O zákazu kouření v restauracích I.: Co znamená soukromý a veřejný?

Jeden ze dvou formálních pravidelných čtenářů mého blogu (a jediný, který není můj bratr), Charly, napsal  asi před rokem na svém blogu Hic est Charly zajímavý text Private property? o zákazu kouření v restauracích. Tohoto článku jsem si všiml teprve poslední adventní neděli, když vyzval čtenáře k jeho kritice. Protože jsem toto téma již několikrát ohnivě diskutoval v kuřáckých i nekuřáckých restauracích (zdravím Ywa) a má reakce byla na pouhý komentář pod článkem příliš dlouhá, rozhodl jsem se napsat na toto téma vlastní text a zveřejnit jej zde na blogu. Protože chci, aby si alespoň někdo přečetl všechno, co mám na srdci, rozdělím celý text na dvě nebo tři části. V této části se budu věnovat kritice části článku Private property?.

Co psal Charly

Charly zcela správně upozornil na to, že pojem "soukromý objekt" se používá v různých významech. Adjektiva "soukromý" či "veřejný" můžou označovat buď typ vlastnictví objektu nebo jeho přístupnost veřejnosti. Na základě tohoto rozlišení lze uvažovat o třech typech objektů:

Plakát jedné
výborné komedie (zdroj).

1. soukromý objekt v soukromém vlastnictví (byt, dům, oplocená zahrada)
2. veřejný objekt v soukromém vlastnictví (továrna, les, obchod)
3. veřejný objekt ve veřejném vlastnictví (park, dálnice, les)

Posunutí veřejných objektů v soukromém vlastnictví do skupiny "veřejných objektů" podle Charlyho legitimizuje zásahy státu/veřejnosti do správy soukromě vlastněného objektu, jako je například nucený zákaz kouření. Z textu bohužel není jasné, která ostatní práva vlastník objektu jeho zpřístupněním veřejnosti pozbyl a proč. Kladení výhradního důrazu na typ vlastnictví je podle Charlyho "zářnou ukázkou toho, jak snadno lze podlehnout logickému klamu".

Pokud jde o základní ideologická východiska, do značné míry se shodujeme. V březnu 2011 napsal, že není "příznivce regulace čehokoliv formou zákazů" a akceptuje a respektuje "právo každého jedince nakládat se svým tělem a zdravím jak se mu zlíbí". Kuřáci v restauracích podle něj tvoří výjimku, protože narušují zásadu "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého". (S předchozí větou však nesouhlasím). Zřejmě se shodneme i na tom, že stát nemá normálně do soukromého vlastnictví co zasahovat. Na čem se ale neshodneme, je definice soukromého vlastnictví.

Toto je velmi hrubé shrnutí Charlyho textu a z důvodu možné dezinterpretace doporučuji přečtení celého původního článku.

Mlžení významů

Názory Charlyho na některé aspekty problematiky mi nebyly zcela jasné a musím si je domýšlet. Je tedy možné že budu níže argumentovat proti figurínám (straw men).

Když se podíváme pozorně na Charlyho změnu názoru, všimneme si, že ve skutečnosti jen odmítl klást důraz na typ vlastnictví, a začal považovat za rozhodující přístupnost objektu. Domnívá se, že důraz na vlastnictví je  pouhým produktem logického klamu mlžení významů, protože jsou restaurace v určitém smyslu veřejnými objekty.

Tato změna názoru se mi zdá zcela arbitrární a Charly bohužel nepředložil jediný argument, který by vysvětloval, proč je kritérium vlastnictví méně legitimní než kritérium přístupnosti. Zdá se mi, že se dopouští přesně toho samého mlžení, ze kterého podezřívá mě, liberály nebo jeho vlastní staré já.

Že se opravdu nechal sám napálit naznačuje i způsob jakým popisuje ony tři typy objektů. Druhou (a tou kontroverzní) skupinovou je "veřejný objekt v soukromém vlastnictví". Dle mého názoru tento popis svádí k zamlžení podobně, jako kdybychom tu stejnou skupinu pojmenovali "veřejně přístupný soukromý objekt". Obě formulace si jsou významově zcela ekvivalentní, přesto obě vedou k mlžení významů. Ta první bude čtenáře navádět k tomu, aby uvažovali o restauracích jako o veřejném objektu, tedy prostoru, kam má stát právo zasahovat. Ta druhá bude tlačit čtenáře klasifikace k tomu, aby považovali restaurace za soukromé objekty, jimž stát nemá právo co diktovat. Jsem přesvědčen, že na adjektivu před slovem objekt velmi záleží.

Pro nezatíženou mysl by bylo dle mého názoru nejlepší referovat stylem "veřejně přístupný objekt v soukromém vlastnictví". Tato formulace, na rozdíl od výše zmíněných, žádný názor nepodsouvá.

Závěr

Netvrdím, že rozdělení, se kterým mě Charly seznámil, není užitečné. Mnoha lidem pravděpodobně ukáže, že jsou další způsoby jak o kouření v restauracích přemýšlet. Zároveň nepopírám, že existuje řada lidí, která klamu mlžení podléhá. Ale k tomu, aby bylo možné názor, že stát nemá právo si vynucovat režim soukromých restaurací, označit jako produkt logického klamu, je určitě třeba hlubší a detailnější argumentace.

V další části se vyjádřím i k Charlyho tvrzení, že kuřáci v kuřáckých restauracích omezují lidská práva a svobody nekuřáků.

Pozn.: A co "soukromé objekty ve veřejném vlastnictví" jako například Kramářova vila?

Gangnam Style v mezinárodních vztazích

Klip k písni Gangnam Style druhého nejzábavnější žijícího Korejce (Kim Čong-un u mě stále vede), překročil miliardu shlédnutí na YouTube (ano, i já jsem několikrát přispěl) a proto je snad vhodná doba se o něm na tomto blogu zmínit.

