Singapur je mu pomníkem

Tuto noc zemřel jeden z největších státníků 20. století, Harry Lee Kuan Yew. A je docela pravděpodobné, že jste jeho jméno nikdy neslyšeli. Lee Kuan Yew se stal roku 1959 ve věku 35 let premiérem Singapuru a v této pozici vydržel až do roku 1990. Lee je hlavní strůjcem nepravděpodobného singapurského úspěchu a jen málo vůdců v hrálo tak klíčovou, dlouhodobou a (převážně) pozitivní roli v dějinách svého národa. Protože jsem se Singapuru hodně věnoval během svého bakalářského studia (první bakalářka byla o obchodní politice Singapuru) a získal jsem vůči bývalému premiérovi hluboký respekt, rozhodl jsem se napsat tento článek.

(zdroj)

Cesta vzhůru

Lee Kuan Yew se narodil roku 1923 v etnicky čínské anglofonní rodině v tehdejší britské korunní kolonii Úžinové osady, dnešním Singapuru. V dětství se mu dostalo na Singapuru špičkového vzdělání. Dále pokračoval v právech v britském Cambridge, kde obdržel dvojité vyznamenání první třídy.

Po návratu na Singapur roku 1949 se začal Lee pomalu angažovat v politice. Roku 1954 spoluzakládal Stranu lidové akce (People's Action Party, PAP). PAP vznikla jako pragmatická aliance "pivo chlastajících buržoustů"ze střední třídy s anglickým vzděláním a prokomunistickými odboráři. Zatímco buržousti potřebovali odbory, aby oslovily čínské masy (etničtí Číňané tvoří většinu singapurské populace), odboráři potřebovali zástěnu, protože komunistické strany byl zakázány. Lee se stal generálním tajemníkem strany a s podporou singapurské vlády zkonsolidoval svou pozici. Když roku 1957 hrozilo PAP, že se dostane pod vliv prokomunistických odborářů, tak singapurská samospráva zatkla čelní představitele levicového křídla a bylo po převratu.

Po drtivém vítězství PAP ve volbách 1959 se Lee stal premiérem Singapuru. Cesta ze Spojeného království k nezávislosti byla přerušena krátkou epizodou v letech 1963-1965, kdy se Singapur dostal do unie s Malajsií. Po roce 1965 lze mluvit u Singapuru o nepochybném ekonomickém úspěchu s dosti pochybným záznamem politických a osobních svobod.

(zdroj)

Ekonomický zázrak

Singapur se stal společně s Jižní Koreou, Tchaj-wanem a Hong Kongem jedním z původních čtyř asijských tygrů. Ekonomický úspěch Singapuru je fascinující. Na Gapminderu můžete rozvoj malého ostrovního státu porovnat s Portugalskem, se kterým mělo roku 1960 stejnou startovní pozici, nebo bývalým koloniálním pánem, Velkou Británií. Singapur je v současné době je podle IMF třetí nejbohatší zemí na světě a nezdá se, že by měl začít stagnovat. Debata o příčinách tohoto zázraku není uzavřená a stále vzbuzuje kontroverze. Proto můžete zcela normálně vidět chválit singapurský model liberály i socialisty.

Liberálové budou upozorňovat, že Singapur je podle Index of Economic Freedom druhou nejsvobodnější ekonomikou na světě. V žebřířku Ease of Doing Business je dokonce první. Socialisté budou správně poukazovat, že singapurská vláda kontroluje většinu půdy, většinu bytů a domů a že SOEs (veřejně vlastněné podniky) mají nezvykle vysoký podíl na tvorbě HDP. Nikdo nemůže popírat, že zde alespoň v některých oblastech socialismus skvěle funguje.

Úspěchy a problémy Singapuru (zdroj)

Politické rozpaky

Lee nemá zodpovědnost pouze za fenomenální rozvoj hospodářství, ale také za hybridní režim, který na Singapuru vznikl. Přestože se na něj nemusíme dívat se sympatiemi, obdiv je na místě. PAP vládne na ostrově padesátým šestým rokem a nejspíše ještě nějakou dobu vládnout bude. Pozice PAP je o to úctyhodnější, že neexistuje žádná jiná bohatá země, která by byla nezávislá na exportu ropy a zároveň nedemokratická. Politické svobody jsou vážně omezené. Opozice bývá zastrašována, voliči bývají politicky vydíráni, gerrymandering je na denním pořádku a média jsou náchylná na tlak elit. Vláda PAP si však udržuje svými hospodářskými výkony vysokou míru legitimity a pravděpodobně by vyhrála se spolehlivým náskokem i v plně svobodných volbách.

Nedemokratický charakter nevede ke korupci a klientelismu jako v mnoha jiných případech. Právě naopak, Singapur podle Corruption Perception Index sedmou nejméně zkorumpovanou zemí na světě. Politický systém umožňuje PAP rekrutovat kádry na základě meritu a vybudovat pravděpodobně nejtechnokratičtější systém správy na světě. A úspěšně.

Do singapurského parlamentu má prezident možnost nominovat několik nestranických osobností. Jednou z nich byla i
Miss Singapore Universe 2000 Eunice Olsen (zdroj)

Konzervativní modla

Dnes zemřelý premiér nejenže ustanovil ekonomický systém, který obdivují liberálové i socialisté, ale také zavedl ve své zemi konzervativní pořádky. Rákosky jsou normálním výchovným nástrojem v trestním právu, školách i domácnostech. V Singapuru se téměř nic nesmí a pokud něco uděláte, dostanete pokutu. To platí třeba i pro žvýkání žvýkaček. Proto také Singapur získal dvojsmyslnou přezdívku "fine city". O konzervatismu singapurské společnosti a elit svěčí i to, že teprve před osmi lety byl de-kriminalizován orální a anální sex mezi heterosexuálními a lesbickými páry. Gayové mají zatím smůlu.

Leeho konzervatismus a důraz na "asijské hodnoty" autority (kolektivismus, autorita, loajalita, harmonie,...) je paradoxní.  Tento anglicky vzdělaný státník, který se naučil čínsky teprve v dospělosti a mládí strávil hraním tenisu, šachů a kriketu, byl dlouholetým labouristickým ministrem Georgem Brownem označen za "nejlepšího zatraceného Anglána na východ od Suezu." Přes proponování asijských hodnot mu zůstalo označení banán. Tedy žlutý napovrchu, bílý uvnitř. 

(zdroj)

Multikulti společnost

Zatímco u nás konzervatismus je v příkrém rozporu s multikulturalismem, v Leeově státu to tak není. "Rudá tečka v zeleném moři", jak se někdy Singapuru přezdívá, si zakládá na své náboženské a kulturní toleranci. Dobré vztahy s mnohem většími muslimskými sousedy jsou totiž zcela zásadní pro přežití této čínské exklávy v muslimsko-malajském regionu. Na Singapuru je tedy i možné setkat se s polygamií, toto privilegium (čí?) má však jen muslimská komunita.

Sám Lee považoval multikulturalismus za jednu ze dvou hlavní příčin singapurského úspěchu.Jen pro zajímavost, druhým faktorem, který podle dlouholetého premiéra umožnil fenomenální růst Singapuru je klimatizace. Vážně.

