ECON101: O teorii komparativní výhody a obchodu obecně

Dnes je to přesně 100 let od doby, kdy se narodil Milton Friedman, jeden z největších ekonomů a politických myslitelů 20. století. Asi není lepší datum pro první ekonomický text na tomto blogu.

Tento článek popisuje asi nejdůležitejší objev ekonomické vědy, teorii komparativní výhody. Jde navíc o velmi jednoduchý princip, kterého se lidé vždy intuitivně drželi (s výjimkou politiků). Proto může být překvapivé, že byl objeven a formulován až na začátku 19. století Robertem Torrensem a Davidem Ricardem. O komparativní výhodě nevěděl tedy například ani Adam Smith, zakladatel moderní ekonomie, který zemřel roku 1790.

Víte, proč je ekonomická globalizace fajn?

Jedno ze základních pravidel ekonomie je, že pokud spolu dvě osoby dobrovolně obchodují a mají všechny potřebné informace obě na tom vydělají. V reálném světě samozřejmě zřídka platí, že účastníci trhu mají úplné informace, ale dobrá reputace zvyšuje jejich zisky a proto jsou motivováni co nejméně podvádět. Platí tedy, že obě strany obchodují pouze tehdy, když očekávají zisk.

Je tedy důležité pochopit, že trh není tedy místo, kde se hraje hra s nulovým součtem. Zisk jednoho není automaticky ztráta druhého. Statky, které si lidé na trhu vyměňují (rohlíky, mobily, masáže, práci,...) mají svou hodnotu jen v kontextu. Pokud se v Evropě potká Eskymák vlastnící velblouda s Tuarégem vlastnícím kajak (představme si, že je vyhráli v nějaké bizarní multi-kulti tombole s dopravou zdarma), pravděpodobně si výhry vymění předtím, než se vrátí domů. Můžeme se dohadovat jestli Eskymák na směně vydělal více než Tuarég či naopak, ale s konečným stavem byli na tom jistě objektivně oba dva lépe než před směnou. V této souvislosti zajímavým experimentem byl projekt One Red Paperclip (Červená kancelářská sponka). Pokud vás příklady výše nepřesvědčily, vzpomeňte si, jak jste vyměňovali sladkosti o Velikonocích.

Obchod ale není výhodný jen v okamžiku, když jednotliví účastníci trhu dávají statkům různou hodnotu (, jak jsme si ukázali na příkladu Eskymáka a Tuaréga). Lidé se také dokážou obchodem obohatit i v případě že mají stejné preference. To popisuje teorie komparativní výhody. Té se budu věnovat ve zbytku textu. Místo toho ale doporučuji shlédnutí těchto přehledných 2-3 minutových videí na youtube (1, 2, 3) /anglicky s českými titulky/.

Na ostrově žijí jen 2 lidé - Robinson a Pátek. Robinson je lepší než Pátek ve sběru kokosů i chytání ryb. Na první pohled by se mohlo zdát, že není jediný důvod, proč by měl chtít Robinson obchodovat s Pátkem. Robinson může trávit čas sbíráním kokosů a získat jich 6 za hodinu, nebo věnovat celý čas lovu ryb a získat 4 za stejnou dobu. Může se také rozhodnout svůj čas rozdělit v určitém podílu mezi obě aktivity. Pátek dokáže nasbírat 2 kokosy, nebo ulovit 3 ryby. V grafu jsou zaznačeny tzv. hranice produkčních možností, které ukazují, jakou kombinaci statků jsou oba dva schopni vyrobit.

Hranice výrobních možností ostrovní ekonomiky před obchodem.

Robinson má absolutní výhodu ve výrobě kokosů i ryb - dokáže rychleji lovit ryby i sbírat kokosy. Při lovu ryb má ale větší náklady obětované příležitosti než Pátek. Jedna ryba Robinsona stojí 3/2 kokosu. U Pátka tvoří náklady na chycení jedné ryby pouze 2/3 kokosu.
A naopak jeden kokos stojí Pátka 3/2 ryby a Robinsona jeden kokos pouze 2/3 ryby.
Na základě tohoto poznatku si můžeme odvodit, že se Robinson bude soustředit spíše na sběr kokosů a Pátek na rybolov.

Vybavení teorií komparativní výhody si můžeme demonstrovat výhody obchodu na jednoduchém příkladě. Představme si, že Robinson i Pátek chtějí přesně 2 kokosy a zbytek se dojí rybami.
Napřed spolu neobchodují, takže Pátek získává přesně 2 kokosy a žádnou rybu (veškerý svůj čas investuje do sběru kokosů), zatímco Robinson bude mít 2 kokosy a 4/3 ryby (1/3 času investuje do sběru kokosů a 2/3 investuje do lovu ryb).

Zisky z obchodu

Pátek není spokojen a během lezení po kokosovníku objeví teorii komparativní výhody. Nabídne Robinsonovi, že bude celou dobu lovit ryby a potom jich s ním několik vymění za dva kokosy, které bezpomínečně každou hodinu chce. Robinson souhlasí.
Zatímco před obchodem celá ekonomika vyrobila za hodinu 4 kokosy a 4/3 ryby, po obchodu vyrobí 4 kokosy a 11/3 ryby. Těch 7/3 ryby, o které je ekonomika bohatší si mezi sebe Robinson a Pátek rozdělí podle dohody. Je jasné, že cena jednoho obchodovaného kokosu se bude pohybovat mezi 2/3 a 3/2 jedné ryby (tedy mezi hodnotami nákladů obětovaných příležitostí) a naopak. Pokud by byla cena vyšší či nižší, jeden z nich by na obchodu tratil.

