Zakaria: Budoucnost svobody

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Se svým spolubydlícím jsem udělal výborný obchod. Za půjčku Fukuyamova Konce dějin a Huntingtonova Střetu civilizací jsem dostal nepoměrně tenčí knihu Budoucnost svobody od jednoho z nejvlivnějších současných politologů Fareeda Zakarii. 

Zakariova kniha upozorňuje na vztah demokracie či demokratizace a svobody. Na rozdíl od mnohých aktivistů a politiků odmítá být nekritickým fanouškem demokratického zřízení a varuje, že demokracie nezřídka přináší trpčí plody než režimy nedemokratické. Zároveň upozorňuje na to, co dělá některé nedemokratické režimy "lepšími" než režimy demokratické.

Fareed Zakaria (zdroj)

Demokracie a/vs. svoboda

Co vlastně máme rádi na demokracii? Jde o samotný fakt, že 51 % populace můžeme vnutit svou vůli celé společnosti? Nebo že o našem životě rozhoduje jiná většina? To totiž společně s minimální svobodou slova, svobodou shromažďování a existencí oficiální opozice, jsou postačující předpoklady pro označení zřízení za demokratické.

Domnívám se, že co většina z nás má skutečně ráda na demokracii je to, co Zakaria nazývá ústavní liberalismus. Mezi nejdůležitější prvky ústavního liberalismu podle Zakarii patří vláda zákona, právo na soukromé vlastnictví, oddělení jednotlivých složek moci (zákonodárná, výkonná, soudní), a svoboda projevu a shromažďování. Údajné největší ctnosti demokracie nemají ve skutečnosti s demokracií nic společného a do značné míry jsou vůči ní v opozici.

Jaké tedy existuje napětí mezi ústavním liberalismem a demokracií? Zatímco smyslem demokracie je koncentraci a užití moci, jádrem ústavního liberalismu je o omezení moci. Nadšení zastánci demokracie můžou požadovat hlasování všech o všem. Jedno náboženství pro všechny (popř. jeho úplný zákaz), výčet povolených sexuálních praktik, pravidelné hony na etnické nebo náboženské menšiny, znárodňování a kolektivizace či likvidace třídních nepřátel, to vše může být čistě výsledkem demokratické volby. A právě naopak, osobní a ekonomické svobody mohou být chráněny liberálními autokraty.

V době prvního vydání Zakariovy knihy (2003) nebylo pro běžného čtenáře žijícího na Západě napětí mezi demokracií a ústavním liberalismem zcela zřejmé. Ve všech zemích byly tyto charakteristické prvky "západního stylu vlády" pevně spojeny. Termín liberální demokracie, s jehož realizací v jejich národní politice měli všichni zkušenost působil jako pleonasmus. A přestože reálný svět měl zkušenost s neliberálními demokraciemi (např. Venezuela) i (relativně) liberálními autokraciemi (např. Hongkong), tato slovní spojení mohla znít jako nesmysly.

Dva roky od začátku Arabského jara a s růstem protiislámských sentimentů si širší veřejnost víc než kdy předtím uvědomuje, že vztah mezi svobodou a demokracií není jednoduchý. A že volba pro demokracii nemusí být volba pro svobodu.

Hugo Chávez nebyl jen další latinskoamerický diktátor.
Volby a hlasování vyhrával i regulérně. (zdroj)

___________________________________________________________________

Causa Sýrie

S podporou demokracie v zahraničí bychom tedy měli zacházet opatrně. O jak nepříjemnou volbu mezi svobodou a demokracií může jít si můžeme doložit na dnešní Sýrii. Pokud tedy máme skutečný zájem o zlepšení života lidí v této zemi, musíme si stanovit priority. Chceme-li podpořit demokratizaci Sýrie, pravděpodobně je správnou volbou podpora rebelů. Pokud nám jde o svobodu všech syrských občanů, měli bychom vážně věnovat otázce, jestli není náhodou současný prezident Bašár Asad náš člověk. Skutečnost, že jej podporují například menšinoví křesťané (10 % populace), by tomu mohla nasvědčovat.

Situace je samozřejmě v mnohem složitější. S rostoucí délkou konfliktu se snižuje pravděpodobnost, že se v příštích dekádách znesvářené skupiny usmíří. Zároveň je ve hře bezpečnost Izraele (Asad podporuje libanonský Hizballáh, na druhou stranu nová islamistická vláda může být ještě horší), vliv Íránu na Blízký východ, stabilita Libanonu,...

Demokracie? Možná. Svoboda? Sotva. (zdroj)

___________________________________________________________________

Přímo, průhledně a bez politických stran

Zakaria ovšem nekončí kritikou u demokracie tím, že varuje před demokraticky zvolenými tyrany. Podle autora americká zkušenost dokazuje, že otevírání a demokratizace vlády vedla k dramatickému poklesu důvěry v celý systém.

Ačkoliv se dává za vzor země s přímou demokracií prakticky jen Švýcarsko (, které Zakaria považuje za historickou výjimku), existují i jiné státy, které prvky tohoto stylu vládnutí byly extenzivně užívány. V knize je nejvíce prostoru věnováno Kalifornii. Kalifornie se na přelomu tisíciletí, po 30 letech experimentování s přímou demokracií, dostala do situace, kdy neuvěřitelných 85 % rozpočtu bylo rozděleno na základě referend, což naprosto paralyzovalo vládnutí a paradoxně podkopalo důvěru v politiky. Zatímco politici si kdysi zvládli zachovat zdravý rozum, kalifornský lid si začal vládnout přímo a zcela nezodpovědně. Samozřejmě, že i tento příběh má své vítěze - ty lidi, kteří přestali korumpovat politiky a začali prosazovat pomocí zákonodárných iniciativ a propracovaného marketingu své zájmy v referendech.

Otevření legislativního procesu či veřejné hlasování vedlo podle Zakarii rovněž k nárůstu moci lobbistických skupin. Ukazuje se, že voliči se zas tak moc o tvorbu zákonů nezajímají. Kdo má ale obrovský zájem na hlasování každého jednoho poslance, jsou lobbisté. Lobbista ví, který politik "neposlouchá" a politik ví, že mu hrozí nedostatek zdrojů pro příští kampaň. Či naopak přebytek na účtu jeho oponentů. Koncetrované zisky a rozptýlené náklady v akci.

