středa 9. ledna 2013

O zákazu kouření v restauracích I.: Co znamená soukromý a veřejný?

Jeden ze dvou formálních pravidelných čtenářů mého blogu (a jediný, který není můj bratr), Charly, napsal  asi před rokem na svém blogu Hic est Charly zajímavý text Private property? o zákazu kouření v restauracích. Tohoto článku jsem si všiml teprve poslední adventní neděli, když vyzval čtenáře k jeho kritice. Protože jsem toto téma již několikrát ohnivě diskutoval v kuřáckých i nekuřáckých restauracích (zdravím Ywa) a má reakce byla na pouhý komentář pod článkem příliš dlouhá, rozhodl jsem se napsat na toto téma vlastní text a zveřejnit jej zde na blogu. Protože chci, aby si alespoň někdo přečetl všechno, co mám na srdci, rozdělím celý text na dvě nebo tři části. V této části se budu věnovat kritice části článku Private property?.

Co psal Charly

Charly zcela správně upozornil na to, že pojem "soukromý objekt" se používá v různých významech. Adjektiva "soukromý" či "veřejný" můžou označovat buď typ vlastnictví objektu nebo jeho přístupnost veřejnosti. Na základě tohoto rozlišení lze uvažovat o třech typech objektů:
Plakát jedné
výborné komedie (zdroj).
  1. soukromý objekt v soukromém vlastnictví (byt, dům, oplocená zahrada)
  2. veřejný objekt v soukromém vlastnictví (továrna, les, obchod)
  3. veřejný objekt ve veřejném vlastnictví (park, dálnice, les)
Posunutí veřejných objektů v soukromém vlastnictví do skupiny "veřejných objektů" podle Charlyho legitimizuje zásahy státu/veřejnosti do správy soukromě vlastněného objektu, jako je například nucený zákaz kouření. Z textu bohužel není jasné, která ostatní práva vlastník objektu jeho zpřístupněním veřejnosti pozbyl a proč. Kladení výhradního důrazu na typ vlastnictví je podle Charlyho "zářnou ukázkou toho, jak snadno lze podlehnout logickému klamu".

Pokud jde o základní ideologická východiska, do značné míry se shodujeme. V březnu 2011 napsal, že není "příznivce regulace čehokoliv formou zákazů" a akceptuje a respektuje "právo každého jedince nakládat se svým tělem a zdravím jak se mu zlíbí". Kuřáci v restauracích podle něj tvoří výjimku, protože narušují zásadu "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého". (S předchozí větou však nesouhlasím). Zřejmě se shodneme i na tom, že stát nemá normálně do soukromého vlastnictví co zasahovat. Na čem se ale neshodneme, je definice soukromého vlastnictví.

Toto je velmi hrubé shrnutí Charlyho textu a z důvodu možné dezinterpretace doporučuji přečtení celého původního článku.

Mlžení významů

Názory Charlyho na některé aspekty problematiky mi nebyly zcela jasné a musím si je domýšlet. Je tedy možné že budu níže argumentovat proti figurínám (straw men).

Když se podíváme pozorně na Charlyho změnu názoru, všimneme si, že ve skutečnosti jen odmítl klást důraz na typ vlastnictví, a začal považovat za rozhodující přístupnost objektu. Domnívá se, že důraz na vlastnictví je  pouhým produktem logického klamu mlžení významů, protože jsou restaurace v určitém smyslu veřejnými objekty.

Tato změna názoru se mi zdá zcela arbitrární a Charly bohužel nepředložil jediný argument, který by vysvětloval, proč je kritérium vlastnictví méně legitimní než kritérium přístupnosti. Zdá se mi, že se dopouští přesně toho samého mlžení, ze kterého podezřívá mě, liberály nebo jeho vlastní staré já.

Že se opravdu nechal sám napálit naznačuje i způsob jakým popisuje ony tři typy objektů. Druhou (a tou kontroverzní) skupinovou je "veřejný objekt v soukromém vlastnictví". Dle mého názoru tento popis svádí k zamlžení podobně, jako kdybychom tu stejnou skupinu pojmenovali "veřejně přístupný soukromý objekt". Obě formulace si jsou významově zcela ekvivalentní, přesto obě vedou k mlžení významů. Ta první bude čtenáře navádět k tomu, aby uvažovali o restauracích jako o veřejném objektu, tedy prostoru, kam má stát právo zasahovat. Ta druhá bude tlačit čtenáře klasifikace k tomu, aby považovali restaurace za soukromé objekty, jimž stát nemá právo co diktovat. Jsem přesvědčen, že na adjektivu před slovem objekt velmi záleží.

