neděle 15. ledna 2012

Íránská výzva pro antiamerikanisty

Má Írán vojenský jaderný program?

O úsilí Íránu získat jaderné zbraně není třeba příliš pochybovat. Ve zprávě Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) z 8. listopadu 2011 se mimo jiné neobvykle ostře a jasně píše:

"Zatímco některé aktivity popsané v příloze mohou mít jak civilní, tak i vojenské užití, ostatní jsou specifické pro vývoj jaderných zbraní."

Záměr Íránu získat jaderné zbraně byl poměrně zřejmý již od roku 2002, kdy i k překvapení světové veřejnosti (pravděpodobně ale ne západních zpravodajských služeb) přišla íránská zahraniční opozice se zprávou o budování utajovaných jaderných zařízení - zařízení na výrobu těžké vody a komplexu pro obohacování uranu. Jejich existence byla následujícího roku MAAE potvrzena. Protože jedním ze základním principů Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), jejíž je Írán signatářem, je právo na mírové využití jaderné technologie, bylo obtížně vysvětlitelné, proč Írán program tajil. Jako přirozené vysvětlení se jevila a stále jeví snaha o vybudování jaderného programu, který by porušoval režim daný smlouvu NPT mimo radary MAAE. Přes tvrzení mnohých politiků, že problém vývoje jaderných zbraních v Íránu se dá vyřešit jednáním (či popírají vůbec existenci nějakého problému), osm ztracených let, názory akademiků, ignorace rezolucí OSN a nedostatečná spolupráce Íránu s MAAE (která má za úkol kontrolovat plnění NPT) napovídá něco jiného.

Protiproliferační konsensus a embarga

V mezinárodní politice je několik věcí, na kterých existuje velmi široká shoda. Jednou z nich je, že by se neměl zvyšovat počet zemí disponující jadernými zbraněmi. Tento konsensus má svou institucionální (MAAE) i právní (NPT) oporu a nepřehlédnutelným aktérem je i Rada bezpečnosti OSN (pro osvěžení - stálými členy s právem veta jsou USA, RUS, FRA, GBR a CHI, deset dalších křesel rotuje). Právě Rada bezpečnosti přistoupila k íránskému programu "aktivně" a od roku 2006 vydala několik rezolucí. Součástí některých rezolucí byly i ekonomické sankce, které měly Írán odradit od obohacování uranu. Mimo sankcí OSN i vlády jednotlivých zemí (USA,  Japonsko, Izrael, Švýcarsko, EU jako celek, ...) zavedly svá jednostranná omezení v obchodu s Íránem.
Evropská unie se dokonce shodla na totálním zákazu dovozu íránské ropy, které bude nejspíše uplatněno za půl roku a částečně ho podpoří i Japonsko. Situace nekoordinovaně využije i Čína. Přestože Írán ropu určenou pro zablokované trhy nejspíše prodá v Asii, bude to za nižší cenu a jistě to výrazně zhorší již špatný stav íránské ekonomiky.

Do zemí EU jde 18 % íránského ropného exportu. Další grafiku k problematice najdete zde.


Hormuzský průliv

Asi 90 % ropy z Perského zálivu a 17 % celosvětově obchodované ropy procházející úzkým Hormuzský průlivem dělá z tohoto místa možná nejdůležitější "choke point" světa. Írán, po KLDR druhý nejdarebáčtější stát světa, leží na jedné straně průlivu a ovládá většinu klíčových a sporných ostrovů ležících v průlivu, z nichž některé získal více (Velký a Malý Tunb) či méně (Abu Musa) agresivní politikou vůči sousedům na druhé straně zálivu. Přítomnost na těchto ostrovech mu usnadňuje zablokování dopravy v průlivu (o mezinárodně-právních aspektech případné blokády se dočtete zde). Teherán již několikrát deklaroval ochotu a schopnost průliv uzavřít, na což upozorňoval zejména v souvislosti s embargy. Jak by na zablokování průlivu zareagovat svět?

Červeně popsané jsou sporné ostrovy v Hormuzském průlivu, které drží Írán

Strýčku Same, zachraň nás!

Írán nemůže v souladu s mezinárodním právem uzavřít průliv. Kapacity k tomu ovšem má a není důvod předpokládat, že právní stránka věci bude jeho rozhodování ovlivňovat. Když na ekonomický nátlak bude Írán reagovat vojensky, je zde stále místo na jednání? Je představitelný výsledek, se kterým by se spokojily všechny strany? Jak dlouho by tato jednání mohla trvat? Bude Saúdská Arábie a ostatní arabské země v Zálivu ochotny čekat na výsledky jednání? Jak bude reagovat Írán na hrozbu vojenského zásahu ze strany USA/NATO/GCC?
Pokud si realisticky odpovíme na předchozí otázky, zjistíme, že po zablokování průlivu bude vojenský konflikt prakticky nevyhnutelný. Rada bezpečnosti OSN rychle svěří NATO a partnerům mandát k prolomení blokády a omezenému zásahu i na pobřeží Zálivu. Další vývoj je obtížné předpovídat, ovšem je pravděpodobné, že se USA budou pokoušet najít podporu k úderu na jaderná zařízení, zejména těm na obohacování uranu, a že ji dostanou.
Je zcela bez pochyb, že pokud dojde k vojenskému konfliktu, Írán blokádu neudrží a bude v řádu dnů na hlavu poražen. Stejně tak je jasné, že naprostou většinu vojenské síly (a proporčně zcela neodpovídající globální distribuci zájmů v Perském zálivu) bude představovat Pátá flotila Spojených států a že bez účasti (či s proporční účastí) USA by bylo prolamování blokády mnohem delší, komplikovanější a především mnohem dražší pro světovou ekonomiku.