Teorie komparativní výhody ukazuje, proč je ekonomická globalizace super záležitost. V obchodu nejsou vítězové a poražení. Oba získávají, i když zisk z obchodu nemusí být nutně spravedlivě (co to slovo znamená?) rozdělen. Globalizace opravdu ničí pracovní místa, jak její mnozí odpůrci hlasitě upozorňují. Globalizace ale i pracovní místa stejnou rychlostí vytváří. Chudé země bohatnou a bohaté také. A pravda, nůžky se mohou rozevírat, ale ti, kteří díky globalizaci přestali trpět hladem, či získali přístup k základní zdravotní péči, nebudou Severu to bohatství závidět a nadávat na vykořisťování.

Měl si Michael Jordan na vrcholu své kariéry sekat svůj trávník?

Teorie komparativní výhody také přináší osobní útěchu. Říká, že i když nejste příliš talentovaní, nejste nikdy pro ekonomiku zbyteční. Absolutní výhodu můžete získávat a ztrácet, ale komparativní výhodu nikdy neztratíte, přestože se může změnit to, v čem spočívá. Ekonom Gregory Mankiw to ve své učebnici Zásady ekonomie dokazuje na příkladu Michaela Jordana (po sportovním důchodu čísla 23 jej nahradil Tiger Woods a Tom Brady). Mankiw předpokládá, že tito sportovci, jsou tak talentovaní, že dokáží svůj trávník posekat rychleji než kdokoliv na této planetě. Měli by si ale sekat trávník sami, nebo by si měli na to měli někoho najmout a jít točit reklamy? Přestože možná nikdy o komparativní výhodě neslyšeli, někdo dostane práci.

ECON101: Kapitoly ze základů ekonomie

Když studujete ekonomii, občas se dozvíte věci, u kterých se stydíte, že jste je již dávno neznali. Sám sebe jsem nepovažoval po maturitě za ignoranta v otázkách hospodářské politiky. Po absolvování kurzů Mikroekonomie 1 a Markoekonomie 1 či Ekonomie práce jsem zjistil, jak strašně jsem se mýlil. Ignorantem jsem byl a samozřejmě podle mnohých měřítek jím stále jsem.

Při pohledu na obsah středoškolské učebnice Ekonomie - Stručný přehled od Jeny Švarcové zjistíme, že podniková ekonomie získala asi třikrát více prostoru než hospodářská politika. Vzhledem k tomu, že v české populaci je více voličů (, kteří rozhodují o hospodářské politice) než manažerů (, kteří rozhodují o podnikové ekonomice) zdá se být to rozdělení disproporcionální.

Proto jsem se rozhodl, že pro svých pár přátel a zároveň pár lidí, které sem odkáže Google, občas napíšu něco o vybraných základních problémech v ekonomie, zejména ekonomické politiky.

Červené, modré a fialové státy

Jako jeden z hlavních nástrojů pro odhadování výsledků bez znalosti průzkumů byly v průběhu primárek tzv. modré a červené státy. Toto rozdělení jsem zmínil již v jednom z předchozích článků o symbolice hlavních politických stran ve Spojených státech a jeho vhodnost pro předpověď výsledků primárek jsem hodnotil na jiném místě.

Mapa států, ze které lze vyčíst, koho státy volily v posledních čtyřech prezidentských volbách. Syté barvy znamenají 4x podporu kandidátovi z jedné strany, mdlé 3:1, voliči ve fialových státech dvakrát podpořili republikána a dvakrát demokrata.

Jak jsem psal již ve výše zmíněném textu, od roku 2000 je s republikány pevně spjata červená barva a s demokraty barva modrá. Jako modré jsou tedy označovány státy, kde má silnou podporu Demokratická strana (například New York) a jako červené státy, kde má pevnou pozici Republikánská strana (typicky Texas). Jako fialové, bitevní (battleground) nebo houpačkové (swing) státy jsou označovány ty, ve kterých nemá ani jedna strana jasnou převahu. Jde tedy o státy, kde se kandidáti utrácejí nejvíce peněz a kterým věnují ve volbách nejvíce pozornosti (zejména Florida a Ohio).

Důležitost fialových států je dána volebním systémem v prezidentských volbách. Pravidlem "vítěz bere vše" se řídí 48 států a Washington, D.C. Pouze v Nebrasce a Maine můžou být hlasy děleny mezi více kandidátů.  Kandidátům tedy může být ukradené, jestli v zaručeném státě vyhrají o 10 nebo 15 procentních bodů ale zajímá je každý hlas na nejisté půdě. Možná si vzpomenete na rok 2000, kdy Bush vyhrál prezidentské volby díky pouhé setině procenta hlasujících Floriďanů a zdánlivě nepodstatnému zlomku celé americké populace. O prezidentovi tehdy rozhodlo 537 hlasů na Floridě a Al Gore se nestal prezidentem, přestože jej volilo více Američanů než jeho protikandidáta.

Každá dlaň na mapě vlevo představuje náštěvu prezidentského či viceprezidentského kandidáta v daném státu během posledních 4 týdnů před prezidentskými volbami 2004. Každý symbol dolaru na mapě vpravo představuje milion dolarů utracených na televizní reklamy ve stejném období.

Rok 2012

Blog  Frontloading HQ vydal před pár dny mapu, která obsahovala volební prognózu skladby kolegia volitelů (sjezdu zástupců států, kteří formálně volí prezidenta). Z mapy vyplývá, že Obama je prozatím favoritem voleb. Ve velkém počtu států ale nemá pozici vůbec jistou, kampaň ještě pořádně nezačala a Romney si zatím ještě nevybral kandidáta na viceprezidenta. Je pravděpodobné, že Romney bude bude spíše získávat než ztrácet. Za předpokladu, že si Romney upevní pozici v Severní Karolíně (15 volitelů) a Missouri (10) se bude zřejmě těžce bojovat o Floridu (29) a Ohio (18), Michigan (16) Virginia (13) a Colorado (9). Romneyho vítězství na Floridě, v Ohiu a Michiganu by stačilo pro rovnost hlasů v kolegiu volitelů. I zisk 4 volitelů z houpačkového New Hampshiru by poté Romneymu zaručil vítězství.