(zdroj)

Kromě toho, že píseň Psyovi vysloužila oficiální setkání s generálním tajemníkem OSN a média objevila jeho antiamerické hříšky z počátku milénia, vznikly také četné parodie na tento track. Některé dokonce s určitým mezinárodněvztahařským přesahem.

První z nich je Mitt Romney Style od College Humor. Díky Katko. 

Eastern Europe style se dotýká také ekonomie, když zmiňuje remitenci. Díky Mateji.

Kim Jong Style od Key of Awesome se snaží dokázat, že "Severní Korea je nejlepší Korea." Díky Jani.

Posledním je Hitler Style, kde autoři sestříhali Pád třetí říše. Díky Novinky.cz.EE

Edit: O Gangnam Style psal i odborník na Blízký východ a můj vyučující na FSS MU Marek Čejka. Charedim Style.

Češi, státnost Palestiny a evropský konsensus

Když jsme se stali jedinou zemí Evropské unie, která hlasovala proti přijetí Palestiny mezi nečlenské země OSN (Palestina předtím byla "entitou" podobně jako například Maltézští rytíři), pravděpodobně to bylo lidmi, kteří čtou jen titulky zpráv o zahraniční politice, chápáno tak, že jsme se vystoupili proti evropskému konsensu.

Novinové titulky zněly takto: "Češi byli z EU jediní proti novému statusu Palestiny v OSN, všímá si list" a "OSN nepřímo uznalo Palestinu. Česko se jako jediný stát EU postavilo proti". Tyto titulky jsou správné, ale nezmiňují jednu podstatnou věc. Že ani zbytek EU nehlasoval jednotně.

Když v OSN probíhá hlasování, stát se může zachovat třemi způsoby - hlasovat pro, hlasovat proti, zdržet se hlasování. Z členských zemí EU bylo 14 pro, 1 proti, a 12 zemí se zdrželo. EU tedy rozhodně nehlasovala jednotně a je rozdělená zhruba na poloviny.

(Nyní se hodí vložit jednu technickou poznámku. Valné shromáždění rozhoduje 2/3 většinou. Ty 2/3 se počítají z přítomných a hlasujících zemí. Země, které se rozhodnou nehlasovat, tedy snižují hranici absolutního počtu potřebných hlasů pro to, aby byl návrh přijat. Nehlasování tedy není de facto hlasování proti a skutečně jde o určitou střední cestu.)

Hlasování Evropských států o Palestině. Všimněte si, že Chorvatsko,
které vstoupí v létě 2013 do EU se také zdrželo hlasování (zdroj). 

Pokud bychom se tedy nesoustředili na to, kdo hlasoval PROTI a podívali se místo toho na to, kdo NEhlasoval PRO, jakákoliv představa o evropském konsensu se rozpadá. Můžeme si to přepočítat i na hlasy v institucích EU. Podporu státnosti Palestiny projevili reprezentanti pouhých 48 % populace EU, 48% členů Evropského parlamentu a 52 % států (a tedy i procent Evropské komise a Evropské rady). V případě Rady EU, která má na starost Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, by podpora palestinské státnosti získala většinu pouhého jednoho hlasu z 345. Vzhledem k hlasovacím mechanismům Rady, které vytvářejí tlak na konsensuální rozhodování, je tento hlas velice dalek účinné většiny.

Nakonec jsme zůstali jedinou zemí EU, která explicitně odmítla státnost, ale nemuseli jsme jí být. Roku 2011, když se hlasovalo o členství Palestiny v UNESCO, jsme proti tomuto návrhu hlasovali společně s Německem, Nizozemskem, Švédskem a Litvou. V tomto hlasování se očekávalo, že alespoň Německo, nejmocnější členský stát EU, bude opět zvedat ruku s námi.

Nejsem zastánce názoru, že je třeba hlasovat s ostatními zeměmi jen proto, že jsme členy EU. To platí zejména v případě kde není žádný názor v Unii dominantní. Společná zahraniční a bezpečnostní politika má rozhodně smysl. ČR ale nebyla ze strany EU k žádnému konkrétnímu hlasování v OSN ani zavázána a ani jí nebylo žádné stanovisko doporučeno. V EU prostě neexistuje v této otázce dostatečná shoda a právě proto měly všechny země naprosto volné ruce. Pokud si nenecháme vnutit mediální zkratku, že jsme hlasovali prot Evropě, snad budeme vůči české zahraniční politice alespoň smířlivější.

Česká republika v indexech (I.)

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Mnohé think tanky a NGOs vytvářejí pro oblast, kterou se zabývají, různé indexy. Tyto indexy vznikají agregací dat a jejich výsledkem je zpravidla hodnota, která popisuje nějaký složitý koncept - např. demokraci, ekonomickou svobodu, stabilitu či životní úroveň. Dnes ovšem začněme mimo takto úzce definované indexy a podívejme se na naši ekonomickou úroveň a rozdělení bohatství a příjmů ve společnosti.

((Přestože cituji podle Wikipedie, data by měla být přesná. Používám jen data, která jsou ve Wiki řádně ocitována a zdroje považuji za důvěryhodné. Jejich korektnost si můžete zkontrolovat v poznámkovém aparátu na Wikipedii.))

Hrubý domácí produkt v paritě kupní síly na osobu /Wikipedia/

Standardním postupem při zjišťování vyspělosti nějaké země, státu či provincie, je vyhledání si hrubého domácího produktu na obyvatele v paritě kupní síly (HDP PKS/os.). Parita kupní síly má tu výhodu, že bere v potaz rozdíl v mezi cenovými hladinami a ukazuje nám tedy, kolik si toho lidi můžou v dané zemi za svou mzdu reálně koupit. Pokud tedy chceme srovnávat se srovnatelným, domnívám se, že právě země s podobným HDP PKS/os. bychom měli brát v úvahu.