Spojeným státům se dokonce dokázalo i do značné míry dekonstruovat politické strany, tradiční cíl kritiků českého politického systému. Je-li jejich hlavními úlohami výběr stranického kandidáta pro volby a financování jeho kampaně, tak strany v USA do značné míry neexistují. Výsledkem tamního volebního systému, který je silně ovlivněn myšlenkami přímé demokracie, je postup radikálnějších kandidátů do druhého kola a prohloubení osobní závislosti na zájmových skupinách.

___________________________________________________________________

Důvěra v instituce v ČR

Zakaria upozorňuje, že čím má ústavní instituce méně demokratický charakter, tím má vyšší důvěru občanů. To platí i v ČR. Při sledování statistik v dlouhém období bychom zjistili, že nejnižší důvěru mají reprezentativní instituce. Senát, který je vybírán většinovou volbou (dnes ten typ volby dostal sexy název "přímá volba kandidátů") a Poslanecká sněmovna, na niž již mají větší vliv ony proklínané stranické sekretariáty.

O něco vyšší důvěru má obecně vláda, na kterou již ale lidé nemají přímý vliv a sestavuje se na základě sněmovní většiny. (Byť v současnosti již opoziční Senát vládu v důvěře válcuje.) O důvěře, kterou měl prezident by si mohly ostatní instituce jenom nechat zdát. Dokonce i v lednu letošního roku (tedy po podepsání amnestie) měl vyšší důvěru než Sněmovna, vláda i Senát. Jen připomínám, že Klaus byl zvolen na společných schůzích poslanců a senátorů. Tedy dost nedemokraticky a podle mnohých i dost nestandardně. To mu nezabránilo mít dlouhodobě důvěru alespoň dvakrát více občanů, než měly politické vlády (15-30 % vs. 50-70 %).

Ale tady nekončíme. Jakou důvěru mají nepolitické a rozhodně nedemokratické instituce? Členové Bankovní rady České národní banky jsou jmenováni prezidentem, ale nejsou mu odpovědní (prezident je nemůže za normálních okolností odvolat). Jaký to má dopad na důvěru? V současnosti je na 70 procentech. Ústavnímu soudu, který je podobně nedemokratický jako ČNB věří dlouhodobě 60-70 % občanů.

Bude zajímavé sledovat, jak se bude důvěra v prezidenta Zemana pohybovat v porovnání s prezidenty Havlem a Klausem.


___________________________________________________________________

Příliš demokracie

Demokracie není ani zdaleka synonymum pro dobrou vládu. Neměli bychom ale být vůči naší demokracii nepřiměřeně kritičtí. I u nás se demokracie ukázala jako dobrý partner pro ústavní liberalismus a individuální svobodu. A rozhodně to není tak špatné, abychom měli riskovat nástup nějakého autokrata. Na druhou stranu bychom neměli být spokojení příliš. Správný mix demokratických a nedemokratických institucí, jak jej navrhuje Zakaria v závěru své knihy, by mohl být inspirativní pro vytváření politického rámce v budoucnosti.

Neměli bychom zapomínat, že demokratizace demokracie není zaručeným receptem k lepší vládě. Přímočaré a jednoduché argumenty stoupenců demokratizace silně přeceňují schopnosti masy rozhodovat o směřování celé společnosti. Jako kdyby nikdy neslyšeli varování George Carlina: "Nikdy nepodceňujte moc hloupých lidí ve velkých skupinách."

(zdroj)

Polandball STRONG!

Jako u spousty lidí trpících prokrastinací, nejčastějším způsobem jak zabíjet čas, je prohlížení internetových memů. Pro mě, jako studenta mezinárodních vztahů, existuje i jeden, který dokáže částečně plnit i vzdělávací funkci. Mám na mysli Polandball. Jde o sérii komiksů, ve které jsou popisovány problémy a vztahy mezi zeměmi, Všechny státy jsou představovány tzv. countryballs - koulemi zbarvenými podle státních vlajek jednotlivých zemí. Podle názvu se dá odhadnout, že často je hlavním hrdinou právě Polsko.

Svět Polandballu (v plném rozlišení zde)

Vývoj

Polandball vznikl roku 2009 na Krautchanu, německé obdobě populárnějšího 4chanu. Postupně se rozšiřoval na další fóra i přes Facebook. V současnosti má Polandball na Facebooku přes 26 tisíc fanoušků. Nejstarší komiksy se soustředily především na komplikovaný vztah Polska k Rusku a Německu. S rostoucí popularitou memu se stává čím dál častěji, že Polsko se ve stripech vůbec neobjevuje.

Zahrnutím všech zemí světa však zvětšování počtu účastníků neskončilo. V současné době v komiksech vystupuje často i Evropská unie, mezinárodní organizace či nestátní aktéři. Nedávno jsem dokonce setkal i s mezinárodní organizací vzniklou ve světě Polandballu (C.A.C.T.), která bojuje proti nástrojům pro tvorbu kruhů. Většina kreslířů si holt na symetrii nikdy nepotrpěla.

Polandball nakonec začal expandovat i mimo politiku a na FB začala vznikat celá řada spin-offů. Takže se můžeme setkat i s kulatou variantou internetu nebo pekla. Zvláště Hellball bude zajímavé sledovat, protože dosud se tam objevoval řádně morbidní humor.

V červenci 2012 doplnily svět kolem tohoto memu také noviny Polandball News, které můžete najít i vpravo v mém blogrollu. Zatímco většina vytvořených stripů je fikcí, na PbN doplňují zprávy ze skutečného světa komiksem. Samozřejmě ve stylu Polandball.

(zdroj)

Hlavní prvky

Jedním ze dvou hlavních znaků komiksu je mizerná angličtina. To otevírá dveře pro tvorbu spoustě lidí, kteří anglicky neumí dokonale. Neznamená to však, že by polandballovská angličtina neměla žádná pravidla. Existuje několik vazeb, které se velmi často v jednotlivých stripech ukazují. Pravděpodobně nejstarší a nejpopulárnější je forma "X cannot into Y", původně vyjadřující polskou frustraci, že "Poland cannot into space". V této špatné angličtině jsou psány i komentáře na Facebooku u jednotlivých dílů.