Někdy v budoucnu se vrátím k historickému vývoji červených a modrých států.

Je Mitt Romney Bane anebo Batman?

Amerikou otřásá skandál (teď trochu přeháním). Asi nejočekávanější film letošního roku The Dark Knight Rises (z českého překladu se mi dělá mdlo, podívejte se na ČSFD), závěrečný díl současné batmanovské trilogie, je liberální agitka, která má krátce před prezidentskými volbami poškodit republikánského kandidáta Mitta Romneyho. Alespoň to tvrdí nejposlouchanější moderátor rádiové talk show ve Spojených státech Rush Limbaugh. Limbaughovi připadá extrémně podezdřelé, že hlavní záporák filmu Bane má homonymní jméno jako společnost, kterou Romney spoluzakládal a která stojí za jeho bohatstvím - Bain Capital. Levičácký Hollywood se zase míchá do politiky ovlivňováním tupých diváků cpoucích se popkornem.

 

Liberálové kontrují tím, že jde právě naopak o pro-romneyovskou agitaci. Romneyho životní dráha extrémně bohatého a velmi bílého muže z prominentní rodiny, který zachraňuje obyčejné lidi je bližší osudu Batmana než Banea. A představit si Obamu v Batmanově obleku rozhodně není jednoduché. Amanda Readová upozorňuje, že Batman představuje to, co by Obama označil jako všechno co je špatného se Spojenými státy. Temný rytíř rozhodně není bojovníkem za sociální spravedlnost vedoucí třídní boj. Otázka Batmanova bohatství ale zřejmě bude ve filmu diskutována - viz trailer výše (okolo 0:50).

Spekulace, že jde o konspiraci pravice by ještě mohla nahrávat skutečnost, že vigilantismus (vymáhání práva a potírání zločinu bez opory v právu) je spíše typické pro ultra-pravicové skupiny typu zákon-a-pořádek než pro levičácké hippíky, anarcháče a komunisty. To, že někdo bez oprávnění úřadů loví a vyřizuje to s místními gangstery ne vždy nejhumánnějším způsobem bude spíše imponovat americkým držitelům zbraní než humanistům prostestujícím proti waterboardingu na Guantánamu.

Postava Banea se poprvé objevila v batmanovském světě roku 1993. Je velmi důležitým Batmanovým protivníkem. Že bude jeho postava součástí posledního příběhu Temného rytíře bylo oznámeno v době, kdy byl Romney pouze jedním z mnoha adeptů na republikánskou kandidaturu.

Když jsem si četl část přepisu Limbaughova výstupu, na mysl mi přišel citát ekonoma rakouské školy Murraye Rothbarda:

"Není žádný zločin se nevyznat v ekonomii, což je koneckonců specializovaná disciplína a jedna z těch, kterou by mnozí označili za 'mizernou vědu'. Je ale absolutně nezodpovědné mít hlasitý názor na ekonomické záležitosti a zároveň zůstávat ve stavu nevědomosti."

h/t: someselfishmemes

Newsroom: "Amerika není nejlepší zemí na světě"

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Na HBO se 24. června vysílala první epizoda nového seriálu Newsroom. HBO má mimochodem na svém kontě hned několik oceňovaných seriálů - Hru o trůny a Impérium - Mafie v Atlantic City v současnosti, Vincentův svět a Rodina Sopránů v minulosti a  Temná věž a Američtí bohové snad v budoucnosti.

Synopse Newsroomu nezní příliš zajímavě: "Seriál se točí kolem televizního moderátora, jeho nové výkonné producentky, zaměstnanců redakce a jejich šéfa. Společně se vydávají na vlasteneckou a donkichotskou misi za cílem dělat pravdivé zprávy navzdory překážkám korporátní a obchodní sféry i osobních vztahů."

Že scénář bude silná stránka tohoto seriálu je ale cítit již z prvního traileru (nahoře). Není se čemu divit, právě scénář všech deseti epizod má na svědomí jeden z nejlepších současných hollywoodských scénáristů, Aaron Sorkin. Pro ty z vás, kteří mnoho scénáristů neznají, vězte, že jde o opravdovou hvězdu ukecaných dramat. Sorkin je například držitelem Oscara za nejlepší adaptovaný scénář za rok 2010 (The Social Network) či nominace na letošních oskarech za Moneyball.

V úvodu pilotního dílu moderátorovi v debatě přeskočí a neamericky vynadá Američanům, že se dělí na lůzry a idioty. Co víc, řekne, že Spojené státy již nejsou nejlepším národem na Zemi.

"... v případě, že se jednoho dne dostaneš k hlasovací urně, jsou věci o kterých bys měla vědět a jedna z nich je, že není žádný důkaz podporující tvrzení, že jsme nejlepší národ na světě. Jsem 7. ve schopnosti porozumění textu, 27. v matice, 22. v přírodních vědách, 49. v naději na dožití, 178. v kojenecké úmrtnosti, 3. v mediánu příjmu domácností, číslo 4 v počtu pracujících a číslo 4 v exportech. Vedeme světové statistiky jen ve třech kategoriích: počet uvězněných procent populace, počtu lidí kteří věří, že andělé skutečně existují a výdaji na obranu, přičemž utrácíme více než dalších 26 zemí v pořadí dohromady, z toho je 25 spojenců. Nic z toho samozřejmě není chyba dvacetileté vysokoškolačky, ale stejně, jste bez pochyby součástí nejhorší-tečka-generace-tečka-vůbec. Takže jestli se mě ptáš, co z nás dělá nejlepší zemi na světě, nemám, kurva, tušení o čem mluvíš. O Yosemitském národním parku?" 