ČR se mezi zeměmi OSN na 38. místě, tj. asi 2,5násobek globální HDP PKS/os. Ve světovém srovnání je to dobrý výsledek - OSN má 193 členských zemí. V rámci Evropské unie je to už horší - tam dosahujeme pouze na 80 % průměrné hodnoty a jsme celkově na 16. místě z 27.

Země s nejvyšším HDP PKK/os. je Lichtenštejnsko, následuje Katar (2.), Lucembursko (3,), Monako (4.), a Singapur (5.).  Druhou zemí EU (po LUX) je Nizozemsko na 11. místě a první zemí s populací nad 10 milionů obyvatel jsou 8. Spojené státy. Posledních pět míst nepřekvapivě okupují africké země Burundi, Somálsko, Libérie, Zimbabwe a Demokratická republika Kongo.

Bohatší než Češi jsou Slovinci, Novozélanďané a Bahrajnci (35. - 37.). O něco chudší jsou obyvatelé Ománu, Řecka a Malty (39. - 42.). Všechny ostatní země Visegrádské čtyřky jsou chudší (Slovensko 46.,  Polsko 48. a Maďarsko 50.)

Distribuce příjmu (Giniho index) /Wikipedia/

Giniho index se používá v ekonomii používá nejčastěji k měření distribuce (rozdělení) bohatství nebo příjmů v populaci. Pro lepší vysvětlení doporučuji prohlédnou těchto pár slidů Katedry ekonomie VŠE. K problémům s Gini indexem jako analytickým nástrojem opět odkazuji na Wikipedii. Obrázek níže vysvětluje, že čím nižší číslo nám Giniho index dá, tím je rozdělení rovnější. Při hodnotě nule má celá populace stejnou hodnotu příjmu či bohatství, při hodnotě 1, drží všechen příjem či bohatství 1 člověk.

Grafického znázornění Lorenzovy křivky. (zdroj, větší formát)

Ve ekonomii se zpravidla akcentuje více distribuce příjmů. Výsledky jsou poměrně známé a předvídatelné. Typicky rovnostářskými zeměmi (po zdanění a sociálních transferech) jsou severské země a země střední Evropy. Podle OECD byla Česká republika na konci první dekády 21. století  byla s hodnotou 0,26 čtvrtou nejrovnostářštější z těchto 34 vyspělých zemí (a třetí v EU). Před námi bylo jen Slovinsko, Dánsko a Norsko, za námi bylo i Slovensko (5.) a dokonce i Finsko (7.) se Švédskem (8.).
Mezi zeměmi OECD s největší nerovností příjmů (s hodnotami 0,38-0,5) Spojené státy, Turecko, Chile a Mexiko (řazeno od relativně nejmenší nerovnosti po největší nerovnost). Obecně je pak distribuce příjmů nejnerovnější v chudých afrických a asijských zemích, ale ani to není bez výjimky.

Distribuce bohatství (Giniho index) /Wikipedia/

Mladším a opomíjeným bratříčkem distribuce příjmů je distribuce bohatství. Hodnoty, které objevujeme ve statistikách se mohou zdát silně kontraintuitivní, zejména proto, že se velmi těžko hledá souvislost mezi distribucí bohatství a distribucí příjmů. Zdravý rozum (?) by napovídal, že mezi těmito dvěma hodnotami bude silná pozitivní korelace - bohatství je vlastně jen součet příjmů za dlouhou dobu. Data však nic takového neukazují.
Například data z přelomu tisíciletí (str. 50-55) ukazují, že Dánsko, dnes země s nejrovnějšími příjmy, má jednu z největších nerovností v distribuci bohatství na světě, dokonce i mírně větší než Spojené státy (obě asi 0,8). Velmi vysokou míru nerovnosti bohatství má Švédsko, to se pohybuje někde mezi Saúdskou Arábií a Mexikem (okolo 0,74).
Česká republika byla ovšem s hodnotou 0,63 opět jednou z nejrovnostářštějších zemí světa. Z asi 150 zemí se umístila na celkovém 11. místě, což rovněž znamená 7. místo v OECD a 5. místo v EU.
Nejrovnoměrnější rozdělení bohatství je ve východoasijských ekonomikách - Japonsko, Čína, Jižní Korea a Macau. Další rovnostářské země jsou Španělsko, Irsko, Itálie a, světě div se, Jemen.

Závěr
My, Češi, nejsme chudí. V porovnání s EU patříme mezi chudší státy, ale v globálním pohledu jsme se narodili na velice přívětivém kousku planety. Volání po švédské ekonomické rovnosti z pozic levice je nesmysl. Podle mnohých autorů (včetně citované databáze OECD) je rozdělení příjmů po zdanění a sociálních transferech v Česku jedno z nejrovnějších na světě, dokonce ještě rovnější než právě ve Švédsku. Pokud bychom tedy chtěli dosáhnout stejných hodnot, nejspíše bychom museli sáhnout po skutečně rovné dani nebo omezit přerozdělování. A pokud jde o distribuci bohatství, věřím, že žádný člověk zleva a jen málo lidí zprava by si zvolilo za cíl své hospodářské politiky vyrovnání se "švédskému modelu."
Pro lepší pochopení, jak velmi rovnostářská země jsme, je dobré vytvořit dvě tabulky. V první budou seřazeny země podle nerovnosti příjmů, s tím, že první bude nejrovnostářštější. Do druhé tabulky seřadíme země od nejbohatší po nejchudší podle HDP PKS/os. Nyní vložme do tabulky například země EU. Pokud bychom měli být tak bohatí jako jsme rovní v příjmech, žili bychom si jako v Rakousku. Pokud bychom místo EU vložili do tabulky země OECD, tak jsme na tom ještě o trochu lépe, na úrovni Nizozemska.
Rozdíly mezi chudými a bohatými rozhodně nejsou českým problémem.

