Zakaria: Budoucnost svobody

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Se svým spolubydlícím jsem udělal výborný obchod. Za půjčku Fukuyamova Konce dějin a Huntingtonova Střetu civilizací jsem dostal nepoměrně tenčí knihu Budoucnost svobody od jednoho z nejvlivnějších současných politologů Fareeda Zakarii. 

Zakariova kniha upozorňuje na vztah demokracie či demokratizace a svobody. Na rozdíl od mnohých aktivistů a politiků odmítá být nekritickým fanouškem demokratického zřízení a varuje, že demokracie nezřídka přináší trpčí plody než režimy nedemokratické. Zároveň upozorňuje na to, co dělá některé nedemokratické režimy "lepšími" než režimy demokratické.

Fareed Zakaria (zdroj)

Demokracie a/vs. svoboda

Co vlastně máme rádi na demokracii? Jde o samotný fakt, že 51 % populace můžeme vnutit svou vůli celé společnosti? Nebo že o našem životě rozhoduje jiná většina? To totiž společně s minimální svobodou slova, svobodou shromažďování a existencí oficiální opozice, jsou postačující předpoklady pro označení zřízení za demokratické.

Domnívám se, že co většina z nás má skutečně ráda na demokracii je to, co Zakaria nazývá ústavní liberalismus. Mezi nejdůležitější prvky ústavního liberalismu podle Zakarii patří vláda zákona, právo na soukromé vlastnictví, oddělení jednotlivých složek moci (zákonodárná, výkonná, soudní), a svoboda projevu a shromažďování. Údajné největší ctnosti demokracie nemají ve skutečnosti s demokracií nic společného a do značné míry jsou vůči ní v opozici.

Jaké tedy existuje napětí mezi ústavním liberalismem a demokracií? Zatímco smyslem demokracie je koncentraci a užití moci, jádrem ústavního liberalismu je o omezení moci. Nadšení zastánci demokracie můžou požadovat hlasování všech o všem. Jedno náboženství pro všechny (popř. jeho úplný zákaz), výčet povolených sexuálních praktik, pravidelné hony na etnické nebo náboženské menšiny, znárodňování a kolektivizace či likvidace třídních nepřátel, to vše může být čistě výsledkem demokratické volby. A právě naopak, osobní a ekonomické svobody mohou být chráněny liberálními autokraty.

V době prvního vydání Zakariovy knihy (2003) nebylo pro běžného čtenáře žijícího na Západě napětí mezi demokracií a ústavním liberalismem zcela zřejmé. Ve všech zemích byly tyto charakteristické prvky "západního stylu vlády" pevně spojeny. Termín liberální demokracie, s jehož realizací v jejich národní politice měli všichni zkušenost působil jako pleonasmus. A přestože reálný svět měl zkušenost s neliberálními demokraciemi (např. Venezuela) i (relativně) liberálními autokraciemi (např. Hongkong), tato slovní spojení mohla znít jako nesmysly.

Dva roky od začátku Arabského jara a s růstem protiislámských sentimentů si širší veřejnost víc než kdy předtím uvědomuje, že vztah mezi svobodou a demokracií není jednoduchý. A že volba pro demokracii nemusí být volba pro svobodu.

Hugo Chávez nebyl jen další latinskoamerický diktátor.
Volby a hlasování vyhrával i regulérně. (zdroj)

___________________________________________________________________

Causa Sýrie

S podporou demokracie v zahraničí bychom tedy měli zacházet opatrně. O jak nepříjemnou volbu mezi svobodou a demokracií může jít si můžeme doložit na dnešní Sýrii. Pokud tedy máme skutečný zájem o zlepšení života lidí v této zemi, musíme si stanovit priority. Chceme-li podpořit demokratizaci Sýrie, pravděpodobně je správnou volbou podpora rebelů. Pokud nám jde o svobodu všech syrských občanů, měli bychom vážně věnovat otázce, jestli není náhodou současný prezident Bašár Asad náš člověk. Skutečnost, že jej podporují například menšinoví křesťané (10 % populace), by tomu mohla nasvědčovat.

Situace je samozřejmě v mnohem složitější. S rostoucí délkou konfliktu se snižuje pravděpodobnost, že se v příštích dekádách znesvářené skupiny usmíří. Zároveň je ve hře bezpečnost Izraele (Asad podporuje libanonský Hizballáh, na druhou stranu nová islamistická vláda může být ještě horší), vliv Íránu na Blízký východ, stabilita Libanonu,...

Demokracie? Možná. Svoboda? Sotva. (zdroj)

___________________________________________________________________

Přímo, průhledně a bez politických stran

Zakaria ovšem nekončí kritikou u demokracie tím, že varuje před demokraticky zvolenými tyrany. Podle autora americká zkušenost dokazuje, že otevírání a demokratizace vlády vedla k dramatickému poklesu důvěry v celý systém.

