O komárech v krajích a modré smrti

Asi nejsem jediný koho výsledky krajských voleb nemile překvapily. Předvolební průzkumy jasně nasvědčovaly dominanci levice. S tím jsem byl smířen. Průzkum, který posadil KSČM do vedení v Ústeckém kraji jsem chápal jako pouhou statistickou chybu. Dvě a téměř tři vítězství komunistů byla pro mě menší rána. Modře zbarvený Plzeňský kraj je nejspíše jen čestný úspěch, něco jiného než pokračování nějaké formy koalice mezi ČSSD a KSČM se nezdá pravděpodobné.

Již od prvních sečtených okrsků bylo jasné, že komunisté budou silnější než se původně myslelo. Nám, členům okrskových komisí, to bylo jasné již při sledování struktury voličů. Sociální sítě naplnily nezbytné výkřiky o emigraci a konci demokracie u nás. Docela bych se vsadil, že se v televizi političtí komentátoři  předháněli, kdo více sebevědomě vysvětlí, proč volby nemohly dopadnout jinak.

Proč si tedy já myslím, že volby dopadly jak dopadly? Jak intepretuji výsledky?

O "vítězství" levice

Krajské volby jsou volby druhého řádu, z čehož vyplývá nízká volební účast. Nízká volební účast nahrává stranám s disciplinovanými voliči. To je zejména KSČM, která je považována za neoficiálního vítěze voleb a také KDU-ČSL, která je s výsledky spokojena. Není náhodou, že komunistické kraje, Karlovarský a Ústecký, jsou 1. a 3. s nejnižší účastí.

Jakkoliv můžeme mluvit o výrazném posílení komunistů oproti roku 2008, mluvit o superúspěchu parlamentní levice není tak jednoduché. Letos ČSSD a KSČM dostaly dohromady asi 44 % veškerých hlasů (24 % + 20 %), před čtyřmi lety to však bylo 51 % (36 % + 15 %) hlasů. Při přepočtu na mandáty poklesly stavy levice od posledních voleb o 1 procentní bod z 58 % (41 % + 17 % v roce 2008) na 57 % (30 % + 27 % v roce 2012). Česká parlamentní levice tedy zůstává v krajských zastupitelstvech oproti roku 2008 více méně na svém, ovšem při výrazném vnitřním přerozdělení mandátů ve prospěch komunistů.

Jak jsme psali již výše, letos komunisté získali 20 % hlasů a 27 % mandátů, zatímco ve volbách 2008 získali 15 % hlasů a 17 % mandátů. Pro doplnění, roku 2004 komunisté získali bezmála 20 % hlasů a 23 % mandátů a ve volbách 2000 to bylo 21 % hlasů a 24 % mandátů.

Pozice komunistů v krajských volbách je tedy relativně stabilní. Proč se tedy mluví o grandiózním úspěchu komunistů? Je to zejména proto, že ČSSD na rozdíl od roku 2008 nedokázala voliče přesvědčit, že jsou přijatelnou alternativou pro vládní sestavu. V kontextu vítězství komunistů ve 2 krajích nejde tedy ani tak o porážku pravice, ale ČSSD. Jistě přišlo k volbám nemálo lidí, kteří posledně volili ČSSD, ale letos vhodili lístek s komunistickou kandidátkou. Druhým fenoménem letošních voleb je úspěch neparlamentních (volebních) stran, který vzhledem k volebnímu systému vystřelil komunistům vysoký počet krajských zastupitelů.

O národních vládách a krajských volbách

Volby dopadly samozřejmě velmi špatně i pro pravici. ODS si dramaticky pohoršila i proti roku 2008 (pokles z 24 % na 12 % hlasů a z 27 % na 15 % mandátů). Že krajské volby dopadají debaklem pro vládní strany je však naprosto přirozené. A z mého pohledu je překvapující mizerný výkon ODS roku 2012 asi tak jako poměrně dobrý výkon roku 2008. Pokud se podíváme například na volby 2004,  tak ODS získala 36 % hlasů a 43 % zastupitelů, zatímco vládní ČSSD 14 % hlasů a 16 % mandátů. A to za hospodářského růstu 4,7 %, který je spíše důsledkem fáze globálního ekonomického cyklu než hospodářské politiky vlády.

O jasném neúspěchu může být také řeč u TOP 09, ta získala spolu se Starosty pouhých 7 % hlasů i mandátů a vůbec se nedostala do 3 krajských zastupitelstev. Porovnávat výsledky TOPky s výsledky z minulých krajských voleb není možné (09!) a v případě parlamentních či komunálních by srovnávání nedávalo smysl.

Závěr

Jasné porážky vládních stran ve volbách, které se konají uprostřed voleb prvního řádu (u nás voleb do poslanecké sněmovny) jsou typickým prvkem doprovázející politický systém demokratických zemí. Na debaklu vládní pravice, jakého jsme byli svědky v letošních krajských volbách není nic neobvyklého. Co do kvantity, výsledek premiérovy strany z roku 2012 (ODS) je klidně srovnatelný s výsledkem premiérovy strany z roku 2004 (ČSSD).

Za "dobrým" výsledkem komunistů stojí, spíše než činnost vlády, nevěrohodnost hlavní opoziční strany a fáze hospodářského cyklu, jehož současný stav nahrává podpoře radikálních a extremistických stran.