Jak se nedívat na (izraelsko-palestinský) konflikt

Mám pocit, že většina mých spolužáků z mezinárodních vztahů zbožšťuje Henryho Kissingera, miluje realistickou školu, bytostně nesnáší wilsonovský idealismus a má minimálně rezervovaný vztah k otázkám lidských práv. Proto je zvláštní sledovat, kolik z nich je stále ochotno uvažovat o mezinárodní vztazích v pojmech spravedlnosti a křivdy. Na některých se nedávné události na Blízkém východě odrazily překvapivě silně emocionálně a v ojedinělém případě dokonce i fyziologicky. :)

Kdo je v právu?

S raketovým přestřelkami mezi Izraelem a Gazou se opět vynořily hádky o tom, která strana je v právu. Situace se opakovala po hlasování o přiznání statusu státu Palestině na Valném shromáždění OSN. Ještě předtím, než se ujasní, co otázky "Kdo je v právu? A na co?" vlastně znamenají, v obou táborech se již vytahují "těžké zbraně". Na jedné straně stojí obvinění z židozednářského spiknutí, na straně druhé odsouzení Palestinců coby národa teroristů.

A samozřejmě nemusíme zůstat u tak hloupých argumentů a můžeme se začít bavit o minulosti. Citovat Balfourovu deklaraci, vzpomínat na pogromy a šoa, debatovat o skupování pozemků v Palestině Židy a o tehdejším chování Židů vůči palestinským Arabům, o postoji obou národů k mírovému dělení území před vyhlášením Izraele, o výstavbě osad atd. Ty hádky či diskuse jsou zajímavé a určitě je nezbytné vědět, co jednotlivé strany trápí nejvíc. Budovat mír na spravedlnosti nejde. Není nám na dosah, opravdu.

Další skvělá KALova kresba

Proč sledovat fotbal

Proč to nejde si můžeme ilustrovat na případě finále Mistrovství světa ve fotbale 1966. Pokud se dnes zeptáte Angličana či Němce, co se událo na tomto videu, pravděpodobně dostanete odlišné a naprosto upřímné odpovědi. Máme tendenci interpretovat situace v náš prospěch. Pokud tomu nevěříte a sledujete sport, všimněte si, že rozhodčí obvykle píská proti týmu, se kterým se silně identifikujete. Opravdu si myslíte, že právě fandíte těm nejušlechtilejším týmům? Pokud stále ano, tak si přečtěte tuto klasickou studii.

Pokud se nedokážeme shodnout, jestli byl balón celým objemem za čárou, či který tým více fauloval, jak obtížné může být pro lidi si udělat objektivní názor na konflikt, ve kterém umírali jeho příbuzní? A to pořád vycházíme z předpokladu, že obě strany mají stejné informace. Tak to ale ve skutečnosti nefunguje. Člověk si nejen vyzobává informace z obrazu, který je mu předložen, člověk si dokonce i vybírá ten obraz. A zpravidla je to ten, ve kterém je více k zobání. Pokud si pravičáci rádi potvrzují své názory v MF a levičáci v Právu, jak odlišná média sledují Palestinci a Izraelci? Existuje tedy někdo, kdo je schopen najít spravedlnost?

Gól na 3:2 ve finále MS Anglie vs. Německo

Jak řešit a neřešit konflikt

Pokud máme šlechetné záměry, první otázkou, kterou byste si měli položit je, zdali usilujeme o spravedlnost či kompromis, ergo stabilní mír. Tyto dva cíle jsou zpravidla nedosažitelné zároveň.
Pokud se rozhodneme pro spravedlnost, pravděpodobně ignorujeme naši neschopnost spravedlnost vůbec poznat. Z výše uvedených důvodů velmi pravděpodobné, že většina třetích osob bude vidět spravedlnost výrazně na jedné straně. A pokud bychom přiznali jakékoliv třetí osobě schopnost vidět objektivní spravedlnost, ta se zřídkakdy nachází přesně uprostřed a takto spravedlivé řešení by naštvalo strany nerovnoměrně.

Když se rozhodneme usilovat o kompromis, musíme se vzdát abstraktní myšlenky spravedlnosti. Nehledáme, co je správné, ale co je uprostřed. Kompromis není zbytečně nazýván situací, kdy žádná strana není spokojena. Pokud obě strany přesvědčíte, že druhá na vašem návrhu řešení nevydělala o mnoho víc než ta první, máte vyhráno.

Jak se podle Blbouna dělá mír

Hledat ponaučení

Po hlasování Valného shromáždění, které drtivou většinou zařadilo Palestinu mezi "skutečné", ale nečlenské státy OSN, izraelská vláda ústy svého předsedy oznámila výstavbu tří tisíc bytových jednotek na Západním břehu. Právě izraelské osady na palestinském území jsou jednou z největších překážek k míru na straně Izraele a nyní se ukázaly jako hmatatelný důkaz, že je třeba hledat cestu přes kompromisy. Nevím, které státy hlasovaly na Valném shromáždění na základě morálních imperativů a které státy byly pod tlakem židovské, arabské, ropné či finanční lobby či politických zájmů. Pokud je ale někdo nadšený z toho, jak je tento výsledek spravedlivý, měl by si uvědomit, že jde o krok zpět od mírového uspořádání Izraele a Palestiny.

Jak se podle Blbouna dělá konflikt

Kdo má strach o životní prostředí?