Druhým a rovněž "demokratizačním" prvkem celého komiksu jsou velice nízké nároky na grafickou či uměleckou část komiksu. V podstatě jediné co k nakreslení jednoho stripu potřebujete je grafický editor (třeba i MS Paint) a nástroje tužka a vyplnit. Tělo countryballu se v podstatě skládá jen z (víceméně) kruhu, dvou očí a barev vlajky. Že to zvládnu i já můžete vidět v záhlaví této stránky.

Zatímco lámaná angličtina zůstává víceméně pravidlem, někteří nadanější fanoušci a tvůrci Polandballu si dávají při kreslení komiksů opravdu záležet. Nejlépe byly ztvárněny Byzanc, Chorvatsko, Írán nebo Kuba. Začínající český autor a nový admin facebookové stránky Czechball vydal toto pondělí jeden z nejlépe zpracovaných stripů vůbec.

(zdroj)

Charakteristiky countryballs

Polandball má celou řadu zajímavých prvků. V první řadě, ne všechny countryballs mají ve skutečnosti tvar míče. Izrael je ztělesňován, na počest židovské fyzice, hyperkrychlí, Kazachstán je z nějakého důvodu cihla, Singapur (často přejmenován na Tringapur) má tvar trojúhelníku a v poslední době bývá často používán jako hrot kopí. Atypická vlajka Nepálu bývá použita jako záminka pro stvoření nebezpečného monstra.

Zároveň mají jednotlivé koule určité atributy. Seriózní Velkou Británii najdete většinou s cylindrem a zlatým monoklem, zatraceně cool Spojené státy se slunečními brýlemi, "badass" Finsko nosí u sebe nůž a lahev vodky, Polsko má prohozené barvy a operuje se záchodovým zvonem a Francie drží v rukách buď bagetu nebo bílou vlajku.

Komiksy také hodně hrají na stereotypy a odkazují na národní ambice a tragédie. USA jsou arogantní a slabé v geografii, Německo (či spíše jeho sousedé) mají problém se vyrovnat s nacistickou minulostí,  Polsko se ukazuje jako hrdý nekvalifikovaný dělník pracující pro Velkou Británii, Lotyšsko pořád mluví o bramborách, Nizozemsko je na drogách, Francie odmítá mluvit jiným jazykem než francouzštinou a Estonsko chce být počítáno mezi severské země.

Countryballs členských zemí NATO. Česko se vyskytuje
na tomto obrázku hned dvakrát. Jednou jako voják,
podruhé jako fotka v Playballu. (zdroj)

Vzdělání

Rovněž existuje celá řada polandballovských stripů, popřípadě i seriálů, které shrnují a vysvětlují nějaké dějinné období. K dohledání je například seriál o dějinách Spojeného království, nacistického Německa, Åland, Evropy jako celku a celá řada dalších. Pokud se třeba chcete dozvědět něco o stereotypech které panují mezi státy USA, klikněte zde.

Kde číst/sledovat/hledat

Nejjednodušší cestou, jak sledovat nové komiksy je asi sledování skupiny POLANDBALL na Facebooku. Pokud trávíte čas na Redditu, pak hledejte zde. Velkou zásobu komiksů, byť velmi kolísavé kvality, najdete i na Know Your Meme.

Mimochodem... Poland can into space.

Je Dennis Rodman novým Kissingerem?

Slíbil jsem si, že napřed musím vyvěsit druhý díl seriálu o kouření v restauracích, ale některé zprávy jsou příliš  bizarní na to, aby mohly být ignorovány. Jako například ta, že Dennis Rodman se vydal na soukromou "diplomatickou" cestu do Severní Koreje. Přestože to zní jako synopse k absurdní komedii, skutečně se to stalo.

Nepravděpodobná dvojka

Důvodů, proč mi ta situace připomíná Monty Pythony, je více. V první řadě cokoliv, co se děje kolem Severní Koreje je prostě absurdní. Jde o zemi, kde již 18 let vládne mrtvola (vážně, Kim Ir-Sen je věčný prezident). Narození jejího předchozího vůdce, Kim Čong-Ila, způsobilo změnu ročního období a dvojitou duhu. Navíc současného vůdce zřejmě nikdy nepřejde hlad.

(zdroj)

Další podivností je, že tímto "diplomatem" je právě Dennis Rodman. Jeden z největších bubáků světového sportu přijíždí do země, kde se tamní režim kontroluje i účesy svých občanů. Proto, aby náhodou dlouhé vlasy neodčerpávaly živiny z jejich mozků.

Nejlepší z celé cesty jsou ale Rodmanovy tweety. Například zmínil, že by bylo zajímavé, pokud by se potkal s tím "Gangnam Style dude", řekl že miluje Korejce včetně Kim Čong-una, protože jsou fanoušci basketbalu atp. Jestli chcete sledovat všechny komentáře, hledejte hashtag #WORMinNorthKorea.

Dennis Rodman (zdroj)

Pingpongová diplomacie

Další zvláštností je načasování, přestože si nemyslím, že by to byl záměr. Nedávno (10. února 2013) totiž zemřel Čuang Ce-tung. Kdo že to je? Stolní tenista, který pravděpodobně napomohl přiblížení Číny a Spojených států na počátku 70. let. Právě on se zasloužil pravděpodobně o největší úspěch sportovní diplomacie v dějiních.

Roku 1971 se konalo Mistrovství světa ve stolním tenise v japonské Nagoji. Jednoho dne americký reprezentant Glenn Cowan nestihl autobus svého týmu a ve spěchu nastoupil do autobusu čínské reprezentace. V autobuse jej obdaroval právě Čuang Ce-Tung malbou Žlutých hor na hedvábí. Po této události byli pozváni američtí hráči na návštěvu do Číny, která se také během měsíce uskutečnila a ukázala jasný zájem Číny o lepší vztahy s Američany. Do roku navštívil Čínu osobně a tajně Henry Kissinger (tehdy prezidentův poradce pro národní bezpečnost a architekt americké diplomacie). Během Kissingerovy návštěvy se připravila půda pro slavnou návštěvu prezidenta Nixona v Číně a jedinou operu, kterou bych rád viděl. Špatné vztahy mezi SSSR a Čínou a pragmatický postoj americké administrativy k oběma zemím následovně umožnil provádět tzv. trojúhleníkovou (triangulární) diplomacii, kdy při vyjednáváních byly obě země stavěny proti sobě. Důležitost oné události z Nagoji není třeba přeceňovat, k oteplování vtahů docházelo již dříve, to však nedělá načasování méně zajímavým.