Řeči o konci ODS potažmo konci pravice v Čechách jsou přehnané a unáhlené. Dejte ODS a TOP 09 dva roky v opozici a budete se divit.

Pozn.: Doporučuji si ještě prohlédnout tento text. :)

Co je nového v prezidentských volbách v USA

Od mého posledního textu na téma amerických prezidentských voleb uběhl více než měsíc. Od té doby se stalo nemálo věcí. V Utahu proběhly poslední primárky. Naplno se rozjela negativní kampaň obou týmů.  Republikánský kandidát Romney se vydal na zahraniční cestu, která skončila jasným neúspěchem. Romney si vybral za kandidáta na viceprezidenta "fiskálního jestřába" Paula Ryana. Republikánská dvojka získala formální nominaci na republikánském konventu v Tampě. Na stejném pódiu sehrál Clint Eastwood ve formě monologu rozhovor s Barrackem Obamou a Condoleezza Rice přednesla k delegátům fantastický proslov.

Možný budoucí viceprezident Spojených států
a současný internetový mem Paul Ryan (Gosling).

Jak se změnila situace ve fialových státech? Na konci července se na Obamu stranu přikláněla Florida, Ohio, Michigan, Virgínie, Colorado a Iowa. Naopak Romneymu slibovaly průzkumy těsný úspěch v Severní Karolíně a Missouri. V ostatních 42 státech měl jeden či druhý kandidát silnou pozici.

Mapu jsem opět přebral z blogu FHQ.

Když se podíváme po měsíci na volební mapu FHQ, zjistíme, že se moc nezměnilo. Kde vítězil Obama, vítězí i teď a Romney si samozřejmě také zůstává na svém.. Změnila se ale pevnost postavení kandidátů v těchto státech. Mezi státy, kde ani jeden z kandidátů nemá silnou pozici přibyly prodemokratické státy Wisconsin (odkud pochází Paul Ryan) a Nevada. Z nerozhodnutých států naopak vypadlo Missouri, kde se týmu republikánů podařilo posílit pozici.

Newsroom: "Amerika byla nejlepší zemí na světě"

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

V jednom z předchozích textů jsem se věnoval monologu hlavního hrdiny nového seriálu HBO Newsroom. Postava tvrdila, že není žádný důvod si myslet, že Spojené státy jsou nejlepší zemí na světě. Zajímala mě přesnost tvrzení, které tezi podporovaly. Scénárista byl většinou poměrně přesný, i když například přecenil výsledky amerických studentů či naopak velmi hrubě podcenil americkou zdravotní péči (kojenecká úmrtnost v USA jsou na úrovni Maďarska nebo Chorvatska, ale Sorkin je zařadil v lepším případě po bok Haiti nebo Bangladéše).

Poté co se hlavní hrdina pokusil dokázat, že Spojené státy nejsou nejlepší zemí na světě pokračoval tvrzením, že jí USA v minulosti byli.

"Stáli jsme za tím, co bylo správné. Bojovali jsme na straně dobra. Zaváděli jsme a rušili zákony z morálních důvodů. Vedli jsme válku proti chudobě, ne chudým. Obětovali jsme se, starali jsme se o naše sousedy. Nebývali jsme pokrytci a nebili jsme se v prsa. Vybudovali jsme obrovské a úžasné věci, udělali jsme nekřesťanský technologický pokrok, objevovali vesmír, léčili nemoci, vychovávali nejlepší světové umělce a vytvořili nejlepší světovou ekonomiku. Dosáhli jsme hvězd, chovali se jako lidé. Toužili jsme po inteligenci, nikoliv ji znevažovali. Inteligence nás nenutila cítit se podřadní. Nehodnotili jsme se podle toho, koho jsme podpořili v posledních volbách a nenechali jsme se tak lehce vystrašit."

Jednoznačná data k většině bodů nejsou k dohledání, či nemůžou být brána doslova. Přesto se pokusím doložit, co doložit jde a případně tomu oponovat.

Morální zákony a sousedé

Jsem osobně skeptický k tomu, že by se někdy (dominatně) rušily a zaváděly zákony z morálních důvodů. Zákony se především zavádějí a ruší na základě tlaků zájmových skupin či pod tlakem společenských změn, které jsou mimo moc politiků a které status quo činí neudržitelným. Jak testovat morálnost schvalování zákonů v minulosti a současnosti mě bohužel nenapadá.

Že se lidé přestanou zajímat o své sousedy je důsledkem technologického pokroku v oblasti informačních a komunikačních technologií (a růstem bohatství, které v současné době umožňuje i široké veřejnosti tyto technologie využívat). Evoluční psycholog a antropolog Robert Dunbar na základě svého výzkumu zjistil, že lidé jsou schopni udržovat stabilní společenské vztahy s asi 100 - 230 lidmi (obvykle bývá jako Dunbarovo číslo uváděno 150). To že máme možnost udržovat kvalitní a stabilní vztahy pomocí mobilních telefonů, internetu a dotované MHD s lidmi, kteří jsou nám "duševně" blízcí, omezuje nutnost a zároveň i možnost se vázat na geograficky definované blízké. To znamená, že nám jsou častěji vzdálenější sousedé, se kterými si nemáme co říct, než naši přátelé mnoho desítek či stovek kilometrů, kteří sdílí naše zájmy či světonázor.