Lee Kwan Yew on what made Singapore successful. pic.twitter.com/8L0bwiCR4a
— Branko Milanovic (@BrankoMilan) 23. Březen 2015

Král je mrtev, odkaz žije dál

Lee Kuan Yew dokázal nepravděpodobné a jeho vliv daleko přesahoval hranice malinkého asijského státu. Například pro pekingským elitám se unikátní model autoritativní vlády, politické stability a hospodářského rozvoje líbí a rádi by jej replikovaly. Ekonomické úspěchy Singapuru a dalších tygrů přivedly i ostatní země k liberálním reformám. A obratná diplomacie umožnila malému ostrovu často hrát větší roli, než jaká by mu zdánlivě patřila.

S Leem odchází klíčová osobnost moderních asijských dějin a možná nejschopnější politik druhé poloviny 20. století.

(zdroj)

Divoká spekulace o Rusku

Ještě dneska včera odpoledne jsem zpochybňoval tezi, že byl Putin svržen. Zejména, že byl svržen siloviki, jestřábí politickou strukturou, tvořenou (bývalými) členy bezpečnostních složek a ozbrojených sil. O tomto scénáři psal třeba Putinův bývalý ekonomický poradce Illarionov. Teď mi již tato hypotéza připadá relativně přijatelná.

Domníval jsem se, že silovici nemají co nabídnout. Ruská populace válce není tolik nakloněná jak si mnozí myslí. Jasně, připojení Krymu vyvolalo téměř všeobecné nadšení, ale jen proto, že nikdo neumíral. Otázka přímé invaze na Ukrajinu je dost odlišná. V říjnu 2014 se dělal v Rusku průzkum (celá zpráva v ruštině, překlad klíčové tabulky v angličtině), který ukazoval poměrně malou podporu pro otevřenou vojenskou intervenci. Zároveň se Rusko stále potácí v solidních makroekonomických problémech, ze kterých by Rusko dostalo snad jen raketové vystřelení cen ropy. Silovici se tedy nezdají jako skupina, která by dokázala dát odpověď na nejdůležitější otázky, kterým Rusové čelí. Pokud ovšem nevymyslí důležitější otázku. Jako třeba, co udělat s těma baltskýma trpaslíkama.

Co se skrývá za absencí Putina na veřejnosti nevíme. Nejspíše za tím bude nějaká nemoc nebo něco podobného. Třeba Putin zakopl o koberec a již brzy jej uvidíme s holí podobně jako to bylo u mladého Kima nebo starého jezevce. Ale s každým dalším dnem a po včerejším požáru Novoděvičího klášter jsou alternativní scénáře stále méně přitažené za vlasy.

Mezi hrstkou zbývajících Voloďových přátel začaly být hole cool (zdroj a zdroj)

Představte si následující narativ: Po neúspěšném pokusu o moskevský majdan po vraždě Borisa Němcova, se Američané pokusili zaútočit přímo na milovaného (86 % podpora) vůdce ruského lidu Vladimíra Vladimiroviče Putina. Další cíl? Pravoslavná církev.

Novodevichy monastery bell tower burns. Dark day for the UNESCO world heritage site @MitvolTV @niktwick pic.twitter.com/6qOmlIpoK2
— Alec Luhn (@ASLuhn) 15. Březen 2015

Takový příběh by mohl dát (novým silovickým?) elitám příležitost zmobilizovat masy, zrušení zbývajících svobod Rusů, zlikvidovat v politických procesech vnitřní opozici a zajistit podporu pro expanzivní politiku. Jestli Putin bude nadále prezidentem nebo ne na tom nezáleží. Buď bude hrdina nebo bude mučedník, jehož vizi bude jeho následovník (?) naplňovat. Přestože Putin nedokázal vytvořit ideologii, která je podle politologů nezbytným prvkem totalitárních režimů, možná jsme svědky přípravy sociálního prostředí pro tuto změnu.

Samozřejmě, tohle nejspíše nebude pravda. Zapálení věže Novoděvičího kláštera byla s nejvyšší pravděpodobností technická chyba při rekonstrukci a dost možná z toho nebudou Západ ani opozice obviňováni. Putin se možná již brzy objeví na veřejnosti živý a zdravý a nikdy se nedozvíme, proč se ztratil. Do té doby ale pojďme spekulovat.

Jak mě hejtovali kremloboti

Můj poslední článek o rusko-ukrajinské válce vyvolal překvapivě velké množství reakcí. Ne, že by se ze mě stala internetová celebrita. I když vlastně tak trochu jo.

Jsem rozházený po několika sítích. Píšu sem na Blogger, mám účet na G+, na Facebooku, kde mám i stránku k tomuto blogu a dokonce vlastním i účet na Twitteru. Mám účty i jinde a mí skalní fanoušci/stalkeři si mě určitě najdou.

Twitterovou "celebritou"

Dneska chci psát o Twitteru. Kdosi kdysi výstižně Twitter popsal následujícími slovy:

(zdroj)

Přesně taková je i má zkušenost s Twitterem. Protože je ale většina mých tweetů pouze automatickými reposty věcí z FB, tak mě to nikdy netrápilo. Vždy když na Twitteru dostanu notifikaci, tak je to malý svátek. Dělá mi totiž velkou radost, že moje názory zajímají tak významné instituce jako například e-shop s prkny Skejtys.cz, cestovka Landea Spa Dovolená, nebo tnsbilety, což je polská stránka, která nejspíše prodává jízdenky.

Proto mě dost překvapilo, když se mi najednou krátce po sdílení článku objevilo na Twitteru notifikací devět. Víte kolikrát se mi to stalo předtím? Přesně tak. Ani jednou. To byla má hvězdná chvilka. Bohužel jsem zjistil, že jediný komu se článek líbil, byl don Frolimo. Reakce dalších 4 lidí byly čistě negativní. Tyto příspěvky už byly autory smazány, ale určité relikty ve formě mých a Frolimových tweetů tam lze stále najít.

Jestli Putin po návštěvě Merkelové a Hollanda nepovolí, Západ musí dodat Ukrajině zbraně. http://t.co/ZGpWhDrqB3

— David Horák (@Drontik) 7. Únor 2015

Tak mě zajímalo, co za lidi si mě byli ochotni vyhledat a seznámit mě se svým pohledem na věc. Zahrál jsem si na investigativce. Přišel jsem na zajímavé věci.

Ruská informační válka

Začněme ze široka. Rusko v souvislosti s Euromajdanem, anexí Krymu a válce v Donbasu rozjelo masivní informační (a zejména) desinformační kampaň. Tu Rusko vede dlouhodobě i v Česku. Viz zpráva BIS za rok 2013:

Pro vedení otevřených, poloutajených i utajených vlivových operací potřebují ruští či čínští zpravodajští důstojníci české občany: vybraní jim vědomě či nevědomě pomáhají (přístupové a vlivové sítě) a většina z nich se nechá ovlivňovat. Při budování přístupových a vlivových sítí v ČR jsou pro Rusy i Číňany důležití novináři, členové parlamentních politických stran, státní úředníci, lobbisté, networkingové organizace, organizace zaměstnavatelů či zaměstnanců (resp. jejich vedení) a v neposlední řadě také aktivisté a jejich nevládní organizace.