Čuang Ce-Tung, Glenn Cowen a Žluté hory (zdroj)

Rodman a realismus

Je možné tedy najít podobnosti mezi pingpongovou diplomacií sedmdesátých let a současným výletem bývalého basketbalisty Chicago Bulls? Moc ne.

V první řadě americká vláda nehraje v Rodmanově případě žádnou roli (za Nixona v reakci na pozvání například omezila obchodní embarga uvalena na Čínu). Zadruhé význam Rodmanovy cesty není ani tak sportovní nebo diplomatický jako komerční. Tato návštěva byla zorganizována a doprovázena kontroverzním americkým lifestylovým magazínem Vice. Ten společně s HBO připravuje pořad o KLDR. Zatřetí, kdyby měla Severní Korea zájem o zlepšování vztahů s USA, pravděpodobně by si alespoň na chvíli oddechla od jaderných testů. Naděje na zlepšení vztahů v důsledku cesty jsou nulové.

Čínský místopředseda vlády (1998-2003) Li Lanqing
a Henry Kissinger hrající stolní tenis. (zdroj)

O zákazu kouření v restauracích I.: Co znamená soukromý a veřejný?

Jeden ze dvou formálních pravidelných čtenářů mého blogu (a jediný, který není můj bratr), Charly, napsal  asi před rokem na svém blogu Hic est Charly zajímavý text Private property? o zákazu kouření v restauracích. Tohoto článku jsem si všiml teprve poslední adventní neděli, když vyzval čtenáře k jeho kritice. Protože jsem toto téma již několikrát ohnivě diskutoval v kuřáckých i nekuřáckých restauracích (zdravím Ywa) a má reakce byla na pouhý komentář pod článkem příliš dlouhá, rozhodl jsem se napsat na toto téma vlastní text a zveřejnit jej zde na blogu. Protože chci, aby si alespoň někdo přečetl všechno, co mám na srdci, rozdělím celý text na dvě nebo tři části. V této části se budu věnovat kritice části článku Private property?.

Co psal Charly

Charly zcela správně upozornil na to, že pojem "soukromý objekt" se používá v různých významech. Adjektiva "soukromý" či "veřejný" můžou označovat buď typ vlastnictví objektu nebo jeho přístupnost veřejnosti. Na základě tohoto rozlišení lze uvažovat o třech typech objektů:

Plakát jedné
výborné komedie (zdroj).

1. soukromý objekt v soukromém vlastnictví (byt, dům, oplocená zahrada)
2. veřejný objekt v soukromém vlastnictví (továrna, les, obchod)
3. veřejný objekt ve veřejném vlastnictví (park, dálnice, les)

Posunutí veřejných objektů v soukromém vlastnictví do skupiny "veřejných objektů" podle Charlyho legitimizuje zásahy státu/veřejnosti do správy soukromě vlastněného objektu, jako je například nucený zákaz kouření. Z textu bohužel není jasné, která ostatní práva vlastník objektu jeho zpřístupněním veřejnosti pozbyl a proč. Kladení výhradního důrazu na typ vlastnictví je podle Charlyho "zářnou ukázkou toho, jak snadno lze podlehnout logickému klamu".

Pokud jde o základní ideologická východiska, do značné míry se shodujeme. V březnu 2011 napsal, že není "příznivce regulace čehokoliv formou zákazů" a akceptuje a respektuje "právo každého jedince nakládat se svým tělem a zdravím jak se mu zlíbí". Kuřáci v restauracích podle něj tvoří výjimku, protože narušují zásadu "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého". (S předchozí větou však nesouhlasím). Zřejmě se shodneme i na tom, že stát nemá normálně do soukromého vlastnictví co zasahovat. Na čem se ale neshodneme, je definice soukromého vlastnictví.

Toto je velmi hrubé shrnutí Charlyho textu a z důvodu možné dezinterpretace doporučuji přečtení celého původního článku.

Mlžení významů

Názory Charlyho na některé aspekty problematiky mi nebyly zcela jasné a musím si je domýšlet. Je tedy možné že budu níže argumentovat proti figurínám (straw men).

Když se podíváme pozorně na Charlyho změnu názoru, všimneme si, že ve skutečnosti jen odmítl klást důraz na typ vlastnictví, a začal považovat za rozhodující přístupnost objektu. Domnívá se, že důraz na vlastnictví je  pouhým produktem logického klamu mlžení významů, protože jsou restaurace v určitém smyslu veřejnými objekty.

Tato změna názoru se mi zdá zcela arbitrární a Charly bohužel nepředložil jediný argument, který by vysvětloval, proč je kritérium vlastnictví méně legitimní než kritérium přístupnosti. Zdá se mi, že se dopouští přesně toho samého mlžení, ze kterého podezřívá mě, liberály nebo jeho vlastní staré já.

Že se opravdu nechal sám napálit naznačuje i způsob jakým popisuje ony tři typy objektů. Druhou (a tou kontroverzní) skupinovou je "veřejný objekt v soukromém vlastnictví". Dle mého názoru tento popis svádí k zamlžení podobně, jako kdybychom tu stejnou skupinu pojmenovali "veřejně přístupný soukromý objekt". Obě formulace si jsou významově zcela ekvivalentní, přesto obě vedou k mlžení významů. Ta první bude čtenáře navádět k tomu, aby uvažovali o restauracích jako o veřejném objektu, tedy prostoru, kam má stát právo zasahovat. Ta druhá bude tlačit čtenáře klasifikace k tomu, aby považovali restaurace za soukromé objekty, jimž stát nemá právo co diktovat. Jsem přesvědčen, že na adjektivu před slovem objekt velmi záleží.

Pro nezatíženou mysl by bylo dle mého názoru nejlepší referovat stylem "veřejně přístupný objekt v soukromém vlastnictví". Tato formulace, na rozdíl od výše zmíněných, žádný názor nepodsouvá.