Marx a životní prostředí

Richard Filčák napsal před dvěma měsíci pro Deník Referendum článek Životné prostedie: kam sa stráca podpora verejnosti? Normálně bych jej nečetl, ale má kamarádka, se kterou jsem vedl před několika týdny pár úporných pří, mi tento text poslala, abych lépe pochopil její úhel pohledu na problematiku životního prostředí. Rozhodl jsem se vyvrátit některé z mýlek, které se v textu objevily.

Napřed si ale představme autora, ať víme, s kým si dovoluji nesouhlasit. Richard Filčák je pracovník prognostického ústavu Slovenské akademie věd. Je držitel dvou magisterských titulů (Bratislava a Lunde) a také titulu doktorského (Summa Cum Laude) ze Středoevropské univerzity v Budapešti. Proti němu já, třeťák bakalářského studia na Masaryčce, s podporou Google Chrome.

Filčák staví do centra své argumentace teorii metabolického rozporu vycházejícího z Karla Marxe. Podle této teorie kapitalistický způsob výroby vede k oslabování vazby mezi přírodou a člověkem. S rozvolňováním tohoto vztahu má být čím dál obtížnější vytvořit konsensus o ochraně přírody. Nedoporučuji číst dále, dokud si nepřečtete 3.-6. odstavec Filčákova textu, který teorii vysvětluje lépe.

Jako kritickou část argumentace vnímám následující odstavec:

"Že nejde o historicky fenomén, ale reálny problém, dokazuje napríklad správa Európskej environmentálnej agentúry z roku 2010. Konštatuje, že sa zvyšuje riziko upadajúceho povedomia verejnosti o ekologických problémoch. Stále viac ľudí žije vo veľkých sídlach a nemá skúsenosť s prírodným prostredím, pričom tento trend sa môže najsilnejšie prejaviť najmä u mladej generácie."

Toto tvrzení se má opírat o zprávu Evropské envirnomentální agentury. Teorie dává smysl a pokud by byla platná, toto by byl jistě důsledek. Jak ale zjistit jestli teorie, alespoň v ČR, platí?

Rozprava o metodě

Filčákovo chápání problému se ve skutečnosti skládá z dvou tezí: a) lidem v městech záleží méně na životním prostředí. b) mladým lidem záleží méně na životním prostředí. K tomu, abychom mohli toto tvrzení potvrdit či vyvrátit, není podle mě nezbytné dělat rozsáhlý sociologický průzkum. Jsem pro jednodušší alternativu. Podívejme se na volební výsledky a další data z roku 2006, kdy se Strana zelených dostala do poslanecké sněmovny.

Proč SZ a proč volby 2006? Pokud má někdo vážnou starost o životní prostředí, pravděpodobně bude usilovat o to, aby chování soukromého sektoru bylo více regulováno státem. Stranou, která na veřejnou ochranu životního prostředí kladla největší důraz byla bez pochyby SZ. Volby 2006 jsem vybral, protože v nich zelení dosáhli největšího úspěchu. V souvislosti se zákonem velkých čísel se domnívám, že data z tohoto roku jsou nejkvalitnější. Navíc jejich výsledky nebudou zatíženy ekonomickou krizí.

Podle teorie by se měly ve volbách vyskytovat následující vzorce:

• Strana zelených by měla dosahovat ve velkých městech horších výsledků 
• aktivní členové Strany zelených by měli být starší než u ostatních stran

Více vypovídající by byla nejspíše data o voličích SZ, ale ta bohužel nemám k dispozici. Na druhou stranu si myslím, že je poměrně fér předpoklad, že kandidáti odráží alespoň do určité míry voličskou strukturu.

Zelená města

Strana zelených ve volbách 2006 skončila s celostátním výsledkem 6,29 procent hlasů. Aritmetický průměr výsledků 12 krajů (všechny kraje s výjimkou Prahy a Středočeského kraje) je 6,09. Artimetický průměr výsledků 12 krajských měst je 7,21. To je rozdíl přes 18 %. V každém jednom kraji byl výsledek krajského města pro SZ lepší než celkový krajský výsledek.

Samotná míra urbanizace ale není jednoduchým vodítkem, jak by se mohlo zdát. Pěti nejurbanizovanějšími kraji jsou v pořadí Praha, Moravskoslezský, Ústecký, Karlovarský a Liberecký kraj. SZ měla nejlepší výsledky vůbec v Libereckém kraji a Praze. Výkony v Ústeckém a Karlovarském kraji byly spíše průměrné a ale nejhorší byly právě v Moravskoslezském kraji. Málo urbanizované oblasti jako Vysočina nebo střední Čechy znamenaly pro SZ průměrné až podprůměrné výsledky.

Zelené mládí

Jak to ve skutečnosti je se SZ a mladými lidmi asi všichni tuší. Právě mladí tvoří oporu Strany zelených. Tvrdit, že právě mladí odmítají hrát na životní prostředí, je minimálně v prostředí ČR naprostý nesmysl.

Přesto se ale podívejme na data. Průměrný věk kandidátů SZ ve volbách do poslanecké sněmovny 2006 byl 42,71 let. U ODS 45,91; ČSSD 48,97; KDU-ČSL 45,71 a KSČM 50,27. V případě poslanců byla Strana zelených opět nejmladší stranou v dolní sněmovně. SZ 39,36 let; ODS 45,93;  ČSSD 49,55; KDU-ČSL 49,23; KSČM 50,54.

Na Stranu zelených například nezapomněli úplně ani středoškoláci ve studentských volbách 2012, kdy studenti vhodili do urny lístek na kterém figurovala SZ ve 4,5 % případů. To není žádná sláva, ale pokud by jim tato čísla přisuzovaly volební modely, mezi zelenými by panovala lepší nálada.

A co když má Marx pravdu?