Jak píše zpráva, Rusko postupuje v Česku jak otevřeně, tak skrytě. Její propagandu šíří například Hlas Ruska, který přímo pod kontrolou ruské vlády. Solidní pokrytí, zejména v anglické mutaci, má i ruská veřejnoprávní stanice RT (Russia Today). O skrytých metodách ruské informační války můžeme spekulovat. To zkusilo např. Echo24 ve svém článku o Aeronetu, chronicky konspiračního proputinovského webu. Možná si myslíte, že články na tom webu jsou tak absurdní, že je nikdo s půlkou mozku nemůže brát vážně. V tom případě nemáte zcela upřímně kremlofilní vysokoškolsky vzdělané kamarády.

Ruská propaganda jde ale ještě dál a využívá placené trolly. Jediné ruské opoziční investigativní noviny Novaja Gazeta infiltrovaly v září 2013 jednu z těchto trollícg farem a na povrch vypluly dokumenty, které popisují fungování těchto skupin. Buzzfeed ve svém obsáhlém článku píše:

The documents show instructions provided to the commenters that detail the workload expected of them. On an average working day, the Russians are to post on news articles 50 times. Each blogger is to maintain six Facebook accounts publishing at least three posts a day and discussing the news in groups at least twice a day. By the end of the first month, they are expected to have won 500 subscribers and get at least five posts on each item a day. On Twitter, the bloggers are expected to manage 10 accounts with up to 2,000 followers and tweet 50 times a day.

Já jsem přesvědčen, že "obětí" útoku českých trollů placených Kremlem, kremlobotů, jsem se stal.

Mí kremloboti

Šly po mně čtyři účty. Jana Zatloukalová (@SoJanina), Hergotfix (@Hergotfix), Petra Johnová (@PetraJohnová) a v menší míře také Devla miro!, jejíž účet byl již zrušen (@ohlax). Projděme si první tři hezky popořadě.

Jana Zatloukalová aka @SoJanina

Začněme Janou Zatloukalovou. Jana je podle popisu účtu religionistika, orientalistka a překladatelka, která se zajímá o starověký a současný Blízký východ. Když se podíváte na její účet, tak zjistíte, že celé dny nedělá prakticky nic jiného, než postuje fotky z Blízkého východu. Mešity, destičky s klínovým písmem, sochy a tak. Jen fotky s anglickým a občas arabským popisem. Takže se o Blízký východ asi zajímá. Vzhledem k jejímu obrovskému zaujetí, je zvláštní, že nikde na internetu nic o Janě Zatloukalové s podobnými zájmy nenajdeme. Zvlášť u překladatelky. Má představa o profesionálních překladatelích je taková, že je pro jejich živnost extrémně důležitá vyhledatelnost. Ale co já vím o tomto trhu...

Na účtu Jany vedle sdílených obrázků mešit můžeme vypozorovat ještě její účast v diskusích. Přestože Jana pravděpodobně obvykle během několika hodin po proběhnutí názorové výměny své příspěvky maže (jako v mém případě), když se podíváme dostatečně do hloubky v záložce Tweety a odpovědi její aktivitu objevíme. Takže jaké názory projevuje na Twitteru? Tady hejtuje Obamu. Tady píše, že výzvy k vyzbrojení Ukrajiny jsou výzvy k válce a měly by být trestné. Tady společně s Hergotfixem přesvědčuje místopředsedu KSČM Dolejše, že anexe Krymu a válka v Donbasu je ok. Tady bojuje proti nové studené válce a TTIP. A nezbytnou poznámku o Pravém sektrou najdete zde. Vzhledem k tomu, že její hlavní zájem spočívá především v islámského světě, je překvapivé, že se mu na Twitteru věnuje podstatně méně než otázce Donbasu.

Janin profil ožil po dlouhé době 22. ledna 2015.
Zajímavější informace, než se zdá.

Hergotfix aka @Hergotfix

Hergotfix se popisuje jako paleontolog a nohsled účtu @sutrolog. Charakter jeho příspěvků je velmi podobný jako u Jany výše. Skoro žádné názory, ale spousta obrázků. Hergotfix se nedrží jen palentologie, ale brouzdá různě mezi slony, šimpanzi, žraloky, mravenci a občas i zkamenělinami. Musím říct, že Hergotfix spravuje svůj profil zodpovědněji, více se snaží a občas tam propašuje i nějaké zajímavosti. Ale někdy vás prostě tweet ležící mezi fotkou Jericha a trilobita praští do nosu.

Mariupol byl připojen k Ukrajinské ssr ve dvacátých letech,90%obyvatel hovoří rusky,30% neumí ukrajinsky pic.twitter.com/L07KyVEKcv
— Hergotfix (@hergotfix) 25. Leden 2015

Hergotfix je celkově uvěřitelnější a sympatičtější účet. Třeba jeho nápady jak léčit antivaxx hysterii jsou přinejmenším inspirativní. K uvěřitelnosti přidává i tato konverzace s dlouhodobějším účtem.

Hergotfixův účet ožil – wait-for-it – 22. ledna 2015. 

Petra Johnová aka @PetraJohnova

Petra je podle popisu bioložka, ale narozdíl od Jany a Hergotfixe obrázky ve velkém nesdílí. Její účet je obecně docela pasivní ale i z toho mála co natweetovala se zdá, že má názory i na jiné věci než biologii a rusko-ukrajinskou válku.

Krom toho její účet ožil, překvapivě, 22. 1.

Blbí nebo navedení?

Z toho, co byl schopen z jejich twitterových účtů schopen vydolovat, se nedá tvrdit, že ti lidé jsou skutečně kremloboti. Možná, že to nedělají za peníze, ale jen ve svém volném čase. Ale těch zvláštností je podle mě přece jen moc. Protože opakování je matka moudrosti, připomeňme si, že všechny tři účty byly po různě dlouhé době aktivovány právě 22. ledna 2015. Dva z těchto účtu tweetují poněkud nestandardně (stále samé obrázky). Majitelka jednoho účtu, orientalistika a překladatelka, není překvapivě na internetu k nalezení. To sice platí i pro další dva účty, ale u nich bych jejich dohledatelnost tolik nepředpokládal. A nakonec, hejtující tweety všech tří účtů byly po několika hodinách postupně smazány. Proč? Obrázek níže by to mohl napovědět.

První číslo ukazuje, kolika uživatelům se můj tweet zobrazil,
druhé počet interakcí. Třetí je podíl těchto dvou čísel.
Typický počet zobrazení v pozdějších dnech byl cca 20, interakcí 0.

Zdá se, že si lidé za těmi účty uvědomili, že jediným výsledkem toho, že mě hejtovali, byla propagace onoho příspěvku. Možná to nejsou skuteční kremloboti a opravdu jsem pod rozlišovací úroveň těch placených. Ale stejně se budu opatrně držet Beršidského břitvy:

“If it looks like Kremlin shit, smells like Kremlin shit, and tastes like Kremlin shit too — then it’s Kremlin shit.”

Poznámka 2. dubna 2015: Trolující účty postupně přestaly tweetovat. První skončil 12. 2., další 28. 2., poslední 19. 3.

Lekce z Clausewitze o Ukrajině

Po včerejším jednání francouzského prezidenta Hollanda a německé kancléřky Merkelové v Moskvě o situaci na Ukrajině se francouzský prezident vyjádřil takto:

"Myslím, že je to jedna z posledních šancí... Jestliže se nám nepodaří dosáhnout trvalé mírové dohody, velmi dobře víme, jaký bude scénář. Má jméno, říká se tomu válka"

A já se přirozeně ptám, co tím, sakra, Hollande myslí? Chce říct, že na Ukrajině teď neprobíhá válka? Že je snad příměří? Vždyť se bojuje a fronta se pomalu pohybuje směrem na západ. A intenzita bojů opět roste. Jen se podívejte na mapy níže.