Překvapující? Co je na tom pravdy?

První tři čísla (porozumění textu, matematika a přírodní vědy) zřejmě odkazují k výzkumu studentů PISA (Programme for International Student Assessment). Data z roku 2009 řadí v četbě USA na 17. místo (↓ 10), , na 30. místo (↓ 3) v matematice a na 23. místo (↓ 1) v přírodních vědách. Výzkum prováděn v 65 zemích a územích. Šlo vesměs o vyspělé země s vysokou úrovní vzdělání.

Data z roku 2011 o naději na dožití při narození řadí USA na 50. (↓ 1) místo z 221 zemí a území (před USA jsou například i nezemě jako Macao, Guernsey, Jersey,...).

Co se týče kojenecké úmrtnosti, Sorkin se ustřelil pořádně v neprospěch USA. Roku 2011 se USA řadily na 49. místo z 222 zemí a území. (↑ 129).

V mediánu příjmu domácností se USA minulý rok dělilo o druhé a třetí místo s Norskem. Před USA bylo už jen Lucembursko.

USA skutečně v objemu pracovní síly okupuje 4. místo (2011). Před USA je Čína, Indie a Evropská unie.

Loni byly Spojené státy v exportu číslo 3 (↑ 1). Opět je předběhla Čína a Evropská unie.

USA skutečně mají nejvyšší míru uvězněné populace (0,73 %).

Víra v anděly nebyla zřejmě nikdy mezinárodně srovnávána. Je ale pravda, že 75 % Američanů roku 2007 věřilo na anděly. To by byl pravděpodobně jeden z nejvyšších dosažených výsledků v západním světě (možná nejvyšší). Nesmíme ale zapomenout, že andělé jsou vlastní všem abrahámským náboženstvím.

Tvrzení, že USA má zdaleka nejvyšší vojenské výdaje je samozřejmě pravdivé (loni Spojené státy představovaly 41 % světových vojenských výdajů). Pokud jsou data na Wikipedii přesná (čerpají z respektovaného think tanku SIPRI), zemí, která vyrovnává americké vojenské výdaje je 20. Kolumbie. Tvrzení, že na 2.-27. místě jsou všichni, kromě jedné země američtí spojenci není překvapivé. Je potřeba se samozřejmě zeptat, kdo je spojenec a kdo není. O tom, že spojenci USA nejsou KLDR, Írán a Sýrie není potřeba ani chvíli pochybovat. Kdo jiný ale není spojencem? Čína? Rusko? Francie? Hranice mezi spojencem a ne-spojencem je velmi nejasná, ale USA rozhodně nestojí v mezinárodním systému samy. Hlavní postava seriálu nejspíše řadila mezi americké spojence právě i Rusko a Čínu, protože 25. místo tabulky vojenských výdajů obsadil Írán. Na kolik Čínu a Rusko považujete za spojence USA ponechám na Vás.

K prvnímu dílu tohoto seriálu se ještě v příštích dnech vrátím. Po monologu citovaném výše začal mluvit i o tom, proč Spojené státy údajně kdysi byly nejlepší zemí na světě.

Druhou část naleznete zde.
...

Edit: Děj tohoto dílu seriálu se odehrává na přelomu května a června 2010.

Richard Milhous Nixon v popkultuře

Včera si Spojené státy a vlastně i celý svět připomínal čtyřicáté výročí od začátku největšího politického skandálu v amerických dějinách - aféru Watergate. Jen pro připomenutí - ten den byli zatčení "lupiči" navázaní na lidi okolo tehdejšího republikánského prezidenta Nixona v ústředí Demokratické strany. Následné vyšetřování vedlo k odhalení politických soupeřů, diskreditaci protivníků a další špíny řízené přímo z Oválné pracovny. Roku 1974 se Nixon pod velkým tlakem rozhodl rezignovat na funkci prezidenta, načež jej jeho bývalý viceprezident Gerald Ford omilostnil (více na ČT, cs/en wiki, Washington Post). Od té doby získávají sufix -gate mnohé, zejména politické, skandály a kontroverze. Za všechny Irangate, Antennagate, Cablegate, Zippergate, Reutersgate a Climategate.

Areál Watergate, po kterém je skandál pojmenován.

spoiler alert

Aféra Watergate měla mimojiné i ohromné kulturní dopady. Nejznámnější film věnující se aféře, Všichni prezidentovi muži, je podle ČSFD 7. nejlepším americkým filmem roku 1976. Před čtyřmi lety vznikl film Duel Frost/Nixon, který se věnoval sérii interview mezi komikem a moderátorem Davidem Frostem a Nixonem. Film byl adaptací divadelní hry, která byla založena na skutečných rozhovorech z roku 1977, které jsou k naleznutí i na Youtube.

Hoffman a Redford ztvárnili hlavní role investigativních novinářů ve Všech prezidentových mužích.

Právě aféra Watergate zajistila Nixonovi roli ultimátního záporáka v řadě filmů a seriálů a dokonce i v komiksu. V Bobbym (2006) je spojován s válkou ve Vietnamu (Nixon USA z Vietnamu vytáhl). Ve Watchmen (revoluční a geniální komiks /1986-7/ i výborný film /2009/) uzurpuje v alternativní dystopické minulosti moc na několik dalších volebních období. Ve Futuramě v nejedné epizodě také představuje záporáka. Ve Simpsonech je Nixon členem ďábelské Poroty proklatců (společně s vrahem prezidenta Lincolna, pirátem Černovousem, gangsterem Dillingerem či základní pětkou Filadelfie Flyers z roku 1976). Koneckonců i postava Milhouse van Houtena byla pojmenována po Nixonovi, protože to bylo "nejnešťastnější jméno jaké dokázal Matt Groening vymyslet".  V závěru Černýho dynamitu (2009) můžeme Nixona vidět bojovat s nunčaky proti hlavnímu hrdinovi. Ani ve Forrestu Gumpovi se nevzpomíná na Nixona v jeho nejlepších chvílích.  Nemám nejmenších pochyb, že ani Oliver Stone (přítel Huga Cháveze a Fidela Castra) ve svém filmu Nixon (1995) také bývalého prezidenta neukázal v pozitivním světle.