Teorie metabolického rozporu předpokládá, že lidé žijící na venkově mají lepší pochopení pro ekologické problémy než lidé ve městech. Ač se může zdát, že jsem toto tvrzení vyvrátil, nemusí to být pravda. Stejně dobře jsem ho mohl i potvrdit. Záleží na tom, co si skutečně myslíme o závažnosti problémů životního prostředí. A nejen závažnosti, ale i výši ceny, kterou je třeba za ochranu přírody zaplatit. Při pohledu na volební mapu se musíme ptát, proč SZ propadla na Ostravsku nebo Ústecku, tedy v regionech, kde jsou ekologické problémy nejpalčivější. Nerozumějí snad místní jejich vlastním problémům? Vyznají se v nich lépe pražští voliči? Pochybuji.

Pozn.: O ekologickém smýšlení našich předků píše ve své knize Původ ctnosti Matt Ridley. Kapitolu 11 této knihy, která se ekologii a environmentalistice věnuje, najdete zde.

Volební prognóza

Američané již volí a proto si myslím, že je vhodný okamžik předeslat tip na konečný výsledek prezidentských voleb v USA 2012.

Předpovídám (na základě předvolebních průzkumů) obhájení postu současným prezidentem Barrackem Obamou a to relativně bezpečným rozdílem 303 volitelů vs. 235 volitelům.

Ve větším formátu zde.

O komárech v krajích a modré smrti

Asi nejsem jediný koho výsledky krajských voleb nemile překvapily. Předvolební průzkumy jasně nasvědčovaly dominanci levice. S tím jsem byl smířen. Průzkum, který posadil KSČM do vedení v Ústeckém kraji jsem chápal jako pouhou statistickou chybu. Dvě a téměř tři vítězství komunistů byla pro mě menší rána. Modře zbarvený Plzeňský kraj je nejspíše jen čestný úspěch, něco jiného než pokračování nějaké formy koalice mezi ČSSD a KSČM se nezdá pravděpodobné.

Již od prvních sečtených okrsků bylo jasné, že komunisté budou silnější než se původně myslelo. Nám, členům okrskových komisí, to bylo jasné již při sledování struktury voličů. Sociální sítě naplnily nezbytné výkřiky o emigraci a konci demokracie u nás. Docela bych se vsadil, že se v televizi političtí komentátoři  předháněli, kdo více sebevědomě vysvětlí, proč volby nemohly dopadnout jinak.

Proč si tedy já myslím, že volby dopadly jak dopadly? Jak intepretuji výsledky?

O "vítězství" levice

Krajské volby jsou volby druhého řádu, z čehož vyplývá nízká volební účast. Nízká volební účast nahrává stranám s disciplinovanými voliči. To je zejména KSČM, která je považována za neoficiálního vítěze voleb a také KDU-ČSL, která je s výsledky spokojena. Není náhodou, že komunistické kraje, Karlovarský a Ústecký, jsou 1. a 3. s nejnižší účastí.

Jakkoliv můžeme mluvit o výrazném posílení komunistů oproti roku 2008, mluvit o superúspěchu parlamentní levice není tak jednoduché. Letos ČSSD a KSČM dostaly dohromady asi 44 % veškerých hlasů (24 % + 20 %), před čtyřmi lety to však bylo 51 % (36 % + 15 %) hlasů. Při přepočtu na mandáty poklesly stavy levice od posledních voleb o 1 procentní bod z 58 % (41 % + 17 % v roce 2008) na 57 % (30 % + 27 % v roce 2012). Česká parlamentní levice tedy zůstává v krajských zastupitelstvech oproti roku 2008 více méně na svém, ovšem při výrazném vnitřním přerozdělení mandátů ve prospěch komunistů.

Jak jsme psali již výše, letos komunisté získali 20 % hlasů a 27 % mandátů, zatímco ve volbách 2008 získali 15 % hlasů a 17 % mandátů. Pro doplnění, roku 2004 komunisté získali bezmála 20 % hlasů a 23 % mandátů a ve volbách 2000 to bylo 21 % hlasů a 24 % mandátů.

Pozice komunistů v krajských volbách je tedy relativně stabilní. Proč se tedy mluví o grandiózním úspěchu komunistů? Je to zejména proto, že ČSSD na rozdíl od roku 2008 nedokázala voliče přesvědčit, že jsou přijatelnou alternativou pro vládní sestavu. V kontextu vítězství komunistů ve 2 krajích nejde tedy ani tak o porážku pravice, ale ČSSD. Jistě přišlo k volbám nemálo lidí, kteří posledně volili ČSSD, ale letos vhodili lístek s komunistickou kandidátkou. Druhým fenoménem letošních voleb je úspěch neparlamentních (volebních) stran, který vzhledem k volebnímu systému vystřelil komunistům vysoký počet krajských zastupitelů.

O národních vládách a krajských volbách

Volby dopadly samozřejmě velmi špatně i pro pravici. ODS si dramaticky pohoršila i proti roku 2008 (pokles z 24 % na 12 % hlasů a z 27 % na 15 % mandátů). Že krajské volby dopadají debaklem pro vládní strany je však naprosto přirozené. A z mého pohledu je překvapující mizerný výkon ODS roku 2012 asi tak jako poměrně dobrý výkon roku 2008. Pokud se podíváme například na volby 2004,  tak ODS získala 36 % hlasů a 43 % zastupitelů, zatímco vládní ČSSD 14 % hlasů a 16 % mandátů. A to za hospodářského růstu 4,7 %, který je spíše důsledkem fáze globálního ekonomického cyklu než hospodářské politiky vlády.

O jasném neúspěchu může být také řeč u TOP 09, ta získala spolu se Starosty pouhých 7 % hlasů i mandátů a vůbec se nedostala do 3 krajských zastupitelstev. Porovnávat výsledky TOPky s výsledky z minulých krajských voleb není možné (09!) a v případě parlamentních či komunálních by srovnávání nedávalo smysl.