Věda, ekonomika a kultura

Americká věda a umění dodnes vládne světu. INSEAD vyhlásil Spojené státy za 7. nejvíce inovativnější zemi světa. Pokud bychom přijali jejich metodologii a uvědomili si, že žádná z 6 zemí před USA nemá více obvatel než Česká republika, neměli bychom mít nejmenší pochyby, že ve stále zrychlující se době (i co do vývoje nových technologií) hrají Spojené státy stále jasný prim. Právě inovace jsou jedním z nejdůležitejších (a dost možná nejdůležitějším) motorem hospodářského růstu. A USA rozhodně dlouhodobě rostou.

Reálné HDP Spojených států 1809 - 2009

Také podíl Spojených států na světovém HDP je minimálně od konce 60. let překvapivě stabilní. Narozdíl od vyspělých západoevropských zemí. USA zažily svůj vrchol, co do podílu HDP na světové ekonomice na konci druhé světové války (cca 35 % světového HDP). V následujících dvou dekádách se americký podíl rychle propadal.

Více zde.

Bylo by naivní se domnívat, že je to zásluhou ekonomických politik prezidentů Trumana, Ikea či JFK. Válka se prostě konala na území takřka celého vyspělého světa s výjimkou právě USA. Židovská a antitotalitářská inteligence našla své nové útočiště nejčastěji právě ve Spojených státech, což zajistilo další "nezasloužený" rozvoj amerického hospodářství. Pokud tedy pomineme období 1945 - 1969, kdy lze mluvit jen o dopady světové války, podíl HDP Spojených států na celosvětovém byl vyšší jen pár let před Velkou hospodářskou krizí. Kdy tedy byla americká ekonomika nejlepší na světě, když ne dnes?

Podíl skupin zemí na světovém HDP.
Opravdu evropský model funguje?

Pokud máte pochyby o americké kulturní nadvládě, pusťte si televizi nebo rádio. Pokud si kupujete novou knihu od zahraničního autora, nejspíše ji napsal Američan.

Války proti chudým a chudobě

Vojenské dějiny Spojených států jsou do značné míry dějinami válek proti chudým. To má několik důvodů. 

1. Geografie - USA leží mimo hlavní hřiště novověku a nové doby - bohaté Evropy. USA si nadlouho vystačily s teritoriální expanzí uvnitř toho, co dnes považujeme za integrální součást Spojených států. USA se lehce vyvarovaly válkám starého kontinentu.
2. Americký izolacionismus a neintervencionismus - již otcové zakladatelé tvrdili, že USA by neměla vstupovat do vojenských aliancí. Roku 1823 byla vyhlášena Monroeova doktrína. Doktrína varovala před zásahy ze stran evropských mocností do záležitostí nezávislých zemí amerického kontinentu s tím, že takové chování by vyžadovalo intervenci ze strany Spojených států. Zároveň vyjádřila nezájem na změně statusu zbylých kolonií či na zasahování do vnitřních záležitostí evropských zemí. Tato doktrína později získala podporu i královny moří - Velké Británie. Pokud oponeme války s Velkou Británií (revoluční a 1812), do první světové války vstoupily USA jen do "malé skvělé války" se Španělskem na sklonku 19. století. Monroeova doktrína nebyla a není dogmatická, přesto byla minimálně do konce studené války jedním z pilířů americké zahraniční politiky.
3. Spojené státy jsou a byly relativně bohatým státem. Podle současných odhadů měly USA již roku 1820 vyšší HDP na hlavu než třeba například Francie. Pro takto vyspělou zemi je jen velmi náročné najít soupeře, který by v porovnání s ní byl označen jinak než chudý.
4. Teorie demokratického míru - tato teorie se pokouší vysvětlit, proč existuje v historii velmi málo příkladů, kdy reprezentativní či demokratické vlády mezi sebou válčí. Teorii demokratického míru samozřejmě zmiňuji proto, že je velmi málo chudých demokracií.
5. Teorie interdependence - tato teorie popisuje, proč bohaté země mezi sebou zřídka vedou válku. Válka je totiž nestojí jen přímé vojenské výdaje, ale také nesou náklady za přerušení vzájemné ekonomické vztahů.

Vojenské dějiny USA

V 18. století USA vedly válku za nezávislost na Velké Británii, bojovaly "kvaziválku" proti Francii a začaly i americké boje s Indiány.

V 19. století dominovaly války s Indiány a kolonizace kontinentu. Kromě indiánů Američané vedli další válku s Velkou Británií, posílaly lodě do bojů se severoafrickými piráty, v polovině století porazily Mexiko a získali na něm rozsáhlá území. Vojenské snahy v 19. století skončily "skvělou malou válkou" se Španělskem v roce 1898.

V první třetině 20. století Spojené státy vedly "banánové války" ve střední Americe a Karibiku či anektovaly Filipíny.. V první polovině minulého století USA kromě intervence do ruské občanské války samozřejmě stihly i zvítězit ve dvou světových válkách.

Během studené války USA vstupovaly přímo či nepřímo do celé řady konfliktů. První a druhá válka v Indočíně, Korea, Libanon, Kuba či Libye mohou být nejvýznamnějšími příklady.

Po studené válce pak můžeme mluvit o americkém angažmá v Jugoslávii, Afghánistánu či Iráku (2x).

První část naleznete zde.