Nixonova podoba ve Futuramě

Kapitolou samou pro sebe by mohly být postavy s maskou Richarda Nixona (Nixon údajně úpatří mezi nejoblíbenější americké halloweenské kostýmy). Ty můžeme najít například v Návratu Temného rytíře (ten byl právě s Watchmen revolučním dílem v žánru komiksu /1986/) na tvářích členů kriminálního gangu, či v epizodě seriálu Městečko South Park na tváři muže, který sexuálně zneužíval drůběž.

"I knew it was you all along, Richard Nixon!"

Richard Nixon zemřel roku 1994 a pravděpodobně nezanechal mezi "obyčejným lidem" odkaz, jaký plánoval. Pokud byste byli Američané s trestuhodnou neznalostí vlastních politických dějin, kteří se občas dívají na televizi a potřebovali byste někoho, kdo by vám na chvíli pohlídal dítě, Richard Nixon by pravděpodobně nebyl vaše první volba. A opatrní byste nejspíš byli i v případě hlídání slepic přes víkend.

Zpět k prezidentským primárkám

Naposledy jsem psal o amerických primárkách skoro na den přesně před dvěma měsíci. Tehdy byl Romney jasně na koni a jediná otázka byla, jestli se náhodou trojici Gingrich, Santorum a Paul nepodaří zablokovat Romneymu cestu k přímé nominaci na konventu strany. Že získá nejvíce delegátů ze všech kandidátů, o tom nebylo sporu, ale scénář, kdy by nedostal polovinu všech delegátů byl reálný.

V primárkách, které se konaly v den, kdy jsem napsal poslední článek (D.C., Maryland, Wisconsin) podle očekávání zvítězil Mitt Romney. O tři týdny později se měla konat sada primárek na východním pobřeží Spojených států - ve státech New York, Pensylvánie, Delaware, Connecticut a Rhode Island. Protože výzkumy ukazovaly na vyrovnané šance dvou nejsilnějších kandidátů v Santorumově rodné Pensylvánii a drtivé vítězství Romneyho v lidnatém New Yorku a ostatních státech, Santorum 10. dubna ukončil kampaň. Gingrich, který výrazně svou kampaň omezil již na konci března, ukončil kandidaturu 2. května a podpořil Romneyho.

Květnovým primárkám a kaukusům již zcela dominoval Mitt Romney. V Indianě, Severní Karolíně a Západní Virginie získal vítězství 8. května, 15. května pokračoval v Oregonu a Nebrasce, 22. května v Arkansasu a Kentucky a květnové tažení ukončil 29. května v Texasu. Ron Paul, jediný kandidát, který zůstal v poli se pravidelně umisťoval na 2. až 3. místě.

Právě v Texasu získal Romney konečně dostatečný počet delegátů, který by mu zajišťoval prezidentskou nominaci.

Pro nominaci potřeboval kandidát získat podporu 1144 delegátů. Romneyho jich teď podporuje 1191.

Volby podle počtu hlasů v okresech.

Volby podle počtu hlasů ve státech.

Volby podle počtu delegátů ve státech.

Závod ke dnu – napravení některých lží a omylů v dokumentu

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Včera večer jsem se rozhodl zajít na akci brněnského Protestfestu. Jak vám nejspíše došlo, jde o partičku radikálně levicových lidí, kteří se snaží zachránit svět před zkázou, kterou má na nás přivolat ďábelský kapitalismus. Lidi, kteří mě znají pravděpodobně ví, že bych šel na akci pod názvem "Co je vlastně v krizi a kdo komu co dluží?“ Krize ekonomická? Politická? Diskuze o krizi legitimity a roli občanské společnosti jen z důvodů pěstování kritického myšlení, trollnálady, či jen proto, abych si během obtížného zkouškového v cizí společnosti trošku zvedl sebevědomí.

Závod ke dnu / Robota

Navnadit pro následnou diskusi nás mělo promítání 80minutového dokumentu Závod ke dnu, který byl ve zkrácené verzi promítán na ČT jako Robota. Na diskusi byli pozvání levicový politolog z FSS MU Ondřej Císař, hippík Jakub Patočka a anarchokomunista Ondřej Slačálek. Podle složení bylo zřejmé, že organizátoři neusilovali o kritickou diskusi o základních tezích dokumentu, ale spíše intralevicovou debatu o partikuláriích.

V roli expertů ve filmu byli levicový filosof Václav Bělohradský, levicový sociolog, environmentalista, politolog, socioekonom, vysokoškolský profesor a publicista Jan Keller, favoritka KSČM a levicová ekonomka na VŠE Ilona Švihlíková a levicový rozvojový ekonom Tomáš Tožička. Jako hosta označují na plakátu marxistického ekomoma Richarda Wolffa. I zde jde vidět, že jde o "dokument s názorem", nikoliv o představení problému z různých pohledů. Film se točí především kolem nezaměstnaných v jedné jesenické vesnici, kde byla zavřena dlouhodobě prodělečná pobočka OP Prostějov. V následujících odstavcích se ale budu věnovat oněm expertům ve filmu.