Mapa bojů na východní Ukrajině. Vlevo je situace k 6. lednu, vpravo k 6. únoru 2015.
Pro srovnání doporučuji otevřít proklikem na datum obě mapy v nových záložkách
a poté střídavým výběrem záložek sledovat změny.

Opravdová válka

Ve válce v Donbassu podle OSN zemřelo už přes 5 000 lidí. Mnohem více bylo zraněno a přes milion lidí bylo nuceno opustit své budovy. A ano, mezi obětmi bojů jsou i ruští turisté.

Last: "The Russian Dept of Tourism has declared Ukraine its most dangerous destination. Many Russian tourists have disappeared there."

— Garry Kasparov (@Kasparov63) 1. Únor 2015

Pokud by Hollande tvrdil, že na Ukrajině není válka, tak je evidentně mimo realitu. Ale to zřejmě neměl na mysli. To lze odhadnout i z jeho varování před odletem do Moskvy.

„Nyní jsme ve válce, a ta válka by se mohla stát totální válkou.”

Takže se zdá, že tím Hollandovým scénářem z první citátu je opravdová či snad totální válka. Co to ale znamená? Chce snad francouzský prezident říct, že je připraven, v případě pozvání z Kyjeva, poslat francouzské vojáky bojovat o Doněck? Blbost.

Páky na Kreml

Západ má po ruce další nástroje mimo válku, kterými může eskalovat konflikt, pokud si to bude přát. Sankce můžou být širší. Evropa může použít jadernou zbraň mezi ekonomickými sankcemi, odříznutí ruských bank od systému SWIFT. Nebo prostě začít vyzbrojovat Ukrajinu smrtícími prostředky, nejen helmami, neprůstřelnými vestami a spacáky.

Západ má ještě pěkných pár triků v rukávu. Ale pokud není ochoten je na Moskvu vytáhnout, jakékoliv varování před eskalací do totální války je nevěrohodné a... trapné. O tom, že separatisté na východě mají přímou a rozsáhlou podporu Ruska není pochyb. Rusko je v tom konfliktu až po uši a rozhodně nejde o vnitřní ukrajinskou záležitost. A Ukrajina prohrává? Proč by tedy neměl Západ podpořit stejným způsobem i Ukrajinu? Alespoň do té míry, aby dokázaly zastavit postupující vojska DLR a LLR.

Západní politici se nejspíše obávají, že vyzbrojení Ukrajiny by donutilo Rusko buď zvýšit ruskou podporu povstalcům, nebo by vedlo k velké a otevřené invazi na Ukrajinu. Pokud si odmyslíme jaderné zbraně a ropu a plyn, Rusko nemá kam jinam eskalovat. Ale má co ztratit. Přes veškeré stereotypy o ruské duši, která údajně trpělivě snáší strádání a represi, myslím, že posledních třicet let nám říká něco jiného. Ekonomický kolaps Sovětského svazu znamenal politický kolaps Sovětského svazu. A ekonomický kolaps Jelcinova Ruska předcházel vzestupu Putinova Ruska. Ruska, které vyrostlo rostoucích cenách ropy, vyšších mzdách a kvalitnějším spotřebním zboží. Nikoliv na masochistickém utrpení. Kreml si toho je snad vědom a nebude riskovalo naprostý rozvrat ekonomiky, jen kvůli tomu, že Západ Kyjevu poskytl výzbroj.

KALova karikatura pro The Economist z března 2014,
kdy byly ceny ropy ještě nahoře (zdroj)

Putin chce mír

Merkelová před pár dny v Budapešti prohlásila, že "věří, že tento konflikt nemůže být vyřešen vojensky". To je výborný názor, pokud ji zastávají všechny strany konfliktu. Problém s touto pozicí krásně shrnul James Nixey z Chatham House:

“If you think that the only solution is a diplomatic solution while Russia is trying to impose a military solution then you’re going to lose.”

Jak vidíme na mapách, tak Ukrajina je v defenzívě. A pokud zároveň budou ukrajinská vojska ustupovat a Západ bude mluvit o diplomatických řešeních, dostáváme se do situace, kdy je konečně si připomenout Clausewitze:

"War serves the purpose of the defense more than that of the aggressor. It is only aggression that calls forth defense, and war along with it. The aggressor is always peace-loving (as Bonaparte always claimed to be); he would prefer to take over our country unopposed. To prevent his doing so one must be willing to make war and be prepared for it. In other words it is the weak, those likely to need defense, who should always be armed in order not to be overwhelmed. Thus decrees the art of war."

Ano, i Putin rozhodně upřednosňuje jednání na Ukrajině. Čím déle, tím lépe. Hlavně, když to bude znamenat, že se Západ nepokusí řešit problém vojensky.

Pokud se vám nechtěl číst celý citát,
tady máte to podstatné v jiném překladu (zdroj)

Jak se peče dohoda 

Z hodin, které se věnovaly řešení konfliktu a z dějin mezinárodních vztahů, si pamatuji dvě důležité poučky. První poučka je, že nejdůležitější fází konfliktu, je tzv. mrtvý bod. Tj. situace, kdy si jsou obě strany vědomy, že nedokážou dosáhnout všech svých cílů (získat zpět pod kontrolu Donbass vs. získat /dočasnou/ nezávislost a uznání), a že prodlužování konfliktu není v zájmu ani jedné strany. Právě v této situaci dojde nejspíše ke stabilní dohodě. Pokud by došlo k dohodě, kdy má jedna strana očividně navrch a ona dohoda nerespektuje její potenciál, tato strana dohodu dříve či později poruší. Druhá poučka je, že na konci válka nezáleží na ničem víc, než na tom, kde stojí jací vojáci. Asi nejslavnějším příkladem je srovnání "procentuální dohody" mezi Stalinem a Churchillem s rozdělením světa po druhé světové válce.

Procentuální dohoda: Kus papíru, který má
menší význam než jeden otisk vojenské boty
sovětského vojína (zdroj)

Dokud Ukrajině nebudou dodány prostředky pro účinnou obranu, DLR, LLR a Rusko nebudou mít důvod ukončit ofenzivu a začít vážně jednat o ukončení konfliktu. Navíc se s postupem času posiluje jejich vyjednávací pozice. Ani jedno není dobře.

S čím včera do Moskvy přiletěla Merkelová s Hollandem nikdo neví. Což je asi dobře. Pokud dali Putinovi dobrou nabídku, které obsahovala jak cukr tak bič, tak by mohli mít šanci na úspěch. Dokud nebyla Putinovi veřejně dána žádná ultimáta, může svou podporu rebelům z Donbassu stáhnout a uplatnit svůj vliv na ně, aniž by riskoval velké ztráty na prestiži. Pokud se tak ale nestane a Berlín s Paříží by měli něco udělat. Přijít s novým a bolavým kolem sankcí, vyslovit podporu americkým dodávkám zbraní či se do vyzbrojování přímo zapojit. Jestli se nic podstatného nestane, Západ zvládá tuto krizi špatně.