Závěr

Jasné porážky vládních stran ve volbách, které se konají uprostřed voleb prvního řádu (u nás voleb do poslanecké sněmovny) jsou typickým prvkem doprovázející politický systém demokratických zemí. Na debaklu vládní pravice, jakého jsme byli svědky v letošních krajských volbách není nic neobvyklého. Co do kvantity, výsledek premiérovy strany z roku 2012 (ODS) je klidně srovnatelný s výsledkem premiérovy strany z roku 2004 (ČSSD).

Za "dobrým" výsledkem komunistů stojí, spíše než činnost vlády, nevěrohodnost hlavní opoziční strany a fáze hospodářského cyklu, jehož současný stav nahrává podpoře radikálních a extremistických stran.

Řeči o konci ODS potažmo konci pravice v Čechách jsou přehnané a unáhlené. Dejte ODS a TOP 09 dva roky v opozici a budete se divit.

Pozn.: Doporučuji si ještě prohlédnout tento text. :)

Co je nového v prezidentských volbách v USA

Od mého posledního textu na téma amerických prezidentských voleb uběhl více než měsíc. Od té doby se stalo nemálo věcí. V Utahu proběhly poslední primárky. Naplno se rozjela negativní kampaň obou týmů.  Republikánský kandidát Romney se vydal na zahraniční cestu, která skončila jasným neúspěchem. Romney si vybral za kandidáta na viceprezidenta "fiskálního jestřába" Paula Ryana. Republikánská dvojka získala formální nominaci na republikánském konventu v Tampě. Na stejném pódiu sehrál Clint Eastwood ve formě monologu rozhovor s Barrackem Obamou a Condoleezza Rice přednesla k delegátům fantastický proslov.

Možný budoucí viceprezident Spojených států
a současný internetový mem Paul Ryan (Gosling).

Jak se změnila situace ve fialových státech? Na konci července se na Obamu stranu přikláněla Florida, Ohio, Michigan, Virgínie, Colorado a Iowa. Naopak Romneymu slibovaly průzkumy těsný úspěch v Severní Karolíně a Missouri. V ostatních 42 státech měl jeden či druhý kandidát silnou pozici.

Mapu jsem opět přebral z blogu FHQ.

Když se podíváme po měsíci na volební mapu FHQ, zjistíme, že se moc nezměnilo. Kde vítězil Obama, vítězí i teď a Romney si samozřejmě také zůstává na svém.. Změnila se ale pevnost postavení kandidátů v těchto státech. Mezi státy, kde ani jeden z kandidátů nemá silnou pozici přibyly prodemokratické státy Wisconsin (odkud pochází Paul Ryan) a Nevada. Z nerozhodnutých států naopak vypadlo Missouri, kde se týmu republikánů podařilo posílit pozici.

Newsroom: "Amerika byla nejlepší zemí na světě"

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

V jednom z předchozích textů jsem se věnoval monologu hlavního hrdiny nového seriálu HBO Newsroom. Postava tvrdila, že není žádný důvod si myslet, že Spojené státy jsou nejlepší zemí na světě. Zajímala mě přesnost tvrzení, které tezi podporovaly. Scénárista byl většinou poměrně přesný, i když například přecenil výsledky amerických studentů či naopak velmi hrubě podcenil americkou zdravotní péči (kojenecká úmrtnost v USA jsou na úrovni Maďarska nebo Chorvatska, ale Sorkin je zařadil v lepším případě po bok Haiti nebo Bangladéše).

Poté co se hlavní hrdina pokusil dokázat, že Spojené státy nejsou nejlepší zemí na světě pokračoval tvrzením, že jí USA v minulosti byli.

"Stáli jsme za tím, co bylo správné. Bojovali jsme na straně dobra. Zaváděli jsme a rušili zákony z morálních důvodů. Vedli jsme válku proti chudobě, ne chudým. Obětovali jsme se, starali jsme se o naše sousedy. Nebývali jsme pokrytci a nebili jsme se v prsa. Vybudovali jsme obrovské a úžasné věci, udělali jsme nekřesťanský technologický pokrok, objevovali vesmír, léčili nemoci, vychovávali nejlepší světové umělce a vytvořili nejlepší světovou ekonomiku. Dosáhli jsme hvězd, chovali se jako lidé. Toužili jsme po inteligenci, nikoliv ji znevažovali. Inteligence nás nenutila cítit se podřadní. Nehodnotili jsme se podle toho, koho jsme podpořili v posledních volbách a nenechali jsme se tak lehce vystrašit."

Jednoznačná data k většině bodů nejsou k dohledání, či nemůžou být brána doslova. Přesto se pokusím doložit, co doložit jde a případně tomu oponovat.

Morální zákony a sousedé

Jsem osobně skeptický k tomu, že by se někdy (dominatně) rušily a zaváděly zákony z morálních důvodů. Zákony se především zavádějí a ruší na základě tlaků zájmových skupin či pod tlakem společenských změn, které jsou mimo moc politiků a které status quo činí neudržitelným. Jak testovat morálnost schvalování zákonů v minulosti a současnosti mě bohužel nenapadá.

Že se lidé přestanou zajímat o své sousedy je důsledkem technologického pokroku v oblasti informačních a komunikačních technologií (a růstem bohatství, které v současné době umožňuje i široké veřejnosti tyto technologie využívat). Evoluční psycholog a antropolog Robert Dunbar na základě svého výzkumu zjistil, že lidé jsou schopni udržovat stabilní společenské vztahy s asi 100 - 230 lidmi (obvykle bývá jako Dunbarovo číslo uváděno 150). To že máme možnost udržovat kvalitní a stabilní vztahy pomocí mobilních telefonů, internetu a dotované MHD s lidmi, kteří jsou nám "duševně" blízcí, omezuje nutnost a zároveň i možnost se vázat na geograficky definované blízké. To znamená, že nám jsou častěji vzdálenější sousedé, se kterými si nemáme co říct, než naši přátelé mnoho desítek či stovek kilometrů, kteří sdílí naše zájmy či světonázor.