Bělohradský, luddité a Obama 

Celý dokument začíná meditativními futuristickými a do značné míry prázdnými hnědými proudy z úst Bělohradského (pokud nyní mluvím o hnědých proudech, mluvím o Bělohradského názorech na cokoliv, nejen na fašismus). Na to řekne první neuvěřitelnou hovadinu filmu, totiž že stroje můžou za to, že lidé ztrácejí práci. Na jeho obranu je možné říct, že podobnou blbost jsme mohli slyšet nedávno i od nejmocnějšího muže planety. Pokud si někdo nemyslí, že luddité, Obama a Bělohradský jsou ekonomičtí analfabetové, jsou dvě stě let za ekonomy. Zřejmě si neuvědomují, že pokud by ta teze byla pravdivá, již dávno bychom byli bez práce všichni. Více například zde.

Obama se domnívá, že smartphony způsobily nezaměstnanost formanů,
obsluhy telegrafů, telefonních přepojovatelek a dalších.

Švihlíkové pohádka o Henrym Fordovi a efektivnostní mzdy

Illona Švihlíková se zase rozhodla šířit mýtus Henryho Forda. Co se v tomto příběhu tvrdí? Že Ford zvýšil na začátku roku 1914 mzdy svých zaměstnanců na dvojnásobek, aby si mohli koupit jeho auta, což mělo vést k dalšímu rozvoji podniku. Pěkná pohádka, kterou sám Ford pomáhal šířit. Jak to ale bylo ve skutečnosti?

V první řadě zaměstnanci pro Fordův podnik nepředstavovali velkou klientelu. V roce 1913 měl Ford 14 000 zaměstnanců, ale vyrobil 170 000 aut. Pokud se zamyslíte nad tím, jak dlouho by musel dělník na auto šetřit, jak často si kupoval nové a kolik jich jezdilo kolem první světové války v USA po silnicích, dojdete k závěru, že nešlo o žádná závratná čísla.

Jaký důvod měl tedy Ford na zvýšení mezd zájem? Řekněme, že nemusel být super humanista (btw. o jeho oslabeném humanismu nám může něco napovědět například vydávání antisemitistické literatury, včetně Protokolů sionistických mudrců). Není obtížně najít i pragmatický důvod. Tomu důvodu se říká efektivnostní mzda - mzda vyšší, než rovnovážná.

Jaké následky může mít za určitých okolností mít vyšší než rovnovážná mzda dopady?

• Snížení fluktuace zaměstnanců – přestože měl Ford stálý stav 14 000 zaměstnanců, každý rok se u něj protočilo přes 52 000 (!) zaměstnanců. Uvažujte náklady na nábor a zacvičení či neefektivitu nových zaměstnanců a dojde vám, proč se mu může vyplatit radikální zvýšení mzdy oproti konkurenci. Toto byl zřejmě hlavní důvod, proč Ford do toho šel.
• Zvýšení pracovní morálky  – při vysoké mzdě než rovnovážné, jsou pracovníci více motivovaní si své místo udržet, pracují tvrději. Náklady příležitostí při ztrátě zaměstnání v případě mimořádně vysoké mzdy jsou také mimořádně vysoké.
• Lákání kvalitních pracovníků  – také kvalitnější pracovníci usilují o místa ve firmě, která nabízí vysoké mzdy. Ti se navíc také v takové firmě udrží.
• Za Forda mohla dávat smysl také "nutriční teorie". Bohatější zaměstnanec si může dovolit lepší stravu a lepší zdravotní péči. Lepší zdravotní charakteristiky vedou k lepším pracovním výkonům a snižují absenci. Tento argument dnes ve vyspělých zemích není možné užít. Vliv mzdy na zdraví je marginální (více Mankiw nebo Wiki).

Je zcela nezbytné upozornit, že efektivnostní mzdy nefungují za každých okolností a zároveň, že jim současní manažeři rozumí a užívají jich. Zároveň, k nepotěšení levičáků, efektivnostní mzdy vedou podle učebnic ekonomie k růstu nezaměstnanosti (byť se musím přiznat, že sám tomu mechanismu nerozumím a doufám, že mi jej někdo dole v diskusi vysvětlí).

Henry Ford je držitelem Velkého kříže Řádu německé orlice. Toto ocenění získal  od Hitlera za
antisemitskou publikační činnost a zařadil se mezi velikány své doby jako třeba
Benito Mussolini, Jozef Tiso či Francisco Franco. Já bych o takovou společnost nestál.

Sportovec Keller

Sociolog, environmentalista, politolog, socioekonom, vysokoškolský profesor a publicista Jan Keller vyjádřil v dokumentu své prapodivné názory na pozici sportovců v ekonomicky vyspělých zemích. Keller to vysvětluje teorií lidského kapitálu. Tvrdí, že sportovci jsou pro společnost symbolem výborné akumulace lidského kapitálu a dává je do opozice k nezaměstnaným (, které podle něj společnost vidí jako lidi, kteří neakumulovali dostatek lidského kapitálu). Kvůli této koncetraci lidského kapitálu jsou vzorem pro zaměstnance, jak by měli sami na sobě pracovat. Toto jim má dle Kellera zaručovat vysoké platy.

Já se přiznám, že nerozumím, jak souvisí bytí vzorem pro zaměstnance s výší mzdy. Podle mě mají sportovci vysoké platy, protože vyprodávají stadiony. Z toho jsou odvozeny mzdy za účast na sportovních kláních, příjmy z reklam apod. A proč vyprodávají stadiony? Spíše bych se ptal antropologů a sociobiologů, než sociologa, environmentalisty, politologa, socioekonoma, vysokoškolského profesora a publicisty.

Sociolog, environmentalista, politolog, socioekonom, vysokoškolský profesor a publicista
Jan Keller předvádí svůj lidský kapitál. Skutečná kalokagathia.