Úvod do Pákistánu pro diváky Homelandu

První tři řady seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) se odehrávaly převážně ve Spojených státech. Čtvrtá řada ale věnuje velký prostor situaci v současném Pákistánu a pokud chcete vědět, co se vlastně v tom seriálu děje, je důležité alespoň trochu porozumět americko-pákistánským vztahům.

Tento článek jsem napsal pro neXtWeek.cz

Rozpadlý Pákistán

Napřed krátce o Pákistánu. Pákistán je země v jižní Asii, která sousedí na západě s Íránem a Afghánistánem a na východě s Indií. Krátkou hranici na severovýchodě sdílí i s Čínou. Pákistán vznikl roku 1947 jako stát, který sjednocoval muslimy, kteří žili v tehdejší britské kolonii Indie. Do roku 1971 patřila pod Pákistán také dnešní Bangladéš, která leží na opačné straně Indie.

Pákistán se zdá být nábožensky homogenní zemí. Drtivá většina, 97 % obyvatelstva, vyznává islám. Při pohledu na jednotlivé větve islámu, zjistíme, že poměr sunnitů k šíitům je někde mezi 2:1 a 9:1, což tvoří v Pákistánu určité problémy. Kromě větví islámu je Pákistán rozdělen i etnicky a jazykově, což vytváří  odstředivé tendence od vlády v Islámábádu. Toto vše a další faktory má za následek, že centrální vláda na nemalé části území není schopna efektivně vykonávat svou moc. Díky tomu se Pákistán řadí na 13. místo světového žebříčku Failed/Fragile States Index (Index selhávajících/křehkých států). Roztříštěnost Pákistánu se odráží i v názvu státu. Jak řekl v S04E02 ředitel CIA Lockhart, Pákistán je akronym pro původní provincie: Paňdžáb, Severozápadní pohraniční provincie (Afghánská provincie), Kašmír, Sindh a Balúčistán.

Etnické skupiny v Pákistánu a okolních zemích (zdroj)

Americké zájmy v Pákistánu

Proč vlastně Američanům záleží na tom, co se děje v Pákistánu? Tak v první řadě je Pákistán jaderná velmoc. Pákistánu se podařil první jaderný test v roce 1998 a jaderné zbraně mu slouží především jako prostředek odstrašení, proti Indii, další jaderné mocnosti. S Indií se Pákistán pře od 40. let o oblast Kašmíru na severovýchodě země. Stabilní a racionální vláda v Pákistánu je důležitým předpokladem pro to, aby nevypukla první jaderné války a aby se nešířily vojenské jaderné technologie.

Nového významu Pákistán nabyl po útocích z 11. září 2001 a následující americké invazi do Afghánistánu. Pákistán se kvůli své geografické pozici stal důležitou zemí z několika důvodů. Zaprvé kvůli zásobování (a stahování) aliančních sil z Afghánistánu. Přes Pákistán vede tzv. jižní zásobovací trasa. Zadruhé, pro zajištění dlouhodobé bezpečnosti Afghánistánu a porážku Tálibánu a al-Kajdy je nezbytné zničit infrastrukturu islamistů v obou zemích. Bez toho dojde jen k přesunu základen z jedné země do druhé a následujícímu přeskupení sil. Účinná kontrola afghánsko-pákistánské hranice (známá také jako Durandova linie) je rovněž důležitá pro přerušení pašeráckých cest mezi oběma zeměmi, po kterých proudí krom jiného také velké množství drog dotující teroristické organizace.

Ještě jedna poznámka pro všechny chytrolíny. Pákistán, podobně jako Afghánistán, nemá zajímavé zásoby ropy. U zemního plynu je situace trochu jiná. Má 27. největší prokázané zásoby na světě, což jej řadí kousek před Rumunsko.

Zásobovací trasy do Afghánistánu podle US  (zdroj)

Válka v severozápadním Pákistánu

Děj aktuálních epizod Homelandu se odehrává v kontextu války v severozápadním Pákistánu. Tato válka samotná je obtížně pochopitelná bez znalostí širších souvislostí, kterým se teď nebudu hlouběji věnovat. ale v zásadě lze říct, že zde bojují Spojené státy společně s Pákistánem proti Pákistánskému Tálibánu (TPP), balúčským separatistům a al-Kajdě a dalším islamistickým uskupením.

To bylo jednoduché, že? Teď to zkomplikujeme. Pákistánský Tálibán (TPP) a (afghánský) Tálibán, který vládl do roku 2001 většině Afghánistánu, jsou dvě odlišná uskupení. Tato odlišná uskupení mají různé cíle a různé spojence, ale na druhou stranu sdílí paštúnskou identitu a často i zájmy. Postoj k těmto dvěma Tálibánům také působí třenice mezi Pákistánci a Američany. Zatímco Pákistán neoficiálně prostřednictvím tajné služby ISI podporuje afghánský Tálibán, tak TPP je pákistánskou armádou vojensky potlačován. Američané ale otevřeně bojují proti oběma Tálibánům. Když tedy CIA drony likviduje afghánský Tálibán na pákistánské půdě, tak je oheň na střeše.

Co se týče taktiky, tak přímá účast USA v konfliktu je omezená na dronové útoky a omezené operace elitních jednotek. Během jedné z těchto operací, v květnu 2011, měl tu čest se s americkými Navy SEALs setkat i sám Usáma bin Ládin. Dronová kampaň v Pákistánu není ani zdaleka bez problémů. Zatímco někdy Pákistán útoky bere na vědomí a implicitně schvaluje, když dojde k velkým ztrátám na životech civilistů, tak se čelní představitelé Pákistánu nebojí USA kritizovat za porušování mezinárodního práva. O extrémní nepopularitě programu mezi civilisty snad ani není třeba se zmiňovat.

Homeland a realita

Zdá se, že Homeland je inspirován realitou. Dronový útok na Haissáma Hakkáního, který jsme viděli v prvním díle, nese určité podobnosti s útokem z 18. srpna 2008. Tehdy se USA neúspěšně pokusili střelami z dronu zabít Džaláluddína Hakkáního a jeho syna Siradžuddína. Tito dva do dnešních dní vedou jedno z nejefektivnějších islamistických teroristických hnutí, "Hakkáního síť", která má blízko k afghánskému Tálibánu. Během zmiňovaného útoku zemřela celá řada civilistů včetně Džaláluddínových dvou žen, sestry, švagrové a osmi vnoučat. Celkový počet obětí tohoto útoku byl 23 osob. Ve stejné vesnici byl rovněž v listopadu 2013 dronem zabit Hakimulláh Mahsúd, tehdejší lídr TPP. Protože se Pákistán v té době připravoval na mírová jednání s Mahsúdem, tento útok podstatně zvýšil napětí v americko-pákistánských vztazích. Hádám, že fiktivní Haissám Hakkání je postaven na předloze těchto tří skutečných osobností.

Kdo zná pákistánské reálie, tak by neměl být překvapený ani prozrazením identity fiktivního šéfa základny CIA v Pákistánu, Sandyho Bachmana. K této trestající taktice pákistánská ISI přistoupila pravděpodobně již dvakrát. Poprvé v lednu 2010, kdy jeden kmenový vůdce, jmenoval muže, který měl stát za dronovým útokem, který zasáhl jedno rodinu. Podruhé v květnu 2011, pouhý týden po atentátu na Usámu bin Ládina, o kterém Američané předem pákistánskou rozvědku odmítli informovat. Narozdíl od Sandyho se ani jednomu z nich nic nestalo.