ECON101: O teorii komparativní výhody a obchodu obecně

Dnes je to přesně 100 let od doby, kdy se narodil Milton Friedman, jeden z největších ekonomů a politických myslitelů 20. století. Asi není lepší datum pro první ekonomický text na tomto blogu.

Tento článek popisuje asi nejdůležitejší objev ekonomické vědy, teorii komparativní výhody. Jde navíc o velmi jednoduchý princip, kterého se lidé vždy intuitivně drželi (s výjimkou politiků). Proto může být překvapivé, že byl objeven a formulován až na začátku 19. století Robertem Torrensem a Davidem Ricardem. O komparativní výhodě nevěděl tedy například ani Adam Smith, zakladatel moderní ekonomie, který zemřel roku 1790.

Víte, proč je ekonomická globalizace fajn?

Jedno ze základních pravidel ekonomie je, že pokud spolu dvě osoby dobrovolně obchodují a mají všechny potřebné informace obě na tom vydělají. V reálném světě samozřejmě zřídka platí, že účastníci trhu mají úplné informace, ale dobrá reputace zvyšuje jejich zisky a proto jsou motivováni co nejméně podvádět. Platí tedy, že obě strany obchodují pouze tehdy, když očekávají zisk.

Je tedy důležité pochopit, že trh není tedy místo, kde se hraje hra s nulovým součtem. Zisk jednoho není automaticky ztráta druhého. Statky, které si lidé na trhu vyměňují (rohlíky, mobily, masáže, práci,...) mají svou hodnotu jen v kontextu. Pokud se v Evropě potká Eskymák vlastnící velblouda s Tuarégem vlastnícím kajak (představme si, že je vyhráli v nějaké bizarní multi-kulti tombole s dopravou zdarma), pravděpodobně si výhry vymění předtím, než se vrátí domů. Můžeme se dohadovat jestli Eskymák na směně vydělal více než Tuarég či naopak, ale s konečným stavem byli na tom jistě objektivně oba dva lépe než před směnou. V této souvislosti zajímavým experimentem byl projekt One Red Paperclip (Červená kancelářská sponka). Pokud vás příklady výše nepřesvědčily, vzpomeňte si, jak jste vyměňovali sladkosti o Velikonocích.

Obchod ale není výhodný jen v okamžiku, když jednotliví účastníci trhu dávají statkům různou hodnotu (, jak jsme si ukázali na příkladu Eskymáka a Tuaréga). Lidé se také dokážou obchodem obohatit i v případě že mají stejné preference. To popisuje teorie komparativní výhody. Té se budu věnovat ve zbytku textu. Místo toho ale doporučuji shlédnutí těchto přehledných 2-3 minutových videí na youtube (1, 2, 3) /anglicky s českými titulky/.

Na ostrově žijí jen 2 lidé - Robinson a Pátek. Robinson je lepší než Pátek ve sběru kokosů i chytání ryb. Na první pohled by se mohlo zdát, že není jediný důvod, proč by měl chtít Robinson obchodovat s Pátkem. Robinson může trávit čas sbíráním kokosů a získat jich 6 za hodinu, nebo věnovat celý čas lovu ryb a získat 4 za stejnou dobu. Může se také rozhodnout svůj čas rozdělit v určitém podílu mezi obě aktivity. Pátek dokáže nasbírat 2 kokosy, nebo ulovit 3 ryby. V grafu jsou zaznačeny tzv. hranice produkčních možností, které ukazují, jakou kombinaci statků jsou oba dva schopni vyrobit.

Hranice výrobních možností ostrovní ekonomiky před obchodem.

Robinson má absolutní výhodu ve výrobě kokosů i ryb - dokáže rychleji lovit ryby i sbírat kokosy. Při lovu ryb má ale větší náklady obětované příležitosti než Pátek. Jedna ryba Robinsona stojí 3/2 kokosu. U Pátka tvoří náklady na chycení jedné ryby pouze 2/3 kokosu.
A naopak jeden kokos stojí Pátka 3/2 ryby a Robinsona jeden kokos pouze 2/3 ryby.
Na základě tohoto poznatku si můžeme odvodit, že se Robinson bude soustředit spíše na sběr kokosů a Pátek na rybolov.

Vybavení teorií komparativní výhody si můžeme demonstrovat výhody obchodu na jednoduchém příkladě. Představme si, že Robinson i Pátek chtějí přesně 2 kokosy a zbytek se dojí rybami.
Napřed spolu neobchodují, takže Pátek získává přesně 2 kokosy a žádnou rybu (veškerý svůj čas investuje do sběru kokosů), zatímco Robinson bude mít 2 kokosy a 4/3 ryby (1/3 času investuje do sběru kokosů a 2/3 investuje do lovu ryb).

Zisky z obchodu

Pátek není spokojen a během lezení po kokosovníku objeví teorii komparativní výhody. Nabídne Robinsonovi, že bude celou dobu lovit ryby a potom jich s ním několik vymění za dva kokosy, které bezpomínečně každou hodinu chce. Robinson souhlasí.
Zatímco před obchodem celá ekonomika vyrobila za hodinu 4 kokosy a 4/3 ryby, po obchodu vyrobí 4 kokosy a 11/3 ryby. Těch 7/3 ryby, o které je ekonomika bohatší si mezi sebe Robinson a Pátek rozdělí podle dohody. Je jasné, že cena jednoho obchodovaného kokosu se bude pohybovat mezi 2/3 a 3/2 jedné ryby (tedy mezi hodnotami nákladů obětovaných příležitostí) a naopak. Pokud by byla cena vyšší či nižší, jeden z nich by na obchodu tratil.