Tožičkovy úvěry

Co se týče Tožičky, nemám pocit, že by řekl něco tak provokativně hloupého jako například Bělohradský. S ním mám spíše hodnotový problém. Tožička v jedné části dokumentu tvrdí, že by měly na trhu existovat určité preferované skupiny aktérů (zaměstnanci), kteří by měli zvláštní podmínky při nákupu podílu ve firmách a ty by měly být podporovány státem např. kofinancováním úvěrů.

Otázkou je, proč mají velké firmy nižší úvěry. Je to především proto, že banky v ně mají vysokou důvěru. Pokud je to proto, že některé firmy banky dokonce vlastní (jak tvrdí Tožička), těžko poté mluvit o skutečných úvěrech, daná firma prostě čerpá ze svých vlastních zdrojů, se kterými operuje jen poněkud odlišným způsobem.

Opravdu si ale myslíte, že by se z veřejných peněz (z peněz, které se od vás na tuto politiku musí vybrat navíc/méně na daních) měly podporovat riskantní půjčky? Já si myslím, že by tomu tak být nemělo. Tožička zřejmě ano.

Důvěryhodný management podle Tožičky. Odvaha jim rozhodně nechybí.

Ďábel je v detailech, vlku

Do sestřihu pro Českou televizy se nedostal "hostující" marxista Wolff, ale jeho tvrzení byla zajímavá, až pro mě neuvěřitelná. Když mi přítel na telefonu během přestávky mezi promítáním a debatou z důvěryhodných zdrojů potvrdil, že reálné mzdy (tedy mzdy očištěné o inflaci) ve Spojených státech od 70. let nerostly, ba možná i dokonce klesaly, musel jsem vymyslet způsob, jak z této neočekávané a nepříjemné situace ven. Po chvíli dezorientace jsem si vzpomněl na kurz makroekonomie a na problémy při výpočtu inflace. Vy, kteří jste podobný kurz neabsolvovali, ani jste tomu nevěnovali čas při samostudiu, vězte, že existuje několik metod výpočtu inflace. Každá vám dá dost odlišné výsledky, nedá se říct, že některá metoda by byla lepší či horší. Nejčastěji se prostě používá ta, která nejvíce potvrzuje vaši tezi. To samé nejspíše udělal Wolff.

Poté jsem oprášil i čerstvě pozapomenuté znalosti z ekonomie práce, že odměny za práci nejsou tvořeny jen mzdami, ale také benefity (pojištění aj.). O tomto ale lépe a podrobněji ve videu níže. 

Wolff navíc tvrdil, že ten rostoucí rozdíl mezi produktivitou a reálnými mzdami představuje čistý zisk pro majitele firmy. Domnívám se, že to není pravda. Kromě výše zmíněných faktorů a financování výzkumu a vývoje může IMHO tu mezeru plnit daňová politika, ekologická a bezpečnostní regulace a jistě celá řada dalších věcí, které nejsem schopen právě vymyslet. Tyto faktory neovlivňují produktivitu práce, ale zároveň negativně ovlivňují efektivitu trhu. K celé problematice reálných mezd a produktivity dále například Gregory Mankiw či Russel Roberts.

Volební mapy + Co čekat v D.C., Marylandu a Wisconsinu

Na úvod přináším mapku, která popisuje současnou situaci, podle vítězství ve státech (podle počtu získaných hlasů, nikoliv delegátů)

Tmavě odstíny barev znázorňují vítězství kandidátů do superúterý včetně (Romney - oranžová, Santorum - zelená,
Gingrich - fialová), světlé odstíny pak vítězství v období mezi superúterým a dneškem (včetně Paulových žlutých Amerických Panenských ostrovů).

__________________

Nyní stejná mapa, která znázorňuje vítězství podle okrsků. Za pozornost stojí např Ohio, kde Santorumovi nebylo moc platné vítězství ve většině okrsků.

Oranžová - Romney, zelená - Santorum, fialová - Gingrich, žlutá - Paul

__________________

Další mapa ukazuje srovnání modrých a červených států, s průběžnými výsledky voleb. Předpoklad je, že modré státy (tedy ty státy, které tradičně v prezidentských volbách podporují demokrata) budou volit umírněného Romneyho, kdežto červené státy (státy, které tradičně v prezidentských volbách podporují republikána) konzervativního Santoruma či Gingriche. Fialové státy (tedy státy, kde je situace v rámci posledních čtyřech prezidentských voleb vyrovnaná) budeme ignorovat.

Modrá barva - modrý stát, zvítězil Romney; oranžová - červený stát, zvítězil Romney;
červená barva - červený stát, kde vyhrál Santorum nebo Gingrich; zelená barva - modrý stát, kde zvítězil Santorum

Můžeme vidět, že používání modrých a červených států jako analytického nástroje není úplně dokonalé. Je ale možné najít ve výjimkách nějaké pravidlo? Minimálně v případech Idaha, Wyomingu a Arizony (ty oranžové státy na západě) ano. V těchto státech je silná mormonská minorita. Mormoni patří mezi nejkonzervativnější (čti nejrepublikánštější) voliče a jsou politicky aktivní. Přesto, pokud soupeří o stranickou nominaci mormon (tedy Romney), podpoří ho raději než konzervativnějšího protikandidáta. Oranžový stát na východním pobřeží je Virginie. Zde se kvůli nesplnění podmínek pro zápis na kandidátní listinu nezúčastnili Santorum ani Gingrich volby. Santorumovo vítězství v lehce modré Iowě bylo velmi těsné, poprvé byl dokonce vyhlášen vítězem Romney, po přepočtu byl ale nakonec za vítěze označen Santorum. Minnesotu a Aljašku, poslední státy, které odporují mému předpokladu, není možné jednoduše vysvětlit.