Tady žijí drony. Dande Darpa Khel na Google Maps.

Shrnutí

Pákistán je hluboce rozdělenou zemí, zejména po etnických liniích a určitou roli sehrává v poslední době také rivalita mezi šíitskou a sunnitskou větví islámu. Američané mají zájem na stabilizaci situaci v zemi jak kvůli Pákistánu samotnému, tak i kvůli sousednímu Pákistánu. Zájmy Američanů v Pákistánu jsou někdy v konfliktu se zájmy Pákistánu, což vytváří tření mezi formálními spojenci. Homeland vychází z reálných situací a proto si můžete na základě seriálu udělat alespoň mlhavou představu o situaci v této zemi.

Neslušná slovíčka v konfliktu na Ukrajině

Je několik slov, kterým by se měl slušný člověk vyhnout, když mluví o konfliktu na Ukrajině. Tato slova ničí jakoukoliv diskusi, protože působí na emoce a špatně vystihují situaci. Nejčastější a nejvíce zavádějící z nich jsou označení terorista pro povstalce, junta pro ukrajinskou vládu a fašista pro kohokoliv kdo podporuje kyjevskou moc. Dneska se podíváme na první dvě z nich.

Terorista

Známé úsloví zní: "Pro někoho terorista, pro jiného bojovník za svobodu". Terorismus má až příliš mnoho definic. Některé jsou příliš široké, některé příliš úzké a některé dokonce oboje zároveň. Podle mě je jednou z dobrých definic terorismu ta, kterou vytvořil brněnský politolog Miroslav Mareš:

"Terorismus je použití agresivního a excesivního násilí (anebo hrozba použitím takového násilí), které je naplánováno s dominantním účelem vyslat vážné zastrašující poselství zřetelně většímu počtu lidí (cílovému publiku) než pouze těm, kteří jsou primárními násilnými akty nebo hrozbami bezprostředně poškozeni."

Když to přeložíme do češtiny, tak můžeme říct, že teroristům nejde o primárně o kontrolu území a ničení bojové síly nepřítele, jako spíše vzbuzování strachu a ničení bojové morálky na straně nepřátel. Toho se snaží teroristé dosáhnout například vybuchujícími auty na rušných ulicích nebo třeba i sestřelováním civilních letadel. Když už mluvíme o letadlech, tak i pokud se prokáže, že let MH17 byl opravdu sestřelen protiletadlovým systémem BUK, tak to nedělá z lidí s prstem na tlačítku teroristy. Teroristé mají nějaké požadavky, očekávají od druhé strany nějaké ústupky, apod. Lidé možná získali po pádu malajsijského letadla strach z létání, ale žádné konkrétní "zastrašující poselství" nebylo v případě MH17 vysláno.

Kyjevská vláda slovo terorista evidentně nadužívá. Separatisté neužívají teroristických taktik a nesledují teroristickou strategii. Název "protiteroristická operace", který pro válku na východě země Kyjev užívá je zavádějící a jejím cílem je vzbudit (další) negativní emoce vůči povstalcům.

Nutno poznamenat, že ne všechny způsoby porušení válečného práva jsou nutně terorismem a tedy, když odmítám slovo terorista po povstalce, neznamená to, že schvaluji způsob jakým bojují.

Takhle válka na Ukrajině nevypadá (zdroj)

Junta

Prorusky orientovaný internet a Vladimír Putin často referují o kyjevské vládě jako o juntě. Když se řekne junta, tak každému asi naskočí spojení "vojenská junta", tedy politický systém, kdy stát řídí skupina vojenských důstojníků. Jedním z nejznámějších příkladů junty byla Pinochetova v Chile nebo nedávno rozpuštěná junta v Myanmaru/Barmě. Poslední junta vznikla nedávno, v květnu letošního roku, když po dlouhé politické krizi v Thajsku vojáci provedli puč a sestavili "Národní radu pro mír a pořádek".

Takhle vypadá junta (zdroj)

Pro Jaceňukův kabinet se prostě termín junta nehodí. Pokud byl v porevoluční ukrajinské vládě nějaký voják, tak to byl vždy maximálně ministr obrany. I pokud se podíváte například na fotky členů Yaceňukova únorového kabinetu, najdete tam pod číslem 8 první a poslední vojenskou uniformu. Podobně jak u "terorismu" separatistů platí i u "junty", že kdo používá tento název, tak je buď blbej nebo navedenej.

Takhle vypadá civilní vláda (zdroj)

O fašistech zase příště...

Jak moc dopředu Putin myslí?

Dějiny jsou posety pomníky generálů a politických vůdců, kteří dosáhli skvělých taktických úspěchů, ale selhali ve strategii. Hannibalovy taktické úspěchy v Itálii během druhé punské války neodvrátily další porážku Kartága. Napoleonovi bylo dobytí Moskvy málo platné. Britsko-francouzsko-izraelské získání průplavu v době suezské krize nezabránilo jeho eventuálnímu a nevratnému znárodnění Egypťany. Nemám pochyby, že v době získání taktických vítězství byli vítězové vnímání rovněž jako chytří či dokonce geniální stratégové. Ale jejich strategická krátkozrakost se nakonec projevila. V souvislosti s krymskou, a v současné době východoukrajinskou krizí, není problém na oslavu či alespoň uznání Putinova génia narazit.

Putin si užívá a krátce bude užívat podpory, která se vůdci dostává v dobách mezinárodních krizí. Krym pro Rusko získal a dokud bude Putin prezidentem není pravděpodobně síla, která by jej vrátila Ukrajině (a po Putinovi dost možná taky ne). Nyní se ale zdá, že vládce Kremlu nasedl na tygra ruského nacionalismu a expanzionismu. Putin může dobýt kusy Gruzie a Ukrajiny a možná sebrat i sever Kazachstánu a pokusit se o Estonskou a Lotyšsko. Může ale Putinovo Rusko vyhrát v dlouhém období?

Závislost na exportu ropy a plynu

Ruské vyhrožování znárodněním zahraničního kapitálu v zemi (jako odpověď na případné sankce) a opět projevená ochota použít dodávek plynu jako politickou zbraň (tentokrát jen proti Ukrajině) může mít v dlouhém a možná i středním období vážné negativní dopady na ruskou ekonomiku. A to i bez ohledu na případné evropské sankce. Ruský státní rozpočet je asi z poloviny závislý na příjmech z prodeje ropy a zemního plynu, což znamená, že je vládce Kremlu velmi citlivý na změny cen energetických surovin. Ruské vyhrožování přináší tlak na větší diverzifikaci energetických zdrojů pro Evropu. To znamená, že Putinovo chování urychlí budování terminálů na zkapalněný zemní plyn pro východní Evropu, a urychlí se jednání o prodeji amerického plynu do Evropy a zrychlí investice do energetické infrastruktury. Evropa také může využít svých vlastních zásob břidlicového plynu, přičemž nadějně to vypadá zejména v Polsku, kde (mimochodem prý legitimní) obavy z dopadů na životní prostředí hrají tváří v tvář ruské hrozbě až druhotnou roli. Ruskem vyprovokované krize se tedy obrátí proti němu samotnému v podobě nižších cen energetických surovin.