Teorie komparativní výhody ukazuje, proč je ekonomická globalizace super záležitost. V obchodu nejsou vítězové a poražení. Oba získávají, i když zisk z obchodu nemusí být nutně spravedlivě (co to slovo znamená?) rozdělen. Globalizace opravdu ničí pracovní místa, jak její mnozí odpůrci hlasitě upozorňují. Globalizace ale i pracovní místa stejnou rychlostí vytváří. Chudé země bohatnou a bohaté také. A pravda, nůžky se mohou rozevírat, ale ti, kteří díky globalizaci přestali trpět hladem, či získali přístup k základní zdravotní péči, nebudou Severu to bohatství závidět a nadávat na vykořisťování.

Měl si Michael Jordan na vrcholu své kariéry sekat svůj trávník?

Teorie komparativní výhody také přináší osobní útěchu. Říká, že i když nejste příliš talentovaní, nejste nikdy pro ekonomiku zbyteční. Absolutní výhodu můžete získávat a ztrácet, ale komparativní výhodu nikdy neztratíte, přestože se může změnit to, v čem spočívá. Ekonom Gregory Mankiw to ve své učebnici Zásady ekonomie dokazuje na příkladu Michaela Jordana (po sportovním důchodu čísla 23 jej nahradil Tiger Woods a Tom Brady). Mankiw předpokládá, že tito sportovci, jsou tak talentovaní, že dokáží svůj trávník posekat rychleji než kdokoliv na této planetě. Měli by si ale sekat trávník sami, nebo by si měli na to měli někoho najmout a jít točit reklamy? Přestože možná nikdy o komparativní výhodě neslyšeli, někdo dostane práci.

ECON101: Kapitoly ze základů ekonomie

Když studujete ekonomii, občas se dozvíte věci, u kterých se stydíte, že jste je již dávno neznali. Sám sebe jsem nepovažoval po maturitě za ignoranta v otázkách hospodářské politiky. Po absolvování kurzů Mikroekonomie 1 a Markoekonomie 1 či Ekonomie práce jsem zjistil, jak strašně jsem se mýlil. Ignorantem jsem byl a samozřejmě podle mnohých měřítek jím stále jsem.

Při pohledu na obsah středoškolské učebnice Ekonomie - Stručný přehled od Jeny Švarcové zjistíme, že podniková ekonomie získala asi třikrát více prostoru než hospodářská politika. Vzhledem k tomu, že v české populaci je více voličů (, kteří rozhodují o hospodářské politice) než manažerů (, kteří rozhodují o podnikové ekonomice) zdá se být to rozdělení disproporcionální.

Proto jsem se rozhodl, že pro svých pár přátel a zároveň pár lidí, které sem odkáže Google, občas napíšu něco o vybraných základních problémech v ekonomie, zejména ekonomické politiky.

Červené, modré a fialové státy

Jako jeden z hlavních nástrojů pro odhadování výsledků bez znalosti průzkumů byly v průběhu primárek tzv. modré a červené státy. Toto rozdělení jsem zmínil již v jednom z předchozích článků o symbolice hlavních politických stran ve Spojených státech a jeho vhodnost pro předpověď výsledků primárek jsem hodnotil na jiném místě.

Mapa států, ze které lze vyčíst, koho státy volily v posledních čtyřech prezidentských volbách. Syté barvy znamenají 4x podporu kandidátovi z jedné strany, mdlé 3:1, voliči ve fialových státech dvakrát podpořili republikána a dvakrát demokrata.

Jak jsem psal již ve výše zmíněném textu, od roku 2000 je s republikány pevně spjata červená barva a s demokraty barva modrá. Jako modré jsou tedy označovány státy, kde má silnou podporu Demokratická strana (například New York) a jako červené státy, kde má pevnou pozici Republikánská strana (typicky Texas). Jako fialové, bitevní (battleground) nebo houpačkové (swing) státy jsou označovány ty, ve kterých nemá ani jedna strana jasnou převahu. Jde tedy o státy, kde se kandidáti utrácejí nejvíce peněz a kterým věnují ve volbách nejvíce pozornosti (zejména Florida a Ohio).

Důležitost fialových států je dána volebním systémem v prezidentských volbách. Pravidlem "vítěz bere vše" se řídí 48 států a Washington, D.C. Pouze v Nebrasce a Maine můžou být hlasy děleny mezi více kandidátů.  Kandidátům tedy může být ukradené, jestli v zaručeném státě vyhrají o 10 nebo 15 procentních bodů ale zajímá je každý hlas na nejisté půdě. Možná si vzpomenete na rok 2000, kdy Bush vyhrál prezidentské volby díky pouhé setině procenta hlasujících Floriďanů a zdánlivě nepodstatnému zlomku celé americké populace. O prezidentovi tehdy rozhodlo 537 hlasů na Floridě a Al Gore se nestal prezidentem, přestože jej volilo více Američanů než jeho protikandidáta.

Každá dlaň na mapě vlevo představuje náštěvu prezidentského či viceprezidentského kandidáta v daném státu během posledních 4 týdnů před prezidentskými volbami 2004. Každý symbol dolaru na mapě vpravo představuje milion dolarů utracených na televizní reklamy ve stejném období.