Věda, ekonomika a kultura

Americká věda a umění dodnes vládne světu. INSEAD vyhlásil Spojené státy za 7. nejvíce inovativnější zemi světa. Pokud bychom přijali jejich metodologii a uvědomili si, že žádná z 6 zemí před USA nemá více obvatel než Česká republika, neměli bychom mít nejmenší pochyby, že ve stále zrychlující se době (i co do vývoje nových technologií) hrají Spojené státy stále jasný prim. Právě inovace jsou jedním z nejdůležitejších (a dost možná nejdůležitějším) motorem hospodářského růstu. A USA rozhodně dlouhodobě rostou.

Reálné HDP Spojených států 1809 - 2009

Také podíl Spojených států na světovém HDP je minimálně od konce 60. let překvapivě stabilní. Narozdíl od vyspělých západoevropských zemí. USA zažily svůj vrchol, co do podílu HDP na světové ekonomice na konci druhé světové války (cca 35 % světového HDP). V následujících dvou dekádách se americký podíl rychle propadal.

Více zde.

Bylo by naivní se domnívat, že je to zásluhou ekonomických politik prezidentů Trumana, Ikea či JFK. Válka se prostě konala na území takřka celého vyspělého světa s výjimkou právě USA. Židovská a antitotalitářská inteligence našla své nové útočiště nejčastěji právě ve Spojených státech, což zajistilo další "nezasloužený" rozvoj amerického hospodářství. Pokud tedy pomineme období 1945 - 1969, kdy lze mluvit jen o dopady světové války, podíl HDP Spojených států na celosvětovém byl vyšší jen pár let před Velkou hospodářskou krizí. Kdy tedy byla americká ekonomika nejlepší na světě, když ne dnes?

Podíl skupin zemí na světovém HDP.
Opravdu evropský model funguje?

Pokud máte pochyby o americké kulturní nadvládě, pusťte si televizi nebo rádio. Pokud si kupujete novou knihu od zahraničního autora, nejspíše ji napsal Američan.

Války proti chudým a chudobě

Vojenské dějiny Spojených států jsou do značné míry dějinami válek proti chudým. To má několik důvodů. 

1. Geografie - USA leží mimo hlavní hřiště novověku a nové doby - bohaté Evropy. USA si nadlouho vystačily s teritoriální expanzí uvnitř toho, co dnes považujeme za integrální součást Spojených států. USA se lehce vyvarovaly válkám starého kontinentu.
2. Americký izolacionismus a neintervencionismus - již otcové zakladatelé tvrdili, že USA by neměla vstupovat do vojenských aliancí. Roku 1823 byla vyhlášena Monroeova doktrína. Doktrína varovala před zásahy ze stran evropských mocností do záležitostí nezávislých zemí amerického kontinentu s tím, že takové chování by vyžadovalo intervenci ze strany Spojených států. Zároveň vyjádřila nezájem na změně statusu zbylých kolonií či na zasahování do vnitřních záležitostí evropských zemí. Tato doktrína později získala podporu i královny moří - Velké Británie. Pokud oponeme války s Velkou Británií (revoluční a 1812), do první světové války vstoupily USA jen do "malé skvělé války" se Španělskem na sklonku 19. století. Monroeova doktrína nebyla a není dogmatická, přesto byla minimálně do konce studené války jedním z pilířů americké zahraniční politiky.
3. Spojené státy jsou a byly relativně bohatým státem. Podle současných odhadů měly USA již roku 1820 vyšší HDP na hlavu než třeba například Francie. Pro takto vyspělou zemi je jen velmi náročné najít soupeře, který by v porovnání s ní byl označen jinak než chudý.
4. Teorie demokratického míru - tato teorie se pokouší vysvětlit, proč existuje v historii velmi málo příkladů, kdy reprezentativní či demokratické vlády mezi sebou válčí. Teorii demokratického míru samozřejmě zmiňuji proto, že je velmi málo chudých demokracií.
5. Teorie interdependence - tato teorie popisuje, proč bohaté země mezi sebou zřídka vedou válku. Válka je totiž nestojí jen přímé vojenské výdaje, ale také nesou náklady za přerušení vzájemné ekonomické vztahů.

Vojenské dějiny USA

V 18. století USA vedly válku za nezávislost na Velké Británii, bojovaly "kvaziválku" proti Francii a začaly i americké boje s Indiány.

V 19. století dominovaly války s Indiány a kolonizace kontinentu. Kromě indiánů Američané vedli další válku s Velkou Británií, posílaly lodě do bojů se severoafrickými piráty, v polovině století porazily Mexiko a získali na něm rozsáhlá území. Vojenské snahy v 19. století skončily "skvělou malou válkou" se Španělskem v roce 1898.

V první třetině 20. století Spojené státy vedly "banánové války" ve střední Americe a Karibiku či anektovaly Filipíny.. V první polovině minulého století USA kromě intervence do ruské občanské války samozřejmě stihly i zvítězit ve dvou světových válkách.

Během studené války USA vstupovaly přímo či nepřímo do celé řady konfliktů. První a druhá válka v Indočíně, Korea, Libanon, Kuba či Libye mohou být nejvýznamnějšími příklady.

Po studené válce pak můžeme mluvit o americkém angažmá v Jugoslávii, Afghánistánu či Iráku (2x).

První část naleznete zde.