Závěr

Netvrdím, že rozdělení, se kterým mě Charly seznámil, není užitečné. Mnoha lidem pravděpodobně ukáže, že jsou další způsoby jak o kouření v restauracích přemýšlet. Zároveň nepopírám, že existuje řada lidí, která klamu mlžení podléhá. Ale k tomu, aby bylo možné názor, že stát nemá právo si vynucovat režim soukromých restaurací, označit jako produkt logického klamu, je určitě třeba hlubší a detailnější argumentace.

V další části se vyjádřím i k Charlyho tvrzení, že kuřáci v kuřáckých restauracích omezují lidská práva a svobody nekuřáků.

Pozn.: A co "soukromé objekty ve veřejném vlastnictví" jako například Kramářova vila?

Gangnam Style v mezinárodních vztazích

Klip k písni Gangnam Style druhého nejzábavnější žijícího Korejce (Kim Čong-un u mě stále vede), překročil miliardu shlédnutí na YouTube (ano, i já jsem několikrát přispěl) a proto je snad vhodná doba se o něm na tomto blogu zmínit.

(zdroj)

Kromě toho, že píseň Psyovi vysloužila oficiální setkání s generálním tajemníkem OSN a média objevila jeho antiamerické hříšky z počátku milénia, vznikly také četné parodie na tento track. Některé dokonce s určitým mezinárodněvztahařským přesahem.

První z nich je Mitt Romney Style od College Humor. Díky Katko. 

Eastern Europe style se dotýká také ekonomie, když zmiňuje remitenci. Díky Mateji.

Kim Jong Style od Key of Awesome se snaží dokázat, že "Severní Korea je nejlepší Korea." Díky Jani.

Posledním je Hitler Style, kde autoři sestříhali Pád třetí říše. Díky Novinky.cz.EE

Edit: O Gangnam Style psal i odborník na Blízký východ a můj vyučující na FSS MU Marek Čejka. Charedim Style.

Češi, státnost Palestiny a evropský konsensus

Když jsme se stali jedinou zemí Evropské unie, která hlasovala proti přijetí Palestiny mezi nečlenské země OSN (Palestina předtím byla "entitou" podobně jako například Maltézští rytíři), pravděpodobně to bylo lidmi, kteří čtou jen titulky zpráv o zahraniční politice, chápáno tak, že jsme se vystoupili proti evropskému konsensu.

Novinové titulky zněly takto: "Češi byli z EU jediní proti novému statusu Palestiny v OSN, všímá si list" a "OSN nepřímo uznalo Palestinu. Česko se jako jediný stát EU postavilo proti". Tyto titulky jsou správné, ale nezmiňují jednu podstatnou věc. Že ani zbytek EU nehlasoval jednotně.

Když v OSN probíhá hlasování, stát se může zachovat třemi způsoby - hlasovat pro, hlasovat proti, zdržet se hlasování. Z členských zemí EU bylo 14 pro, 1 proti, a 12 zemí se zdrželo. EU tedy rozhodně nehlasovala jednotně a je rozdělená zhruba na poloviny.

(Nyní se hodí vložit jednu technickou poznámku. Valné shromáždění rozhoduje 2/3 většinou. Ty 2/3 se počítají z přítomných a hlasujících zemí. Země, které se rozhodnou nehlasovat, tedy snižují hranici absolutního počtu potřebných hlasů pro to, aby byl návrh přijat. Nehlasování tedy není de facto hlasování proti a skutečně jde o určitou střední cestu.)

Hlasování Evropských států o Palestině. Všimněte si, že Chorvatsko,
které vstoupí v létě 2013 do EU se také zdrželo hlasování (zdroj). 

Pokud bychom se tedy nesoustředili na to, kdo hlasoval PROTI a podívali se místo toho na to, kdo NEhlasoval PRO, jakákoliv představa o evropském konsensu se rozpadá. Můžeme si to přepočítat i na hlasy v institucích EU. Podporu státnosti Palestiny projevili reprezentanti pouhých 48 % populace EU, 48% členů Evropského parlamentu a 52 % států (a tedy i procent Evropské komise a Evropské rady). V případě Rady EU, která má na starost Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, by podpora palestinské státnosti získala většinu pouhého jednoho hlasu z 345. Vzhledem k hlasovacím mechanismům Rady, které vytvářejí tlak na konsensuální rozhodování, je tento hlas velice dalek účinné většiny.

Nakonec jsme zůstali jedinou zemí EU, která explicitně odmítla státnost, ale nemuseli jsme jí být. Roku 2011, když se hlasovalo o členství Palestiny v UNESCO, jsme proti tomuto návrhu hlasovali společně s Německem, Nizozemskem, Švédskem a Litvou. V tomto hlasování se očekávalo, že alespoň Německo, nejmocnější členský stát EU, bude opět zvedat ruku s námi.

Nejsem zastánce názoru, že je třeba hlasovat s ostatními zeměmi jen proto, že jsme členy EU. To platí zejména v případě kde není žádný názor v Unii dominantní. Společná zahraniční a bezpečnostní politika má rozhodně smysl. ČR ale nebyla ze strany EU k žádnému konkrétnímu hlasování v OSN ani zavázána a ani jí nebylo žádné stanovisko doporučeno. V EU prostě neexistuje v této otázce dostatečná shoda a právě proto měly všechny země naprosto volné ruce. Pokud si nenecháme vnutit mediální zkratku, že jsme hlasovali prot Evropě, snad budeme vůči české zahraniční politice alespoň smířlivější.

Česká republika v indexech (I.)

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Mnohé think tanky a NGOs vytvářejí pro oblast, kterou se zabývají, různé indexy. Tyto indexy vznikají agregací dat a jejich výsledkem je zpravidla hodnota, která popisuje nějaký složitý koncept - např. demokraci, ekonomickou svobodu, stabilitu či životní úroveň. Dnes ovšem začněme mimo takto úzce definované indexy a podívejme se na naši ekonomickou úroveň a rozdělení bohatství a příjmů ve společnosti.

((Přestože cituji podle Wikipedie, data by měla být přesná. Používám jen data, která jsou ve Wiki řádně ocitována a zdroje považuji za důvěryhodné. Jejich korektnost si můžete zkontrolovat v poznámkovém aparátu na Wikipedii.))