Rok 2012

Blog  Frontloading HQ vydal před pár dny mapu, která obsahovala volební prognózu skladby kolegia volitelů (sjezdu zástupců států, kteří formálně volí prezidenta). Z mapy vyplývá, že Obama je prozatím favoritem voleb. Ve velkém počtu států ale nemá pozici vůbec jistou, kampaň ještě pořádně nezačala a Romney si zatím ještě nevybral kandidáta na viceprezidenta. Je pravděpodobné, že Romney bude bude spíše získávat než ztrácet. Za předpokladu, že si Romney upevní pozici v Severní Karolíně (15 volitelů) a Missouri (10) se bude zřejmě těžce bojovat o Floridu (29) a Ohio (18), Michigan (16) Virginia (13) a Colorado (9). Romneyho vítězství na Floridě, v Ohiu a Michiganu by stačilo pro rovnost hlasů v kolegiu volitelů. I zisk 4 volitelů z houpačkového New Hampshiru by poté Romneymu zaručil vítězství.

Někdy v budoucnu se vrátím k historickému vývoji červených a modrých států.

Je Mitt Romney Bane anebo Batman?

Amerikou otřásá skandál (teď trochu přeháním). Asi nejočekávanější film letošního roku The Dark Knight Rises (z českého překladu se mi dělá mdlo, podívejte se na ČSFD), závěrečný díl současné batmanovské trilogie, je liberální agitka, která má krátce před prezidentskými volbami poškodit republikánského kandidáta Mitta Romneyho. Alespoň to tvrdí nejposlouchanější moderátor rádiové talk show ve Spojených státech Rush Limbaugh. Limbaughovi připadá extrémně podezdřelé, že hlavní záporák filmu Bane má homonymní jméno jako společnost, kterou Romney spoluzakládal a která stojí za jeho bohatstvím - Bain Capital. Levičácký Hollywood se zase míchá do politiky ovlivňováním tupých diváků cpoucích se popkornem.

 

Liberálové kontrují tím, že jde právě naopak o pro-romneyovskou agitaci. Romneyho životní dráha extrémně bohatého a velmi bílého muže z prominentní rodiny, který zachraňuje obyčejné lidi je bližší osudu Batmana než Banea. A představit si Obamu v Batmanově obleku rozhodně není jednoduché. Amanda Readová upozorňuje, že Batman představuje to, co by Obama označil jako všechno co je špatného se Spojenými státy. Temný rytíř rozhodně není bojovníkem za sociální spravedlnost vedoucí třídní boj. Otázka Batmanova bohatství ale zřejmě bude ve filmu diskutována - viz trailer výše (okolo 0:50).

Spekulace, že jde o konspiraci pravice by ještě mohla nahrávat skutečnost, že vigilantismus (vymáhání práva a potírání zločinu bez opory v právu) je spíše typické pro ultra-pravicové skupiny typu zákon-a-pořádek než pro levičácké hippíky, anarcháče a komunisty. To, že někdo bez oprávnění úřadů loví a vyřizuje to s místními gangstery ne vždy nejhumánnějším způsobem bude spíše imponovat americkým držitelům zbraní než humanistům prostestujícím proti waterboardingu na Guantánamu.

Postava Banea se poprvé objevila v batmanovském světě roku 1993. Je velmi důležitým Batmanovým protivníkem. Že bude jeho postava součástí posledního příběhu Temného rytíře bylo oznámeno v době, kdy byl Romney pouze jedním z mnoha adeptů na republikánskou kandidaturu.

Když jsem si četl část přepisu Limbaughova výstupu, na mysl mi přišel citát ekonoma rakouské školy Murraye Rothbarda:

"Není žádný zločin se nevyznat v ekonomii, což je koneckonců specializovaná disciplína a jedna z těch, kterou by mnozí označili za 'mizernou vědu'. Je ale absolutně nezodpovědné mít hlasitý názor na ekonomické záležitosti a zároveň zůstávat ve stavu nevědomosti."

h/t: someselfishmemes

Newsroom: "Amerika není nejlepší zemí na světě"

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Na HBO se 24. června vysílala první epizoda nového seriálu Newsroom. HBO má mimochodem na svém kontě hned několik oceňovaných seriálů - Hru o trůny a Impérium - Mafie v Atlantic City v současnosti, Vincentův svět a Rodina Sopránů v minulosti a  Temná věž a Američtí bohové snad v budoucnosti.

Synopse Newsroomu nezní příliš zajímavě: "Seriál se točí kolem televizního moderátora, jeho nové výkonné producentky, zaměstnanců redakce a jejich šéfa. Společně se vydávají na vlasteneckou a donkichotskou misi za cílem dělat pravdivé zprávy navzdory překážkám korporátní a obchodní sféry i osobních vztahů."

Že scénář bude silná stránka tohoto seriálu je ale cítit již z prvního traileru (nahoře). Není se čemu divit, právě scénář všech deseti epizod má na svědomí jeden z nejlepších současných hollywoodských scénáristů, Aaron Sorkin. Pro ty z vás, kteří mnoho scénáristů neznají, vězte, že jde o opravdovou hvězdu ukecaných dramat. Sorkin je například držitelem Oscara za nejlepší adaptovaný scénář za rok 2010 (The Social Network) či nominace na letošních oskarech za Moneyball.

