Kdo má strach o životní prostředí?

Marx a životní prostředí

Richard Filčák napsal před dvěma měsíci pro Deník Referendum článek Životné prostedie: kam sa stráca podpora verejnosti? Normálně bych jej nečetl, ale má kamarádka, se kterou jsem vedl před několika týdny pár úporných pří, mi tento text poslala, abych lépe pochopil její úhel pohledu na problematiku životního prostředí. Rozhodl jsem se vyvrátit některé z mýlek, které se v textu objevily.

Napřed si ale představme autora, ať víme, s kým si dovoluji nesouhlasit. Richard Filčák je pracovník prognostického ústavu Slovenské akademie věd. Je držitel dvou magisterských titulů (Bratislava a Lunde) a také titulu doktorského (Summa Cum Laude) ze Středoevropské univerzity v Budapešti. Proti němu já, třeťák bakalářského studia na Masaryčce, s podporou Google Chrome.

Filčák staví do centra své argumentace teorii metabolického rozporu vycházejícího z Karla Marxe. Podle této teorie kapitalistický způsob výroby vede k oslabování vazby mezi přírodou a člověkem. S rozvolňováním tohoto vztahu má být čím dál obtížnější vytvořit konsensus o ochraně přírody. Nedoporučuji číst dále, dokud si nepřečtete 3.-6. odstavec Filčákova textu, který teorii vysvětluje lépe.

Jako kritickou část argumentace vnímám následující odstavec:

"Že nejde o historicky fenomén, ale reálny problém, dokazuje napríklad správa Európskej environmentálnej agentúry z roku 2010. Konštatuje, že sa zvyšuje riziko upadajúceho povedomia verejnosti o ekologických problémoch. Stále viac ľudí žije vo veľkých sídlach a nemá skúsenosť s prírodným prostredím, pričom tento trend sa môže najsilnejšie prejaviť najmä u mladej generácie."

Toto tvrzení se má opírat o zprávu Evropské envirnomentální agentury. Teorie dává smysl a pokud by byla platná, toto by byl jistě důsledek. Jak ale zjistit jestli teorie, alespoň v ČR, platí?

Rozprava o metodě

Filčákovo chápání problému se ve skutečnosti skládá z dvou tezí: a) lidem v městech záleží méně na životním prostředí. b) mladým lidem záleží méně na životním prostředí. K tomu, abychom mohli toto tvrzení potvrdit či vyvrátit, není podle mě nezbytné dělat rozsáhlý sociologický průzkum. Jsem pro jednodušší alternativu. Podívejme se na volební výsledky a další data z roku 2006, kdy se Strana zelených dostala do poslanecké sněmovny.

Proč SZ a proč volby 2006? Pokud má někdo vážnou starost o životní prostředí, pravděpodobně bude usilovat o to, aby chování soukromého sektoru bylo více regulováno státem. Stranou, která na veřejnou ochranu životního prostředí kladla největší důraz byla bez pochyby SZ. Volby 2006 jsem vybral, protože v nich zelení dosáhli největšího úspěchu. V souvislosti se zákonem velkých čísel se domnívám, že data z tohoto roku jsou nejkvalitnější. Navíc jejich výsledky nebudou zatíženy ekonomickou krizí.

Podle teorie by se měly ve volbách vyskytovat následující vzorce:

• Strana zelených by měla dosahovat ve velkých městech horších výsledků 
• aktivní členové Strany zelených by měli být starší než u ostatních stran

Více vypovídající by byla nejspíše data o voličích SZ, ale ta bohužel nemám k dispozici. Na druhou stranu si myslím, že je poměrně fér předpoklad, že kandidáti odráží alespoň do určité míry voličskou strukturu.

Zelená města

Strana zelených ve volbách 2006 skončila s celostátním výsledkem 6,29 procent hlasů. Aritmetický průměr výsledků 12 krajů (všechny kraje s výjimkou Prahy a Středočeského kraje) je 6,09. Artimetický průměr výsledků 12 krajských měst je 7,21. To je rozdíl přes 18 %. V každém jednom kraji byl výsledek krajského města pro SZ lepší než celkový krajský výsledek.

Samotná míra urbanizace ale není jednoduchým vodítkem, jak by se mohlo zdát. Pěti nejurbanizovanějšími kraji jsou v pořadí Praha, Moravskoslezský, Ústecký, Karlovarský a Liberecký kraj. SZ měla nejlepší výsledky vůbec v Libereckém kraji a Praze. Výkony v Ústeckém a Karlovarském kraji byly spíše průměrné a ale nejhorší byly právě v Moravskoslezském kraji. Málo urbanizované oblasti jako Vysočina nebo střední Čechy znamenaly pro SZ průměrné až podprůměrné výsledky.

Zelené mládí

Jak to ve skutečnosti je se SZ a mladými lidmi asi všichni tuší. Právě mladí tvoří oporu Strany zelených. Tvrdit, že právě mladí odmítají hrát na životní prostředí, je minimálně v prostředí ČR naprostý nesmysl.

Přesto se ale podívejme na data. Průměrný věk kandidátů SZ ve volbách do poslanecké sněmovny 2006 byl 42,71 let. U ODS 45,91; ČSSD 48,97; KDU-ČSL 45,71 a KSČM 50,27. V případě poslanců byla Strana zelených opět nejmladší stranou v dolní sněmovně. SZ 39,36 let; ODS 45,93;  ČSSD 49,55; KDU-ČSL 49,23; KSČM 50,54.

Na Stranu zelených například nezapomněli úplně ani středoškoláci ve studentských volbách 2012, kdy studenti vhodili do urny lístek na kterém figurovala SZ ve 4,5 % případů. To není žádná sláva, ale pokud by jim tato čísla přisuzovaly volební modely, mezi zelenými by panovala lepší nálada.

A co když má Marx pravdu?

Teorie metabolického rozporu předpokládá, že lidé žijící na venkově mají lepší pochopení pro ekologické problémy než lidé ve městech. Ač se může zdát, že jsem toto tvrzení vyvrátil, nemusí to být pravda. Stejně dobře jsem ho mohl i potvrdit. Záleží na tom, co si skutečně myslíme o závažnosti problémů životního prostředí. A nejen závažnosti, ale i výši ceny, kterou je třeba za ochranu přírody zaplatit. Při pohledu na volební mapu se musíme ptát, proč SZ propadla na Ostravsku nebo Ústecku, tedy v regionech, kde jsou ekologické problémy nejpalčivější. Nerozumějí snad místní jejich vlastním problémům? Vyznají se v nich lépe pražští voliči? Pochybuji.

Pozn.: O ekologickém smýšlení našich předků píše ve své knize Původ ctnosti Matt Ridley. Kapitolu 11 této knihy, která se ekologii a environmentalistice věnuje, najdete zde.