Hrubý domácí produkt v paritě kupní síly na osobu /Wikipedia/

Standardním postupem při zjišťování vyspělosti nějaké země, státu či provincie, je vyhledání si hrubého domácího produktu na obyvatele v paritě kupní síly (HDP PKS/os.). Parita kupní síly má tu výhodu, že bere v potaz rozdíl v mezi cenovými hladinami a ukazuje nám tedy, kolik si toho lidi můžou v dané zemi za svou mzdu reálně koupit. Pokud tedy chceme srovnávat se srovnatelným, domnívám se, že právě země s podobným HDP PKS/os. bychom měli brát v úvahu.

ČR se mezi zeměmi OSN na 38. místě, tj. asi 2,5násobek globální HDP PKS/os. Ve světovém srovnání je to dobrý výsledek - OSN má 193 členských zemí. V rámci Evropské unie je to už horší - tam dosahujeme pouze na 80 % průměrné hodnoty a jsme celkově na 16. místě z 27.

Země s nejvyšším HDP PKK/os. je Lichtenštejnsko, následuje Katar (2.), Lucembursko (3,), Monako (4.), a Singapur (5.).  Druhou zemí EU (po LUX) je Nizozemsko na 11. místě a první zemí s populací nad 10 milionů obyvatel jsou 8. Spojené státy. Posledních pět míst nepřekvapivě okupují africké země Burundi, Somálsko, Libérie, Zimbabwe a Demokratická republika Kongo.

Bohatší než Češi jsou Slovinci, Novozélanďané a Bahrajnci (35. - 37.). O něco chudší jsou obyvatelé Ománu, Řecka a Malty (39. - 42.). Všechny ostatní země Visegrádské čtyřky jsou chudší (Slovensko 46.,  Polsko 48. a Maďarsko 50.)

Distribuce příjmu (Giniho index) /Wikipedia/

Giniho index se používá v ekonomii používá nejčastěji k měření distribuce (rozdělení) bohatství nebo příjmů v populaci. Pro lepší vysvětlení doporučuji prohlédnou těchto pár slidů Katedry ekonomie VŠE. K problémům s Gini indexem jako analytickým nástrojem opět odkazuji na Wikipedii. Obrázek níže vysvětluje, že čím nižší číslo nám Giniho index dá, tím je rozdělení rovnější. Při hodnotě nule má celá populace stejnou hodnotu příjmu či bohatství, při hodnotě 1, drží všechen příjem či bohatství 1 člověk.

Grafického znázornění Lorenzovy křivky. (zdroj, větší formát)

Ve ekonomii se zpravidla akcentuje více distribuce příjmů. Výsledky jsou poměrně známé a předvídatelné. Typicky rovnostářskými zeměmi (po zdanění a sociálních transferech) jsou severské země a země střední Evropy. Podle OECD byla Česká republika na konci první dekády 21. století  byla s hodnotou 0,26 čtvrtou nejrovnostářštější z těchto 34 vyspělých zemí (a třetí v EU). Před námi bylo jen Slovinsko, Dánsko a Norsko, za námi bylo i Slovensko (5.) a dokonce i Finsko (7.) se Švédskem (8.).
Mezi zeměmi OECD s největší nerovností příjmů (s hodnotami 0,38-0,5) Spojené státy, Turecko, Chile a Mexiko (řazeno od relativně nejmenší nerovnosti po největší nerovnost). Obecně je pak distribuce příjmů nejnerovnější v chudých afrických a asijských zemích, ale ani to není bez výjimky.

Distribuce bohatství (Giniho index) /Wikipedia/

Mladším a opomíjeným bratříčkem distribuce příjmů je distribuce bohatství. Hodnoty, které objevujeme ve statistikách se mohou zdát silně kontraintuitivní, zejména proto, že se velmi těžko hledá souvislost mezi distribucí bohatství a distribucí příjmů. Zdravý rozum (?) by napovídal, že mezi těmito dvěma hodnotami bude silná pozitivní korelace - bohatství je vlastně jen součet příjmů za dlouhou dobu. Data však nic takového neukazují.
Například data z přelomu tisíciletí (str. 50-55) ukazují, že Dánsko, dnes země s nejrovnějšími příjmy, má jednu z největších nerovností v distribuci bohatství na světě, dokonce i mírně větší než Spojené státy (obě asi 0,8). Velmi vysokou míru nerovnosti bohatství má Švédsko, to se pohybuje někde mezi Saúdskou Arábií a Mexikem (okolo 0,74).
Česká republika byla ovšem s hodnotou 0,63 opět jednou z nejrovnostářštějších zemí světa. Z asi 150 zemí se umístila na celkovém 11. místě, což rovněž znamená 7. místo v OECD a 5. místo v EU.
Nejrovnoměrnější rozdělení bohatství je ve východoasijských ekonomikách - Japonsko, Čína, Jižní Korea a Macau. Další rovnostářské země jsou Španělsko, Irsko, Itálie a, světě div se, Jemen.

Závěr
My, Češi, nejsme chudí. V porovnání s EU patříme mezi chudší státy, ale v globálním pohledu jsme se narodili na velice přívětivém kousku planety. Volání po švédské ekonomické rovnosti z pozic levice je nesmysl. Podle mnohých autorů (včetně citované databáze OECD) je rozdělení příjmů po zdanění a sociálních transferech v Česku jedno z nejrovnějších na světě, dokonce ještě rovnější než právě ve Švédsku. Pokud bychom tedy chtěli dosáhnout stejných hodnot, nejspíše bychom museli sáhnout po skutečně rovné dani nebo omezit přerozdělování. A pokud jde o distribuci bohatství, věřím, že žádný člověk zleva a jen málo lidí zprava by si zvolilo za cíl své hospodářské politiky vyrovnání se "švédskému modelu."
Pro lepší pochopení, jak velmi rovnostářská země jsme, je dobré vytvořit dvě tabulky. V první budou seřazeny země podle nerovnosti příjmů, s tím, že první bude nejrovnostářštější. Do druhé tabulky seřadíme země od nejbohatší po nejchudší podle HDP PKS/os. Nyní vložme do tabulky například země EU. Pokud bychom měli být tak bohatí jako jsme rovní v příjmech, žili bychom si jako v Rakousku. Pokud bychom místo EU vložili do tabulky země OECD, tak jsme na tom ještě o trochu lépe, na úrovni Nizozemska.
Rozdíly mezi chudými a bohatými rozhodně nejsou českým problémem.