Pro nezatíženou mysl by bylo dle mého názoru nejlepší referovat stylem "veřejně přístupný objekt v soukromém vlastnictví". Tato formulace, na rozdíl od výše zmíněných, žádný názor nepodsouvá.



Závěr

Netvrdím, že rozdělení, se kterým mě Charly seznámil, není užitečné. Mnoha lidem pravděpodobně ukáže, že jsou další způsoby jak o kouření v restauracích přemýšlet. Zároveň nepopírám, že existuje řada lidí, která klamu mlžení podléhá. Ale k tomu, aby bylo možné názor, že stát nemá právo si vynucovat režim soukromých restaurací, označit jako produkt logického klamu, je určitě třeba hlubší a detailnější argumentace.

V další části se vyjádřím i k Charlyho tvrzení, že kuřáci v kuřáckých restauracích omezují lidská práva a svobody nekuřáků.

Pozn.: A co "soukromé objekty ve veřejném vlastnictví" jako například Kramářova vila?

5 komentářů:

  1. Myslím si, že tam máte zásadní chybu vyplývající z nepochopení mého článku, ale počkám si s vyjádřením až na zbytek.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vzhledem k tomu, že teď odhaduji, že by celá má reakce na váš článek pojala asi kolem 4-5 blogpostů (dokončuji druhý), asi bych byl vděčnější, kdybyste mi ten domeček z karet zboural co nejdřív. :)

      Smazat
    2. Když mě se nechce nějak rozepisovat, nemám chuť, čas ani sílu. A rád bych se dozvěděl, co všechno se vám na mém článku nelíbí. třeba tam mám opravdu chybu. Tohle mne o žádné nepřesvědčilo, ale tu možnost připouštím.

      Ale jenom ve stručnosti z této věty "Restaurace je ale soukromá pouze ve smyslu vlastnického práva, nikoliv ve smyslu přístupnosti - v tomto smyslu je restaurace objekt veřejný, respektive veřejnosti přístupný a veřejnosti sloužící." jste zřejmě nepochopil její závěr. V něm totiž nepřesouvám ohnisko zájmu z kritéria vlastnictví na kritérium přístupnosti, nýbrž na kritérium účelu a užití.

      Abych citoval českou Wiki, která krástě definuje pojem Hospoda (důraz můj) "...podnik poskytující veřejné stravování,...".

      Co se týče dalších práv, jež nemá soukromý vlastník hospody díky tomu, že účel hospody je veřejný, jsou to například tato:
      - právo nemýt nádobí
      - právo nemýt toaletu
      - právo neuklízet v kuchyni
      - právo skladovat suroviny pro vaření kde se mu zlíbí
      - právo nemýt si ruce při práci s potravinami

      Toto všechno můžete ve své soukromé kuchyni nedělat. Ale v restauraci ne. Ze stejného důvodu, z jakého by nemělo v restauraci být dovoleno kouření - ohrožujete tím nepředvídatelně zdraví nejen své, ale i zdraví ostatních.

      Míra ohrožení je irelevantní.

      To je z mé strany prozatím opravdu vše :).

      Smazat
    3. Omlouvám se, ale pokusím se vás přece jen dotlačit k další reakci. Nejsem si jist, jestli zcela rozumím rozdílu mezi "přístupností" a "účelem a užitím". Abych tomu rozdílu porozuměl, potřeboval bych vyjasnit jejich vzájemný vztah. Mohl byste mi napsat příklad soukromě vlastněných objektů, které a) jsou veřejně přístupné, ale nemají veřejný účel a užití, b) mají veřejný účel a užití, ale nejsou veřejně přístupné?

      Jelikož, toto nedorozumění pravděpodobně nebortí celé mé stanovisko, nevidím důvod nepokračovat v psaní. :)

      Smazat
    4. Piště. Jsem zvědav co z toho vypadne.

      Ale ne, nebudu se teď vážně pouštět do debat o detailech. Nevím už ani, jak jinak bych to ještě řekl.

      Vaši výtku v tomto článku absolutně nechápu.

      Takže si počkám na zbytek a pak se možná vyjádřím detailněji.

      Smazat