V úvodu pilotního dílu moderátorovi v debatě přeskočí a neamericky vynadá Američanům, že se dělí na lůzry a idioty. Co víc, řekne, že Spojené státy již nejsou nejlepším národem na Zemi.

"... v případě, že se jednoho dne dostaneš k hlasovací urně, jsou věci o kterých bys měla vědět a jedna z nich je, že není žádný důkaz podporující tvrzení, že jsme nejlepší národ na světě. Jsem 7. ve schopnosti porozumění textu, 27. v matice, 22. v přírodních vědách, 49. v naději na dožití, 178. v kojenecké úmrtnosti, 3. v mediánu příjmu domácností, číslo 4 v počtu pracujících a číslo 4 v exportech. Vedeme světové statistiky jen ve třech kategoriích: počet uvězněných procent populace, počtu lidí kteří věří, že andělé skutečně existují a výdaji na obranu, přičemž utrácíme více než dalších 26 zemí v pořadí dohromady, z toho je 25 spojenců. Nic z toho samozřejmě není chyba dvacetileté vysokoškolačky, ale stejně, jste bez pochyby součástí nejhorší-tečka-generace-tečka-vůbec. Takže jestli se mě ptáš, co z nás dělá nejlepší zemi na světě, nemám, kurva, tušení o čem mluvíš. O Yosemitském národním parku?" 

Překvapující? Co je na tom pravdy?

První tři čísla (porozumění textu, matematika a přírodní vědy) zřejmě odkazují k výzkumu studentů PISA (Programme for International Student Assessment). Data z roku 2009 řadí v četbě USA na 17. místo (↓ 10), , na 30. místo (↓ 3) v matematice a na 23. místo (↓ 1) v přírodních vědách. Výzkum prováděn v 65 zemích a územích. Šlo vesměs o vyspělé země s vysokou úrovní vzdělání.

Data z roku 2011 o naději na dožití při narození řadí USA na 50. (↓ 1) místo z 221 zemí a území (před USA jsou například i nezemě jako Macao, Guernsey, Jersey,...).

Co se týče kojenecké úmrtnosti, Sorkin se ustřelil pořádně v neprospěch USA. Roku 2011 se USA řadily na 49. místo z 222 zemí a území. (↑ 129).

V mediánu příjmu domácností se USA minulý rok dělilo o druhé a třetí místo s Norskem. Před USA bylo už jen Lucembursko.

USA skutečně v objemu pracovní síly okupuje 4. místo (2011). Před USA je Čína, Indie a Evropská unie.

Loni byly Spojené státy v exportu číslo 3 (↑ 1). Opět je předběhla Čína a Evropská unie.

USA skutečně mají nejvyšší míru uvězněné populace (0,73 %).

Víra v anděly nebyla zřejmě nikdy mezinárodně srovnávána. Je ale pravda, že 75 % Američanů roku 2007 věřilo na anděly. To by byl pravděpodobně jeden z nejvyšších dosažených výsledků v západním světě (možná nejvyšší). Nesmíme ale zapomenout, že andělé jsou vlastní všem abrahámským náboženstvím.

Tvrzení, že USA má zdaleka nejvyšší vojenské výdaje je samozřejmě pravdivé (loni Spojené státy představovaly 41 % světových vojenských výdajů). Pokud jsou data na Wikipedii přesná (čerpají z respektovaného think tanku SIPRI), zemí, která vyrovnává americké vojenské výdaje je 20. Kolumbie. Tvrzení, že na 2.-27. místě jsou všichni, kromě jedné země američtí spojenci není překvapivé. Je potřeba se samozřejmě zeptat, kdo je spojenec a kdo není. O tom, že spojenci USA nejsou KLDR, Írán a Sýrie není potřeba ani chvíli pochybovat. Kdo jiný ale není spojencem? Čína? Rusko? Francie? Hranice mezi spojencem a ne-spojencem je velmi nejasná, ale USA rozhodně nestojí v mezinárodním systému samy. Hlavní postava seriálu nejspíše řadila mezi americké spojence právě i Rusko a Čínu, protože 25. místo tabulky vojenských výdajů obsadil Írán. Na kolik Čínu a Rusko považujete za spojence USA ponechám na Vás.

K prvnímu dílu tohoto seriálu se ještě v příštích dnech vrátím. Po monologu citovaném výše začal mluvit i o tom, proč Spojené státy údajně kdysi byly nejlepší zemí na světě.

Druhou část naleznete zde.
...

Edit: Děj tohoto dílu seriálu se odehrává na přelomu května a června 2010.

Richard Milhous Nixon v popkultuře

Včera si Spojené státy a vlastně i celý svět připomínal čtyřicáté výročí od začátku největšího politického skandálu v amerických dějinách - aféru Watergate. Jen pro připomenutí - ten den byli zatčení "lupiči" navázaní na lidi okolo tehdejšího republikánského prezidenta Nixona v ústředí Demokratické strany. Následné vyšetřování vedlo k odhalení politických soupeřů, diskreditaci protivníků a další špíny řízené přímo z Oválné pracovny. Roku 1974 se Nixon pod velkým tlakem rozhodl rezignovat na funkci prezidenta, načež jej jeho bývalý viceprezident Gerald Ford omilostnil (více na ČT, cs/en wiki, Washington Post). Od té doby získávají sufix -gate mnohé, zejména politické, skandály a kontroverze. Za všechny Irangate, Antennagate, Cablegate, Zippergate, Reutersgate a Climategate.

