, ignorace rezolucí OSN a nedostatečná spolupráce Íránu s MAAE (která má za úkol kontrolovat plnění NPT) napovídá něco jiného.

Protiproliferační konsensus a embarga

V mezinárodní politice je několik věcí, na kterých existuje velmi široká shoda. Jednou z nich je, že by se neměl zvyšovat počet zemí disponující jadernými zbraněmi. Tento konsensus má svou institucionální (MAAE) i právní (NPT) oporu a nepřehlédnutelným aktérem je i Rada bezpečnosti OSN (pro osvěžení - stálými členy s právem veta jsou USA, RUS, FRA, GBR a CHI, deset dalších křesel rotuje). Právě Rada bezpečnosti přistoupila k íránskému programu "aktivně" a od roku 2006 vydala několik rezolucí. Součástí některých rezolucí byly i ekonomické sankce, které měly Írán odradit od obohacování uranu. Mimo sankcí OSN i vlády jednotlivých zemí (USA,  Japonsko, Izrael, Švýcarsko, EU jako celek, ...) zavedly svá jednostranná omezení v obchodu s Íránem.
Evropská unie se dokonce shodla na totálním zákazu dovozu íránské ropy, které bude nejspíše uplatněno za půl roku a částečně ho podpoří i Japonsko. Situace nekoordinovaně využije i Čína. Přestože Írán ropu určenou pro zablokované trhy nejspíše prodá v Asii, bude to za nižší cenu a jistě to výrazně zhorší již špatný stav íránské ekonomiky.

Do zemí EU jde 18 % íránského ropného exportu. Další grafiku k problematice najdete zde.


Hormuzský průliv

Asi 90 % ropy z Perského zálivu a 17 % celosvětově obchodované ropy procházející úzkým Hormuzský průlivem dělá z tohoto místa možná nejdůležitější "choke point" světa. Írán, po KLDR druhý nejdarebáčtější stát světa, leží na jedné straně průlivu a ovládá většinu klíčových a sporných ostrovů ležících v průlivu, z nichž některé získal více (Velký a Malý Tunb) či méně (Abu Musa) agresivní politikou vůči sousedům na druhé straně zálivu. Přítomnost na těchto ostrovech mu usnadňuje zablokování dopravy v průlivu (o mezinárodně-právních aspektech případné blokády se dočtete zde). Teherán již několikrát deklaroval ochotu a schopnost průliv uzavřít, na což upozorňoval zejména v souvislosti s embargy. Jak by na zablokování průlivu zareagovat svět?

Červeně popsané jsou sporné ostrovy v Hormuzském průlivu, které drží Írán

Strýčku Same, zachraň nás!

Írán nemůže v souladu s mezinárodním právem uzavřít průliv. Kapacity k tomu ovšem má a není důvod předpokládat, že právní stránka věci bude jeho rozhodování ovlivňovat. Když na ekonomický nátlak bude Írán reagovat vojensky, je zde stále místo na jednání? Je představitelný výsledek, se kterým by se spokojily všechny strany? Jak dlouho by tato jednání mohla trvat? Bude Saúdská Arábie a ostatní arabské země v Zálivu ochotny čekat na výsledky jednání? Jak bude reagovat Írán na hrozbu vojenského zásahu ze strany USA/NATO/GCC?
Pokud si realisticky odpovíme na předchozí otázky, zjistíme, že po zablokování průlivu bude vojenský konflikt prakticky nevyhnutelný. Rada bezpečnosti OSN rychle svěří NATO a partnerům mandát k prolomení blokády a omezenému zásahu i na pobřeží Zálivu. Další vývoj je obtížné předpovídat, ovšem je pravděpodobné, že se USA budou pokoušet najít podporu k úderu na jaderná zařízení, zejména těm na obohacování uranu, a že ji dostanou.
Je zcela bez pochyb, že pokud dojde k vojenskému konfliktu, Írán blokádu neudrží a bude v řádu dnů na hlavu poražen. Stejně tak je jasné, že naprostou většinu vojenské síly (a proporčně zcela neodpovídající globální distribuci zájmů v Perském zálivu) bude představovat Pátá flotila Spojených států a že bez účasti (či s proporční účastí) USA by bylo prolamování blokády mnohem delší, komplikovanější a především mnohem dražší pro světovou ekonomiku.