Jak se nedívat na (izraelsko-palestinský) konflikt

Mám pocit, že většina mých spolužáků z mezinárodních vztahů zbožšťuje Henryho Kissingera, miluje realistickou školu, bytostně nesnáší wilsonovský idealismus a má minimálně rezervovaný vztah k otázkám lidských práv. Proto je zvláštní sledovat, kolik z nich je stále ochotno uvažovat o mezinárodní vztazích v pojmech spravedlnosti a křivdy. Na některých se nedávné události na Blízkém východě odrazily překvapivě silně emocionálně a v ojedinělém případě dokonce i fyziologicky. :)

Kdo je v právu?

S raketovým přestřelkami mezi Izraelem a Gazou se opět vynořily hádky o tom, která strana je v právu. Situace se opakovala po hlasování o přiznání statusu státu Palestině na Valném shromáždění OSN. Ještě předtím, než se ujasní, co otázky "Kdo je v právu? A na co?" vlastně znamenají, v obou táborech se již vytahují "těžké zbraně". Na jedné straně stojí obvinění z židozednářského spiknutí, na straně druhé odsouzení Palestinců coby národa teroristů.

A samozřejmě nemusíme zůstat u tak hloupých argumentů a můžeme se začít bavit o minulosti. Citovat Balfourovu deklaraci, vzpomínat na pogromy a šoa, debatovat o skupování pozemků v Palestině Židy a o tehdejším chování Židů vůči palestinským Arabům, o postoji obou národů k mírovému dělení území před vyhlášením Izraele, o výstavbě osad atd. Ty hádky či diskuse jsou zajímavé a určitě je nezbytné vědět, co jednotlivé strany trápí nejvíc. Budovat mír na spravedlnosti nejde. Není nám na dosah, opravdu.

Další skvělá KALova kresba

Proč sledovat fotbal

Proč to nejde si můžeme ilustrovat na případě finále Mistrovství světa ve fotbale 1966. Pokud se dnes zeptáte Angličana či Němce, co se událo na tomto videu, pravděpodobně dostanete odlišné a naprosto upřímné odpovědi. Máme tendenci interpretovat situace v náš prospěch. Pokud tomu nevěříte a sledujete sport, všimněte si, že rozhodčí obvykle píská proti týmu, se kterým se silně identifikujete. Opravdu si myslíte, že právě fandíte těm nejušlechtilejším týmům? Pokud stále ano, tak si přečtěte tuto klasickou studii.

Pokud se nedokážeme shodnout, jestli byl balón celým objemem za čárou, či který tým více fauloval, jak obtížné může být pro lidi si udělat objektivní názor na konflikt, ve kterém umírali jeho příbuzní? A to pořád vycházíme z předpokladu, že obě strany mají stejné informace. Tak to ale ve skutečnosti nefunguje. Člověk si nejen vyzobává informace z obrazu, který je mu předložen, člověk si dokonce i vybírá ten obraz. A zpravidla je to ten, ve kterém je více k zobání. Pokud si pravičáci rádi potvrzují své názory v MF a levičáci v Právu, jak odlišná média sledují Palestinci a Izraelci? Existuje tedy někdo, kdo je schopen najít spravedlnost?

Gól na 3:2 ve finále MS Anglie vs. Německo

Jak řešit a neřešit konflikt

Pokud máme šlechetné záměry, první otázkou, kterou byste si měli položit je, zdali usilujeme o spravedlnost či kompromis, ergo stabilní mír. Tyto dva cíle jsou zpravidla nedosažitelné zároveň.
Pokud se rozhodneme pro spravedlnost, pravděpodobně ignorujeme naši neschopnost spravedlnost vůbec poznat. Z výše uvedených důvodů velmi pravděpodobné, že většina třetích osob bude vidět spravedlnost výrazně na jedné straně. A pokud bychom přiznali jakékoliv třetí osobě schopnost vidět objektivní spravedlnost, ta se zřídkakdy nachází přesně uprostřed a takto spravedlivé řešení by naštvalo strany nerovnoměrně.

Když se rozhodneme usilovat o kompromis, musíme se vzdát abstraktní myšlenky spravedlnosti. Nehledáme, co je správné, ale co je uprostřed. Kompromis není zbytečně nazýván situací, kdy žádná strana není spokojena. Pokud obě strany přesvědčíte, že druhá na vašem návrhu řešení nevydělala o mnoho víc než ta první, máte vyhráno.

Jak se podle Blbouna dělá mír

Hledat ponaučení

Po hlasování Valného shromáždění, které drtivou většinou zařadilo Palestinu mezi "skutečné", ale nečlenské státy OSN, izraelská vláda ústy svého předsedy oznámila výstavbu tří tisíc bytových jednotek na Západním břehu. Právě izraelské osady na palestinském území jsou jednou z největších překážek k míru na straně Izraele a nyní se ukázaly jako hmatatelný důkaz, že je třeba hledat cestu přes kompromisy. Nevím, které státy hlasovaly na Valném shromáždění na základě morálních imperativů a které státy byly pod tlakem židovské, arabské, ropné či finanční lobby či politických zájmů. Pokud je ale někdo nadšený z toho, jak je tento výsledek spravedlivý, měl by si uvědomit, že jde o krok zpět od mírového uspořádání Izraele a Palestiny.

Jak se podle Blbouna dělá konflikt

Kdo má strach o životní prostředí?

Marx a životní prostředí

Richard Filčák napsal před dvěma měsíci pro Deník Referendum článek Životné prostedie: kam sa stráca podpora verejnosti? Normálně bych jej nečetl, ale má kamarádka, se kterou jsem vedl před několika týdny pár úporných pří, mi tento text poslala, abych lépe pochopil její úhel pohledu na problematiku životního prostředí. Rozhodl jsem se vyvrátit některé z mýlek, které se v textu objevily.

Napřed si ale představme autora, ať víme, s kým si dovoluji nesouhlasit. Richard Filčák je pracovník prognostického ústavu Slovenské akademie věd. Je držitel dvou magisterských titulů (Bratislava a Lunde) a také titulu doktorského (Summa Cum Laude) ze Středoevropské univerzity v Budapešti. Proti němu já, třeťák bakalářského studia na Masaryčce, s podporou Google Chrome.