__________________

Nyní krátce k dnešním primárkám. Budou se konat tři - ve Washingtonu, D.C., sousedním Marylandu a Wisconsinu.

Wisconsin je oranžový a Maryland zelený. Washington, D.C. je stísněn mezi Marylandem a Viginií.

Pokud by byl D.C. byl stát a ne federální distrikt, by byl ze všech států nejmodřejší. Podobně Maryland patří mezi bezpečně modré státy. Určité naděje má Santorum jedině ve Wisconsinu, který má blíže třeba blíže k typicky fialovým státům jako Florida či Ohio, než třeba právě k Marylandu.

Červený útvar je celý Washington, D.C. Vodní plocha na  východě je zátoka Chesapeake.
Je viditelná i na větší mapách výše.

Podle průzkumů bude Romney v Marylandu získá okolo 50 % hlasů. Santorumovy zisky se odhadují zhruba na polovinu Romneyho výsledku. Odhady z D.C. jsem nenašel, ale domnívám se, že by zde mohlo být vítězství Romneyho ještě výraznější. Ve Wisconsinu měl na konci února měl drtivou převahu Rick Santorum (odhady mu přisuzovaly až 51 % hlasů), ale časy se změnily. Podle posledních odhadů by měl dostat Romney 39-43 % hlasů, druhý Santorum 31-36 %. Konečné výsledky se dozvíme během zítřka.

Jih, středozápad, Pacifik a Karibik aneb Tři týdny poté

Kvůli solidnímu vytížení ve škole jsem neměl moc času doplňovat výsledky amerických primárek a kaukusů. Pro ty, co sledují americké volby výhradně na mém blogu tedy dopřeji větší update výsledků. Nic moc víc.

Jak již z názvu vyplývá, primárky a volební shromáždění se konaly ve čtyřech regionech. S jistou mírou tolerance je možné státy a zámořská území rozdělit na jižanské (Alabama, Mississippi, Louisiana), středozápadní (Kansas, Illinois)  pacifické (Severní Mariany, Guam, Havaj, Americká Samoa) a karibské (Americké Panenské ostrovy, Portoriko)

Kansas (10. března)

Volby v Kansasu byly první, které rozdělovaly delegáty a kde získal Rick Santorum získal
nadpoloviční většinu hlasů. Celkově první takto drtivé vítězství zažil Santorum v Missouri.

Guam (10. března)

Kaukusy na Guamu ovládl suveréně Mitt Romney. Přestože šlo o velmi malé volby,
příspěvek devíti delegátů na Konvent strany není zanedbatelný.

Severní Mariany (10. března)

Podobně přesvědčivého výsledku jako na Guamu dosáhl Romney i v Severních Marianách.

Americké Panenské ostrovy (10. března)

Na Panenských ostrovech podle počtu hlasů poprvé zvítězil Ron Paul. Vzhledem k atypicikému způsobu hlasování
mu to nebylo mnoho platné. Delegáti, kteří přislíbili Paulovi podporu byli roztříštění, zatímco Romneyho
koncentrovaní do tří delegátů. Ostatní, kteří se před volbou nezavázali, po volbě přislíbili podporu Romneymu.

Alabama (13. března)

Alabama byl jedním ze států, kde by sám o sobě nemohl mít Romney šanci, přesto nebylo vyloučeno, že by byl nakonec tím třetím, kdo se směje. Výzkumy, které se konaly dva dny před volbami předpovídaly pořadí Romney, Gingrich, Santorum, Paul, pričemž všichni první tři se pohybovali mezi 29 a 31 procenty. Nakonec konzervativní voliči zřejmě taktizovali a podpořili Santoruma proti Gingrichovi.

Mississippi (13. března)

Situace v Mississippi byla analogická situaci v Alabamě. Zde dokonce Romneymu dávaly průzkumy ještě větší šanci.
Nakonec byl Romney poražen oběma hlavními konzervativními kandidáty, ale přesto si dokázal pravděpodobně
zajistit větší počet delegátů pro Konvent, než jeho soupeři.

Havaj (13. března)

Další tichomořské a bezproblémové vítězství pro Mitta Romneyho.

Americká Samoa (13. března)

Nenechte se mást číslem 6, Romney získal o něco více hlasů. V Americké Samoe se rozhodovalo kolektivně,
ale ne zcela jednomyslně. O devíti delegátech, ne zcela formálně (delegáti jako v mnoha dalších volbách nejsou přímo vázáni volit kandidáta, za kterého byli zvoleni) rozhodlo pouhých asi 70 lidí. Větší vliv na výsledky republikánských primárek nemá žádný jiný prostý volič než Samoan. Americká Samoa a Havaj završily Romneyho dominanci v Pacifiku.

Portoriko (18. března)

Výborného výsledku dosáhl Romney opět v Portoriku, kde získal všechny hlasy, které se rozdělovaly ve volbách.
Romney nemůže očekávat podporu jediného delegáta, jednoho z trojice zástupců Portorika v Republikánské národní radě.

Illinois (20. března)

Primárky v lidnatém Illinois podle očekávání vyhrál opět Mitt Romney.  Protože se ale vítězství počítají na delegáty a nikoliv na státy i zde byl pro Mitta Romneyho důležité zvítězit dostatečným rozdílem.

Lousiana (24. března)

Pro změnu drtivé vítězství si užil Santorum v Louisianě, kdy mu chybělo pouhý procentní bod do překonání hranice
poloviny odevzdaných hlasů. Romney zvítězil pouze v jediném okresu (zde zvanými farnosti/parishes) - New Orleans. Upozorňuji, že v některých volbých není počet delegátů konečný. Zejména je to pravda v Louisianě, kde se bude celkem rozdělovat 46 delegátů. Není pochyb o tom, že Santorum si ještě významně polepší.