Pokud mezinárodní ekonomii zprimitivníme na jednoduché heslo, můžeme říct, že abychom si mohli dovolit importy, musíme exportovat. V současné době asi 2/3 ruských exportů tvoří energetické suroviny. V důsledku snížení cen energetických surovi klesne hodnota exportu, dojde k oslabení rublu, což bude mít dva následky: 1) zvýšení cenové konkurenceschopnosti ostatních exportů na světových trzích a 2) zdražení veškerého zahraničního zboží (což povede při hledání alternativ i ke zdražení domácího zboží).

Struktura celkových ruských exportů. Z kategorie "Mineral fuels" tvoří 77 % exporty ropy
a 19 % exporty plynu. Zbytek (4 %) tvoří uhlí, koks, brikety a elektřina (zdroj)

Posilující se hrozby

Za normálních okolností je možné považovat snížení závislosti na exportech energetických surovin za chvályhodnou změnu. Na exportech nerostů postavené bohatství je z několika důvodů nezdravé, ale o tom snad někdy jindy. Pokud k tomu ale dojde za současných podmínek, Rusku hrozí vážné potíže. Za normálních okolností by k postupné restrukturalizaci ekonomiky došlo za pomoci zahraničního kapitálu, který by identifikoval komparativní výhody ruské ekonomiky a vhodné investiční sektory. Bohužel, v době, kdy vyhrožujete znárodněním zahraničních investic, vám tyto zdroje kapitálu chybí. Investovat bude jen někdo, kdo očekává rychlou návratnost investic, čehož dosáhnete tak možná drahými investičními pobídkami, nebo někdo kdo věří, že má zvláštní vztahy s elitou. Pokud se Rusko bude muset spoléhat na kapitál vlastní, transformace bude velmi pomalá a bolestivá. Politická nestabilita, která klidně může být průvodním jevem restrukturalizace ekonomiky může ještě posílit nedůvěru v ruskou vládu ze strany investorů. Proto se hrozby, jimž se Rusko vystavilo vzájemně posilují.

Putinův mix výhružek zpochybňuje bezpečnost dodávek i zahraničních investic, což se může stát pro ruskou ekonomiku smrtící. Ruští občané možná můžou být na chvíli na svého prezidenta-dobyvatele hrdí, ale v dlouhém období je více než anexe Krymu a případně východu Ukrajiny bude zajímat jestli mají dobře placenou práci, dostupné léky a také trochu toho západního luxusu.

Jestli se má Rusko stát exportérem zboží, musí vyřešit své problémy s
infrastrukturou. Značka na kraji silnice ale naznačuje, že už se na tom pracuje (zdroj). 

Nebo je to jinak?

Nabízí se ještě druhé vysvětlení. Možná se Putin chová rozumně, protože očekává, že k oslabení závislosti Evropy na Rusku dojde bez ohledu na jeho chování. Pokud má měnit status quo, musí to udělat dříve než přijde o trumfy, které v rukách drží. Rusko buduje produktovody do Číny, kde poptávka po "krvi průmyslu" rychle roste. Putin tedy bude mít brzy pro své surovinové exporty alternativní a rostoucí trh. Potřeba zahraničního kapitálu nebude akutní a po několika letech se na celou epizodu s dobýváním východní Evropy zapomene a pojede se "business as usual".

Příliš mnoho červených linií

Dne 25. října 1854 se v rámci krymské války odehrála bitva u přístavního města Balaklavy, dnešního dne součásti města Sevastopole. Slabá vojenská jednotka čítající 4,5 tisíce mužů z Británie a Osmanské říše čelila více než pětinásobné přesile Rusů. Přístup do přístavu chránil 93. horalský pěší pluk o síle 500 mužů a hloubce pouhé dvě řady. Velitel jednotky před střetem s ruskou kavalérií údajně řekl svým mužům: "Odsud není kam ustoupit. Musíte zemřít tam, kde stojíte." Pětistovka Skotů v sukních přitakala, že pokud to bude třeba, tak tam zemřou. Část ruské kavalerie se proti skotským červenokabátníkům skutečně vydala, ale po dvou neúspěšných nájezdech to vzdala. Zpravodaj The Times popsal formaci britské pěchoty jako "úzký červený pruh završený linií oceli", tedy puškami s bajonety. To bylo nakonec shrnuto do idiomu "(tenká) červená linie", která je dodnes součástí anglosaského strategického slovníku. Červenou linií je od té doby označována fyzická nebo abstraktní hranice, jež musí být za každou cenu uhájena.

Obraz Tenká červená linie od Roberta Gibba z roku 1881 (zdroj)

Obamovy červené linie

Nejznámější červená linie Obamovy administrativy byla narýsována v Sýrii. Americký prezident několikrát řekl, že překročením červené linie by bylo použití chemických zbraní a takové chování by vedlo k "enormním následkům", či že by to byl "game changer". USA po chemických útocích v Sýrii dělaly víceméně pořád to samé a došlo k jakémusi chemickému odzbrojení Asadova režimu.

To však nebylo jediná situace, kdy ostrá slova vedla k ničemu či téměř ničemu. Rusku Spojené státy vyhrožovaly, že nevydání Snowdena bude mít bezpochyby negativní dopad na vzájemné vztahy a Rusko bude muset nést následky. A nic se nestalo.

V Afghánistánu Obama varoval prezidenta Karzáího, že nepodepsání bilaterální bezpečnostní dohody bude mít za následek stažení amerických vojsk z Afghánistánu. A Karzáí nepodepsal. Výsledek? Prodloužení deadlineu pro podepsání dohody. A podobné případy bychom našli třeba i v Ugandě a nebo Egyptě.

(zdroj)

Západní reakce na Krym

Bez osmi měsíců 150 let po bitvě u Balaklavy začala krymská krize. Americký prezident opět začal chřestit čelistí a 28. února oznámil, že "Spojené státy budou stát s mezinárodním společenstvím v tvrzení, že za jakoukoliv vojenskou intervenci na Ukrajině bude nutné zaplatit." A jak prezident slíbil, tak i splnil. Stojí společně s mezinárodním společenstvím v tvrzení. Nic víc, nepočítáme-li odřeknutí účasti na summitu G8 v Soči a omezení vydávání víz pro osoby, které "ohrožují svrchovanost Ukrajiny".

Putin reagoval na americké varování tak, že požádala parlament o svolení užít ozbrojené síly Ruské federace na území Ukrajiny, dokud se v této zemi neznormalizuje společensko-politická situace". A poté na Krym začala proudit další ruská vojska.

Americký ministr zahraničí Kerry řekl, že se Putinovi může stát, že se dostane do situace, kdy budou zmrazena aktiva ruských podniků či amerických podniků stahujících kapitál z Ruska. Za jakých okolností by se to mělo stát však nikdo neví.

Ale nejde jen o Američany. Podobně aktivní pant a pasivní paže měli i evropští představitelé. A měla by to být právě EU a evropské státy, které povedou hlavní vyjednávací linii. Tento nepořádek se přece děje před našimi, ne americkými vraty.

Evropská "ministryně zahraničí" Ashtonová 1. března označila chování Ruska za nepřijatelné a dva dny později vyzvala Rusko ke stažení vojenských sil. Více než na výzvy a kritiku se EU zatím nezmohla. Nakonec nejtvrdší slova zazněla z úst Merkelové, která slíbila Putinovi "vážné škody, ekonomické i politické", pokud se Rusko bude držet svého kurzu vůči Ukrajině. Dodala, že teritoriální integrita Ukrajiny není téma k diskusi. Evropská unie však kromě zrušení jednání o preferenčním vízovém jednání s Ruskem dosud nic neudělala a čeká se, co bude výsledkem pondělního jednání.