Ačkoliv se dává za vzor země s přímou demokracií prakticky jen Švýcarsko (, které Zakaria považuje za historickou výjimku), existují i jiné státy, které prvky tohoto stylu vládnutí byly extenzivně užívány. V knize je nejvíce prostoru věnováno Kalifornii. Kalifornie se na přelomu tisíciletí, po 30 letech experimentování s přímou demokracií, dostala do situace, kdy neuvěřitelných 85 % rozpočtu bylo rozděleno na základě referend, což naprosto paralyzovalo vládnutí a paradoxně podkopalo důvěru v politiky. Zatímco politici si kdysi zvládli zachovat zdravý rozum, kalifornský lid si začal vládnout přímo a zcela nezodpovědně. Samozřejmě, že i tento příběh má své vítěze - ty lidi, kteří přestali korumpovat politiky a začali prosazovat pomocí zákonodárných iniciativ a propracovaného marketingu své zájmy v referendech.

Otevření legislativního procesu či veřejné hlasování vedlo podle Zakarii rovněž k nárůstu moci lobbistických skupin. Ukazuje se, že voliči se zas tak moc o tvorbu zákonů nezajímají. Kdo má ale obrovský zájem na hlasování každého jednoho poslance, jsou lobbisté. Lobbista ví, který politik "neposlouchá" a politik ví, že mu hrozí nedostatek zdrojů pro příští kampaň. Či naopak přebytek na účtu jeho oponentů. Koncetrované zisky a rozptýlené náklady v akci.

Spojeným státům se dokonce dokázalo i do značné míry dekonstruovat politické strany, tradiční cíl kritiků českého politického systému. Je-li jejich hlavními úlohami výběr stranického kandidáta pro volby a financování jeho kampaně, tak strany v USA do značné míry neexistují. Výsledkem tamního volebního systému, který je silně ovlivněn myšlenkami přímé demokracie, je postup radikálnějších kandidátů do druhého kola a prohloubení osobní závislosti na zájmových skupinách.

___________________________________________________________________

Důvěra v instituce v ČR

Zakaria upozorňuje, že čím má ústavní instituce méně demokratický charakter, tím má vyšší důvěru občanů. To platí i v ČR. Při sledování statistik v dlouhém období bychom zjistili, že nejnižší důvěru mají reprezentativní instituce. Senát, který je vybírán většinovou volbou (dnes ten typ volby dostal sexy název "přímá volba kandidátů") a Poslanecká sněmovna, na niž již mají větší vliv ony proklínané stranické sekretariáty.

O něco vyšší důvěru má obecně vláda, na kterou již ale lidé nemají přímý vliv a sestavuje se na základě sněmovní většiny. (Byť v současnosti již opoziční Senát vládu v důvěře válcuje.) O důvěře, kterou měl prezident by si mohly ostatní instituce jenom nechat zdát. Dokonce i v lednu letošního roku (tedy po podepsání amnestie) měl vyšší důvěru než Sněmovna, vláda i Senát. Jen připomínám, že Klaus byl zvolen na společných schůzích poslanců a senátorů. Tedy dost nedemokraticky a podle mnohých i dost nestandardně. To mu nezabránilo mít dlouhodobě důvěru alespoň dvakrát více občanů, než měly politické vlády (15-30 % vs. 50-70 %).

Ale tady nekončíme. Jakou důvěru mají nepolitické a rozhodně nedemokratické instituce? Členové Bankovní rady České národní banky jsou jmenováni prezidentem, ale nejsou mu odpovědní (prezident je nemůže za normálních okolností odvolat). Jaký to má dopad na důvěru? V současnosti je na 70 procentech. Ústavnímu soudu, který je podobně nedemokratický jako ČNB věří dlouhodobě 60-70 % občanů.

Bude zajímavé sledovat, jak se bude důvěra v prezidenta Zemana pohybovat v porovnání s prezidenty Havlem a Klausem.


___________________________________________________________________

Příliš demokracie

Demokracie není ani zdaleka synonymum pro dobrou vládu. Neměli bychom ale být vůči naší demokracii nepřiměřeně kritičtí. I u nás se demokracie ukázala jako dobrý partner pro ústavní liberalismus a individuální svobodu. A rozhodně to není tak špatné, abychom měli riskovat nástup nějakého autokrata. Na druhou stranu bychom neměli být spokojení příliš. Správný mix demokratických a nedemokratických institucí, jak jej navrhuje Zakaria v závěru své knihy, by mohl být inspirativní pro vytváření politického rámce v budoucnosti.

Neměli bychom zapomínat, že demokratizace demokracie není zaručeným receptem k lepší vládě. Přímočaré a jednoduché argumenty stoupenců demokratizace silně přeceňují schopnosti masy rozhodovat o směřování celé společnosti. Jako kdyby nikdy neslyšeli varování George Carlina: "Nikdy nepodceňujte moc hloupých lidí ve velkých skupinách."

(zdroj)