Filčák staví do centra své argumentace teorii metabolického rozporu vycházejícího z Karla Marxe. Podle této teorie kapitalistický způsob výroby vede k oslabování vazby mezi přírodou a člověkem. S rozvolňováním tohoto vztahu má být čím dál obtížnější vytvořit konsensus o ochraně přírody. Nedoporučuji číst dále, dokud si nepřečtete 3.-6. odstavec Filčákova textu, který teorii vysvětluje lépe.

Jako kritickou část argumentace vnímám následující odstavec:

"Že nejde o historicky fenomén, ale reálny problém, dokazuje napríklad správa Európskej environmentálnej agentúry z roku 2010. Konštatuje, že sa zvyšuje riziko upadajúceho povedomia verejnosti o ekologických problémoch. Stále viac ľudí žije vo veľkých sídlach a nemá skúsenosť s prírodným prostredím, pričom tento trend sa môže najsilnejšie prejaviť najmä u mladej generácie."

Toto tvrzení se má opírat o zprávu Evropské envirnomentální agentury. Teorie dává smysl a pokud by byla platná, toto by byl jistě důsledek. Jak ale zjistit jestli teorie, alespoň v ČR, platí?

Rozprava o metodě

Filčákovo chápání problému se ve skutečnosti skládá z dvou tezí: a) lidem v městech záleží méně na životním prostředí. b) mladým lidem záleží méně na životním prostředí. K tomu, abychom mohli toto tvrzení potvrdit či vyvrátit, není podle mě nezbytné dělat rozsáhlý sociologický průzkum. Jsem pro jednodušší alternativu. Podívejme se na volební výsledky a další data z roku 2006, kdy se Strana zelených dostala do poslanecké sněmovny.

Proč SZ a proč volby 2006? Pokud má někdo vážnou starost o životní prostředí, pravděpodobně bude usilovat o to, aby chování soukromého sektoru bylo více regulováno státem. Stranou, která na veřejnou ochranu životního prostředí kladla největší důraz byla bez pochyby SZ. Volby 2006 jsem vybral, protože v nich zelení dosáhli největšího úspěchu. V souvislosti se zákonem velkých čísel se domnívám, že data z tohoto roku jsou nejkvalitnější. Navíc jejich výsledky nebudou zatíženy ekonomickou krizí.

Podle teorie by se měly ve volbách vyskytovat následující vzorce:

• Strana zelených by měla dosahovat ve velkých městech horších výsledků 
• aktivní členové Strany zelených by měli být starší než u ostatních stran

Více vypovídající by byla nejspíše data o voličích SZ, ale ta bohužel nemám k dispozici. Na druhou stranu si myslím, že je poměrně fér předpoklad, že kandidáti odráží alespoň do určité míry voličskou strukturu.

Zelená města

Strana zelených ve volbách 2006 skončila s celostátním výsledkem 6,29 procent hlasů. Aritmetický průměr výsledků 12 krajů (všechny kraje s výjimkou Prahy a Středočeského kraje) je 6,09. Artimetický průměr výsledků 12 krajských měst je 7,21. To je rozdíl přes 18 %. V každém jednom kraji byl výsledek krajského města pro SZ lepší než celkový krajský výsledek.

Samotná míra urbanizace ale není jednoduchým vodítkem, jak by se mohlo zdát. Pěti nejurbanizovanějšími kraji jsou v pořadí Praha, Moravskoslezský, Ústecký, Karlovarský a Liberecký kraj. SZ měla nejlepší výsledky vůbec v Libereckém kraji a Praze. Výkony v Ústeckém a Karlovarském kraji byly spíše průměrné a ale nejhorší byly právě v Moravskoslezském kraji. Málo urbanizované oblasti jako Vysočina nebo střední Čechy znamenaly pro SZ průměrné až podprůměrné výsledky.

Zelené mládí

Jak to ve skutečnosti je se SZ a mladými lidmi asi všichni tuší. Právě mladí tvoří oporu Strany zelených. Tvrdit, že právě mladí odmítají hrát na životní prostředí, je minimálně v prostředí ČR naprostý nesmysl.

Přesto se ale podívejme na data. Průměrný věk kandidátů SZ ve volbách do poslanecké sněmovny 2006 byl 42,71 let. U ODS 45,91; ČSSD 48,97; KDU-ČSL 45,71 a KSČM 50,27. V případě poslanců byla Strana zelených opět nejmladší stranou v dolní sněmovně. SZ 39,36 let; ODS 45,93;  ČSSD 49,55; KDU-ČSL 49,23; KSČM 50,54.

Na Stranu zelených například nezapomněli úplně ani středoškoláci ve studentských volbách 2012, kdy studenti vhodili do urny lístek na kterém figurovala SZ ve 4,5 % případů. To není žádná sláva, ale pokud by jim tato čísla přisuzovaly volební modely, mezi zelenými by panovala lepší nálada.

A co když má Marx pravdu?

Teorie metabolického rozporu předpokládá, že lidé žijící na venkově mají lepší pochopení pro ekologické problémy než lidé ve městech. Ač se může zdát, že jsem toto tvrzení vyvrátil, nemusí to být pravda. Stejně dobře jsem ho mohl i potvrdit. Záleží na tom, co si skutečně myslíme o závažnosti problémů životního prostředí. A nejen závažnosti, ale i výši ceny, kterou je třeba za ochranu přírody zaplatit. Při pohledu na volební mapu se musíme ptát, proč SZ propadla na Ostravsku nebo Ústecku, tedy v regionech, kde jsou ekologické problémy nejpalčivější. Nerozumějí snad místní jejich vlastním problémům? Vyznají se v nich lépe pražští voliči? Pochybuji.

Pozn.: O ekologickém smýšlení našich předků píše ve své knize Původ ctnosti Matt Ridley. Kapitolu 11 této knihy, která se ekologii a environmentalistice věnuje, najdete zde.

Volební prognóza

Američané již volí a proto si myslím, že je vhodný okamžik předeslat tip na konečný výsledek prezidentských voleb v USA 2012.

Předpovídám (na základě předvolebních průzkumů) obhájení postu současným prezidentem Barrackem Obamou a to relativně bezpečným rozdílem 303 volitelů vs. 235 volitelům.

Ve větším formátu zde.