(zdroj)

Chybná strategie

Dávat ultimáta a nakonec se neodhodlat k trestným krokům je chyba. A Spojené státy tuto chybu udělali pod Obamou hned několikrát. Ona to není jen obyčejná hloupost, je tom navíc nebezpečná hloupost. Pokud se takto chováte, vaší oponenti nikdy netuší, kdy jste ochotni ustupovat a kdy už vaši červenou linii myslíte vážně. Pokud Putin získal pocit, že eskalací konfliktu může dosáhnout čehokoliv si zamane, není to chyba jen jeho zahraničně-politické agresivity ale rovněž slabosti USA a EU.

Z těchto problémů se může vytáhnout Západ dvěma způsoby. Buď může začít dodržovat své sliby, nebo své sliby a garance omezí a umožní vytvoření sfér vlivu. Ani jedna možnost není zadarmo, ale současným chováním dodává Západ celému světu pocit, že není o moc víc než jen papírový tygr. Stejně jako Rusko sledovalo, jak se USA zachovalo v Sýrii, tak nyní Čína sleduje chování Spojených států na Krymu. A cena za špatnou reakci může být vysoká.

"Vojenské přesuny" na Krymu

Zahraniční korespondent Guardianu Jonathan Steele napsal článek v němž kritizuje "hysterickou reakci" Západu na "ruské vojenské přesuny na Krymu". Já dokážu být na svém blogu jízlivý a ironický, ale nemyslím, že bych vynikal vulgaritami. O Steeleově článku je ale jednoznačně možné říct, že to je sračka. Sračka, sračka, sračka.

"Vojenské přesuny" jako označení pro to, co Rusko provádí na Krymu je naprosto neadekvátní. Diplomaté můžou užívat eufemismy, pokud usoudí, že je pro to vhodná doba. Taková je politika a jako takovou ji také musíme brát. Novináři, dle mého názoru, stojí v úplně jiné pozici a jejich prací by mělo být informovat objektivně, co to jenom jde. A klidně si otevřít hubu.

Co Rusové dělají na Krymu nejsou jen vojenské přesuny. To, co se děje, je prostá a sprostá okupace části území Ukrajiny. Ruská federace dosud ani neuznala nezávislost Krymu, proto nelze mluvit o mezinárodní výpomoci na žádost nezávislé vlády. Okupace byla dosud převážně v rukou neoznačených milic. Výzbroj, výstroj, proviant, profesionální chování a i ruský (rusko-ruský, ne ukrajinsko-ruský) akcent silně naznačují, že milice bez insignií jsou z podstatné části tvořeny ruskými vojáky a bývalými členy Berkutu.* Samotní ozbrojenci odmítají sdělit odkud pochází, což má asi za cíl vytvořit atmosféru, kdy je kyjevské vládě naprosto jasné, že jsou okupováni Rusy, zatímco užitečným idiotům v Guardianu a ruským diplomatům na půdě OSN to dá prostor pro hodnověrné popření toho, co všichni ví.

Kluci jsou oblečení v maskovacím vzoru Flora Digital
ruských ozbrojených sil. Sice můžete koupit v
každém armyshopu, ale... (zdroj) 

Ale ani oficiální ruské síly nezůstávají pozadu. Na Krym jich dojelo několik tisíc a nechrání pouze svou základnu. Podle zpráv mají obsazovat vojenská zařízení, blokovat cesty, blokovat ukrajinské loďstvo v přístavu a snad i vyzývat ukrajinské vojáky ke složení zbraní nebo dokonce vyhrožovat útokem. Rusko dnes už ani nepopírá, že jejich ozbrojené síly jsou rozmístěny po celém poloostrově a už se ani netváří, že jde o ochranu vlastních základen. Nyní má jít o ochranu lidských práv, jako kdyby Rusům na Krymu hrozily nějaké masakry.

Když Duma Putinovi povolila použít ozbrojené síly na Ukrajině (nejen na Krymu!), bylo to do doby, než dojde k "normalizaci společensko-politické situace". To, že se v Dumě chystá nový anektovacího zákon, který má usnadnit začlenění dalšího území do federace snad nechává na pochybách o plánech Putina jen toho nejzabedněnějšího vola. Flagrantnější porušení nezávislosti Ukrajiny bez střelby si lze jen těžko představit.

Machiavelli tvrdil: "Slib daný byl nezbytností minulosti, slib porušený je nezbytností současnosti." Přesně takový je přístup putinovského Ruska k minulým závazkům. V Budapešti (1994) Rusko společně s USA a Velkou Británií slíbilo, že pokud se Ukrajina vzdá svého jaderného arzenálu, ani jedna velmoc nebude ohrožovat její územní celistvost a politickou nezávislost (viz příloha níže). Že spoléhat na východní přísliby se nevyplácí, se ukazuje dnes. Těžko si představit, že by Rusové dělali takové psí kusy na dvorku jaderné mocnosti. A to by nebylo Putinovo, kdyby neporušilo svůj slib hned dvakrát. Ještě širší závazky dalo Rusko Ukrajině o tři roky později ve smlouvě o přátelství. Ono to vypadá, že Rusko přišlo na to, na co přišlo už hodně lidí při brouzdání po Facebooku. Totiž, že nemá některé své přátele ani rádo.

*Na iDNES vyšel den po publikování tohoto blogpostu článek o původu milicí.

Níže předkládám části Budapešťského memoranda, ukrajinsko-ruské smlouvy o přátelství a články Charty OSN o tom, jak se mají řešit mezinárodní krize.

_____________

Budapešťské memorandum (1994)

Článek 2

"The United States of America, the Russian Federation, and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, reaffirm their obligation to refrain from the threat or use of force against the territorial integrity or political independence of Ukraine, and that none of their weapons will ever be used against Ukraine except in self-defense or otherwise in accordance with the Charter of the United Nations."

_____________

Smlouva o přátelství, spolupráci a partnerstvím mezi Ruskou federací a Ukrajinou (1997)

Článek 3

"High contracting parties build the relations with each other on the basis of principles of mutual respect, sovereign equality, territorial integrity, inviolability of borders, peaceful settlement of disputes, the nonuse of force or threat by force, including economic and different ways of pressure, the rights of the people freely to dispose of the destiny, non-interference to internal affairs, observance of human rights and fundamental freedoms, cooperation between the states, fair accomplishment of the taken international obligations, and also other universally recognized norms of international law."

_____________

Charta OSN (1945)

Článek 4, paragraf 2

"All Members shall refrain in their international relations from the threat or use of force against the territorial integrity or political independence of any state, or in any other manner inconsistent with the Purposes of the United Nations."

Článek 33

"The parties to any dispute, the continuance of which is likely to endanger the maintenance of international peace and security, shall, first of all, seek a solution by negotiation, enquiry, mediation, conciliation, arbitration, judicial settlement, resort to regional agencies or arrangements, or other peaceful means of their own choice.

The Security Council shall, when it deems necessary, call upon the parties to settle their dispute by such means."

Článek 39

"The Security Council shall determine the existence of any threat to the peace, breach of the peace, or act of aggression and shall make recommendations, or decide what measures shall be taken in accordance with Articles 41 and 42, to maintain or restore international peace and security."