Areál Watergate, po kterém je skandál pojmenován.

spoiler alert

Aféra Watergate měla mimojiné i ohromné kulturní dopady. Nejznámnější film věnující se aféře, Všichni prezidentovi muži, je podle ČSFD 7. nejlepším americkým filmem roku 1976. Před čtyřmi lety vznikl film Duel Frost/Nixon, který se věnoval sérii interview mezi komikem a moderátorem Davidem Frostem a Nixonem. Film byl adaptací divadelní hry, která byla založena na skutečných rozhovorech z roku 1977, které jsou k naleznutí i na Youtube.

Hoffman a Redford ztvárnili hlavní role investigativních novinářů ve Všech prezidentových mužích.

Právě aféra Watergate zajistila Nixonovi roli ultimátního záporáka v řadě filmů a seriálů a dokonce i v komiksu. V Bobbym (2006) je spojován s válkou ve Vietnamu (Nixon USA z Vietnamu vytáhl). Ve Watchmen (revoluční a geniální komiks /1986-7/ i výborný film /2009/) uzurpuje v alternativní dystopické minulosti moc na několik dalších volebních období. Ve Futuramě v nejedné epizodě také představuje záporáka. Ve Simpsonech je Nixon členem ďábelské Poroty proklatců (společně s vrahem prezidenta Lincolna, pirátem Černovousem, gangsterem Dillingerem či základní pětkou Filadelfie Flyers z roku 1976). Koneckonců i postava Milhouse van Houtena byla pojmenována po Nixonovi, protože to bylo "nejnešťastnější jméno jaké dokázal Matt Groening vymyslet".  V závěru Černýho dynamitu (2009) můžeme Nixona vidět bojovat s nunčaky proti hlavnímu hrdinovi. Ani ve Forrestu Gumpovi se nevzpomíná na Nixona v jeho nejlepších chvílích.  Nemám nejmenších pochyb, že ani Oliver Stone (přítel Huga Cháveze a Fidela Castra) ve svém filmu Nixon (1995) také bývalého prezidenta neukázal v pozitivním světle.

Nixonova podoba ve Futuramě

Kapitolou samou pro sebe by mohly být postavy s maskou Richarda Nixona (Nixon údajně úpatří mezi nejoblíbenější americké halloweenské kostýmy). Ty můžeme najít například v Návratu Temného rytíře (ten byl právě s Watchmen revolučním dílem v žánru komiksu /1986/) na tvářích členů kriminálního gangu, či v epizodě seriálu Městečko South Park na tváři muže, který sexuálně zneužíval drůběž.

"I knew it was you all along, Richard Nixon!"

Richard Nixon zemřel roku 1994 a pravděpodobně nezanechal mezi "obyčejným lidem" odkaz, jaký plánoval. Pokud byste byli Američané s trestuhodnou neznalostí vlastních politických dějin, kteří se občas dívají na televizi a potřebovali byste někoho, kdo by vám na chvíli pohlídal dítě, Richard Nixon by pravděpodobně nebyl vaše první volba. A opatrní byste nejspíš byli i v případě hlídání slepic přes víkend.

Zpět k prezidentským primárkám

Naposledy jsem psal o amerických primárkách skoro na den přesně před dvěma měsíci. Tehdy byl Romney jasně na koni a jediná otázka byla, jestli se náhodou trojici Gingrich, Santorum a Paul nepodaří zablokovat Romneymu cestu k přímé nominaci na konventu strany. Že získá nejvíce delegátů ze všech kandidátů, o tom nebylo sporu, ale scénář, kdy by nedostal polovinu všech delegátů byl reálný.

V primárkách, které se konaly v den, kdy jsem napsal poslední článek (D.C., Maryland, Wisconsin) podle očekávání zvítězil Mitt Romney. O tři týdny později se měla konat sada primárek na východním pobřeží Spojených států - ve státech New York, Pensylvánie, Delaware, Connecticut a Rhode Island. Protože výzkumy ukazovaly na vyrovnané šance dvou nejsilnějších kandidátů v Santorumově rodné Pensylvánii a drtivé vítězství Romneyho v lidnatém New Yorku a ostatních státech, Santorum 10. dubna ukončil kampaň. Gingrich, který výrazně svou kampaň omezil již na konci března, ukončil kandidaturu 2. května a podpořil Romneyho.

Květnovým primárkám a kaukusům již zcela dominoval Mitt Romney. V Indianě, Severní Karolíně a Západní Virginie získal vítězství 8. května, 15. května pokračoval v Oregonu a Nebrasce, 22. května v Arkansasu a Kentucky a květnové tažení ukončil 29. května v Texasu. Ron Paul, jediný kandidát, který zůstal v poli se pravidelně umisťoval na 2. až 3. místě.

Právě v Texasu získal Romney konečně dostatečný počet delegátů, který by mu zajišťoval prezidentskou nominaci.

Pro nominaci potřeboval kandidát získat podporu 1144 delegátů. Romneyho jich teď podporuje 1191.

Volby podle počtu hlasů v okresech.

Volby podle počtu hlasů ve státech.

Volby podle počtu delegátů ve státech.