Jak moc dopředu Putin myslí?

Dějiny jsou posety pomníky generálů a politických vůdců, kteří dosáhli skvělých taktických úspěchů, ale selhali ve strategii. Hannibalovy taktické úspěchy v Itálii během druhé punské války neodvrátily další porážku Kartága. Napoleonovi bylo dobytí Moskvy málo platné. Britsko-francouzsko-izraelské získání průplavu v době suezské krize nezabránilo jeho eventuálnímu a nevratnému znárodnění Egypťany. Nemám pochyby, že v době získání taktických vítězství byli vítězové vnímání rovněž jako chytří či dokonce geniální stratégové. Ale jejich strategická krátkozrakost se nakonec projevila. V souvislosti s krymskou, a v současné době východoukrajinskou krizí, není problém na oslavu či alespoň uznání Putinova génia narazit.

Putin si užívá a krátce bude užívat podpory, která se vůdci dostává v dobách mezinárodních krizí. Krym pro Rusko získal a dokud bude Putin prezidentem není pravděpodobně síla, která by jej vrátila Ukrajině (a po Putinovi dost možná taky ne). Nyní se ale zdá, že vládce Kremlu nasedl na tygra ruského nacionalismu a expanzionismu. Putin může dobýt kusy Gruzie a Ukrajiny a možná sebrat i sever Kazachstánu a pokusit se o Estonskou a Lotyšsko. Může ale Putinovo Rusko vyhrát v dlouhém období?

Závislost na exportu ropy a plynu

Ruské vyhrožování znárodněním zahraničního kapitálu v zemi (jako odpověď na případné sankce) a opět projevená ochota použít dodávek plynu jako politickou zbraň (tentokrát jen proti Ukrajině) může mít v dlouhém a možná i středním období vážné negativní dopady na ruskou ekonomiku. A to i bez ohledu na případné evropské sankce. Ruský státní rozpočet je asi z poloviny závislý na příjmech z prodeje ropy a zemního plynu, což znamená, že je vládce Kremlu velmi citlivý na změny cen energetických surovin. Ruské vyhrožování přináší tlak na větší diverzifikaci energetických zdrojů pro Evropu. To znamená, že Putinovo chování urychlí budování terminálů na zkapalněný zemní plyn pro východní Evropu, a urychlí se jednání o prodeji amerického plynu do Evropy a zrychlí investice do energetické infrastruktury. Evropa také může využít svých vlastních zásob břidlicového plynu, přičemž nadějně to vypadá zejména v Polsku, kde (mimochodem prý legitimní) obavy z dopadů na životní prostředí hrají tváří v tvář ruské hrozbě až druhotnou roli. Ruskem vyprovokované krize se tedy obrátí proti němu samotnému v podobě nižších cen energetických surovin.

Pokud mezinárodní ekonomii zprimitivníme na jednoduché heslo, můžeme říct, že abychom si mohli dovolit importy, musíme exportovat. V současné době asi 2/3 ruských exportů tvoří energetické suroviny. V důsledku snížení cen energetických surovi klesne hodnota exportu, dojde k oslabení rublu, což bude mít dva následky: 1) zvýšení cenové konkurenceschopnosti ostatních exportů na světových trzích a 2) zdražení veškerého zahraničního zboží (což povede při hledání alternativ i ke zdražení domácího zboží).

Struktura celkových ruských exportů. Z kategorie "Mineral fuels" tvoří 77 % exporty ropy
a 19 % exporty plynu. Zbytek (4 %) tvoří uhlí, koks, brikety a elektřina (zdroj)

Posilující se hrozby

Za normálních okolností je možné považovat snížení závislosti na exportech energetických surovin za chvályhodnou změnu. Na exportech nerostů postavené bohatství je z několika důvodů nezdravé, ale o tom snad někdy jindy. Pokud k tomu ale dojde za současných podmínek, Rusku hrozí vážné potíže. Za normálních okolností by k postupné restrukturalizaci ekonomiky došlo za pomoci zahraničního kapitálu, který by identifikoval komparativní výhody ruské ekonomiky a vhodné investiční sektory. Bohužel, v době, kdy vyhrožujete znárodněním zahraničních investic, vám tyto zdroje kapitálu chybí. Investovat bude jen někdo, kdo očekává rychlou návratnost investic, čehož dosáhnete tak možná drahými investičními pobídkami, nebo někdo kdo věří, že má zvláštní vztahy s elitou. Pokud se Rusko bude muset spoléhat na kapitál vlastní, transformace bude velmi pomalá a bolestivá. Politická nestabilita, která klidně může být průvodním jevem restrukturalizace ekonomiky může ještě posílit nedůvěru v ruskou vládu ze strany investorů. Proto se hrozby, jimž se Rusko vystavilo vzájemně posilují.

Putinův mix výhružek zpochybňuje bezpečnost dodávek i zahraničních investic, což se může stát pro ruskou ekonomiku smrtící. Ruští občané možná můžou být na chvíli na svého prezidenta-dobyvatele hrdí, ale v dlouhém období je více než anexe Krymu a případně východu Ukrajiny bude zajímat jestli mají dobře placenou práci, dostupné léky a také trochu toho západního luxusu.

Jestli se má Rusko stát exportérem zboží, musí vyřešit své problémy s
infrastrukturou. Značka na kraji silnice ale naznačuje, že už se na tom pracuje (zdroj). 

Nebo je to jinak?

Nabízí se ještě druhé vysvětlení. Možná se Putin chová rozumně, protože očekává, že k oslabení závislosti Evropy na Rusku dojde bez ohledu na jeho chování. Pokud má měnit status quo, musí to udělat dříve než přijde o trumfy, které v rukách drží. Rusko buduje produktovody do Číny, kde poptávka po "krvi průmyslu" rychle roste. Putin tedy bude mít brzy pro své surovinové exporty alternativní a rostoucí trh. Potřeba zahraničního kapitálu nebude akutní a po několika letech se na celou epizodu s dobýváním východní Evropy zapomene a pojede se "business as usual".